sonet

Na valše sonet drhnu si do čista 

z hrubostí slov a smutku slzí 

Důkladná proměna jak jarní očista 

čeká ho za to, že byl snad drzý. 

Na slunci usychá má znělka nejistá,

písnička v životě, co občas mrzí.

Vypraná vyčkává, nikam se nechystá,

bojí se, že ji svět nanovo zhrzí. 

Po větru sonet svůj pouštím teď do ticha

přes obavy, strachy, příkoří veliká. 

Pomozte přenést jej, peříčka naděje.

V uších mi doznívá ze srdce zrozená

píseň tak blízká a přesto vzdálená.

Bez lásky nic se neděje, nic se neděje.