Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

KLUK

22. 11. 2022
2
2
203
Autor
Jena1

Kluk

 

    Jistěže v duši každého člověka leží podivné tajemství, nikdy ne zcela prozkoumané, pohřbené kdesi na samém dnu srdce, tajemství, jehož se čas od času letmo dotkneme, abychom vzápětí ucukli, jako když sáhneme holou rukou na rozpálená kamna. Nazýváme ho tajemstvím lásky.

    Snad každý si dokáže vybavit vzpomínku na krásný letní den, plný slunečního jasu, kdy spatřil nádhernou dívku, kráčející před jeho zraky kamsi do dálav, k obzoru jako duch, jako vyslankyně samotných nebes. Vzpomeň si, jak se v té chvíli kdesi uvnitř tvé hrudi ozval hlas skřivana, šum obilí ve větru, melodický šepot lesních velikánů a tomu všemu jsi najednou rozuměl. Všechno hovořilo jazykem srozumitelným a jasným. Protože tlumočníkem a překladatelem byla láska. Poté jsi následoval svoji vyvolenou a při prvním dotyku se v tvém srdci rozhořel plamen vášně a žádosti a vše se rozplynulo v nekonečné touze bez hranic. Ale následoval pád, tajemství zůstalo nepoznáno, jakási síla tě srazila do prachu a místo abys letěl k výšinám v náruči své lásky, ocitnul ses na vlhké a tvrdé zemi, zcela sám a všemi opuštěn. Ba co víc, stal ses kýmsi jiným, protože tvé nitro vyhořelo, srdce se změnilo v popel a z touhy zůstala hromádka trapnosti. Cítil ses mnichem, poustevníkem co leží na tvrdé pryčně ve své kobce, odříznutý od lidí, od světla a barev, utápějící se v šeru bezútěšnosti. Potoky slzí zavlažovaly žíněnou matraci a vzlyky se rozléhaly pustými chodbami.

    Stál jsem tam jako omráčený s tepem divoce bušícím a srdcem svíraným železnou rukou. “Jdi za ní, sestup k ní, obejmi ji v tom šílenství lásky! Neváhej, na co čekáš? Copak nevidíš, jak touží po tvém dotyku? Může být jen tvoje a navždy!”

    Byla tak krásná! Díval jsem se na ni a zažíval nevýslovnou rozkoš. Ale i hlas mého dvojníka se ve mně vzedmul, ale nedokázal jsem mu naslouchat “Vidíš, vidíš můj synu,” křičelo to cosi ve mně. “Podívej se na své ruce a nesváděj to na náhodu. Na osud, který ti byl předurčen. Dovedně jsi splétal pavučinu žádostivosti. A teď? Máš na rukou krev a tomu říkáš náhoda? Vždyť jsi to tak chtěl, usiloval ses o to takhle ji vidět. Třásl ses rozkoší při každé myšlence na tuto chvíli.”


    Prázdniny toho roku se neúnavně vlekly a vypadalo to, že hned tak neskončí. Pionýrský tábor rozpustili o pár dnů dřív a rodiče, stejně jako ostatní dospělí měli jiné starosti. Nikdo si mě nevšímal, všichni žili jenom politikou. Málokdo se dokázal odtrhnout od novin, aby se podíval kolem sebe. Stále ještě byl srpen, krásný letní měsíc. V rádiu hráli pořád dokola „Jdi domů Ivane“ a všichni se bavili jenom o tom, jestli bude nebo nebude válka, kdo Rusáky pozval a kdo za to bude viset.

    Děti a staří žili životem páriů, vyděděnců z kasty dospělých a moudrých, co řeší mezinárodní politiku a budoucnost národa. Staří pamatovali několik armád v různých uniformách, takže jedna armáda v zemi navíc, je už z míry nevyvedla. A na děti čekal nový školní rok. 1. září je pro dětskou duši mnohem důležitější datum než 21. srpen.

    Celé dny jsem se potuloval po lesích a kolem rybníků s jednou jedinou myšlenkou. Ta myšlenka měla své jméno, věk i tělesné míry. Měla dokonce i svoji vůni a hlas. A to vše v tak dokonalé kombinaci, že ani po létech jsem nepochopil, jak taková úžasná bytost, krásou srovnatelná snad jen s krásou světic z oltářních obrazů se mohla stát soudružkou učitelkou.

    1. září bude pro mě mystické datum. Tehdy přijdu poprvé do třídy, kde už nebude jedna stará a ošklivá kantorka na všechny předměty současně, ale spousta mladých a krásných, na každý předmět zvlášť. Rodiče tomu říkali měšťanka, ale pro mě to byla šestá třída. Upínal jsem se k tomu datu, jak jen se může opilec upínat k začátku otevírací doby restaurace. Od chvíle, kdy nám řekli, že ji budeme mít na přírodopis, nebylo v mém těle buňky, která by nežila jen a jen pro ni.

    Věrka. Věrka Ladmanová. Věk 24 let, svobodná, bez známosti (alespoň jsem o žádné nevěděl), rodiče bezvýznamné, venkovské figury. Starší bratr otylý skřet s chybějícími krčními obratli, hlavou pořád na stranu, věčný a vděčný zákazník všech tří místních hospod. Povoláním malíř pokojů a opilec. Nebo naopak. Mnohokrát jsem se v duchu snažil popsat krásu své vyvolené, ale nedařilo se. Cítil jsem, že to není ono, že žádná slova se ani nepřibližují té voňavé, usměvavé a krásou naplněné realitě. Ale zároveň jsem nedokázal pochopit, jak takový zázrak mohl pocházet z tak obyčejných až ubohých poměrů. Vedle svého pokřiveného bratra s rumovým leskem v krátkozrakých očích se vyjímala jako anděl.

    Stalo se to v neděli odpoledne. V pondělí měla začít škola, ale na poslední chvíli posunuli začátek školního roku o jeden týden. Další volno. Možná si dospělí mysleli, že za ten týden se všechno vyřeší. Vesnice jako vylidněná. Všichni sedí doma, břicha nacpaná řízky s bramborem a okurkovým salátem, klimbají na kanapích a napůl spící vnímají rozhlasové výzvy adresované vojákům, politikům a vůbec všemu lidu Československa. Na vesnicích se nedemonstruje. Tam se davy nehrnou ulicemi, aby vyjádřili svoji vůli. Na vesnici se jakživo polehávalo nebo posedávalo doma a čekalo se, jak to v té Praze, popřípadě Moskvě, Vídni či Norimberku dopadne.

    Sedím na hrázi rybníka a myslím na Věrku. Těším se na svůj velký den, kdy poprvé ….. a ještě netuším, že ten den už začal. Ne až ta týden, ale teď. Ne v ZDŠ Julia Fučíka ale tady, na hrázi jednoho rybníka. Všiml jsem si jakéhosi pohybu v rákosí. Nebo se mně to zdálo. Nebo to byly kachny. Potom jsem zaslechl i šplouchnutí vody. Něco postupovalo rákosím směrem ke břehu. Odpoutal jsem svůj mozeček od Věrky a začal vnímat realitu. Hladina rybníka se nehnula. Uvědomoval jsem si svoji samotu a opuštěnost. A jakési nepřirozené ticho, které nastalo. Jakoby všechno zmrtvělo a čas se zasekl. Ani listy na staletých dubech se nehnuly. Ani rákos. Ptáci najednou zmizeli, obloha jako vymetená. Nápadná podoba se zámkem v Šípkové Růžence. Zatočila se mi hlava a země pode mnou se začala naklánět. Strach mě sevřel tak pevně, že jsem začal lapat po dechu. Možná jsem na chviličku ztratil i vědomí, možná že napětí posledních dnů vyvolalo halucinační stavy, možná že přemíra citu k soudružce učitelce, …..ale možná že to, co následovalo se skutečně stalo. V tomto světě, čase i prostoru. Muselo se to stát!

    Z rákosí se pár metrů ode mě vynořila postava člověka. Úplně první věcí, kterou jsem zaregistroval, bylo, že i když vystoupil z vody, byl zcela suchý. Ani kapka vody, ani stříkanec na něm nebyl. Středně vysoký, s náběhem k tělnatosti. Barvou obličeje připomínal indiány, jak jsem je znal z biografu. Nebo cikány, co bydlí na konci vesnice, v jézéďácké bytovce. Měl vousy černé jako uhel a na hlavě zelený turban. Vypadal jako by právě vystoupil ze stránek cestopisů Hanzelky a Zikmunda. A ne z rákosí vesnického rybníka poslední srpnovou neděli roku šedesátého osmého. To, že na mě promluvil česky, mě nepřekvapilo.

    “Helemese, tak on je zamilovaný!”

Měl hluboký, příjemný hlas, který hladil jako samet.

    “No považte, v této době a zamilovaný!”

Používal slova jako “považte” a “helemese,” která říkali staří lidé, a on starý nebyl. Alespoň nevypadal.

    “Dobrý den,” řekl jsem, protože jsem byl tak vychovaný a protože jsem měl docela nahnáno. No spíš hodně než docela. Ne že bych se toho podivnému muže přímo bál, ale neznal jsem ho a pochybuji, že by byl ve vesnici vůbec někdo, kdy by ho znal. Byl to zvláštní cizinec, který mluvil naším jazykem. A taky ty suché šaty, co měl na sobě, když vystoupil z vody. Napadlo mě, že nejlepší bude dělat jakoby nic.

    “Možná bych měl pro tebe, malý Rómeo, užitečnou radu.”

Říkal to pomalu a vážně a posouval se tím rákosím směrem ke mně. Už byl celý na břehu a nebylo na něm nitky mokré. Zvláštní boty s kovovými přezkami se neslyšně posouvaly po uschlém orobinci, který pokrýval větší část břehu, a nezanechávaly po sobě žádnou stopu. Místa, kterými prošel, vypadala naprosto netknutě. I kachna, neřkuli vydra, nalomí suchý rákos a zanechá za sebou stopu.

    Když došel ke mně, cítil jsem zvláštní odér, který jsem dosud neznal. Jakási směsice koření, potu, slunce, kouře a malinko moče. Až mnohem, mnohem později se mi ten zápach připomněl a provázel mě po celou dobu mých pobytů v Indii. Byla to vůně Orientu. Ten pán musel pocházet z oněch krajin. Nějak se dostal sem, na západ, o kterém se ale už dvacet let říkalo, že je to východ. Vystoupil z rákosí na břehu rybníka Olšovce a zastavil se dva kroky ode mě. Pravou rukou setřel neviditelné smítko ze svého kabátu a já jsem si všiml výrazně vystouplých žil na hřbetu jeho ruky.

    Usmál se a nepatrně kývl hlavou, jako by chtěl cosi říct. Když si přede mě dřepl, dal kolena hodně daleko od sebe a podíval se mi přímo do očí. Pak si ulomil kousek suchého rákosu a strčil si ho do pusy. Chvíli dělal, že kouří a najednou se usmál.

    “Bojíš se mě synku?”

Řekl to tím sametovým hlasem, kterým by mohl nabízet jakékoliv zboží a ženy by mu je sami rvaly z rukou, ať to stojí, co to stojí.

    “Hm, trošku.”

Zašeptal jsem a v té chvíli už jsem se ho pořádně bál. Bál jsem se nejenom jeho, ale bál jsem se najednou i sám sebe. Svých halucinací, představ a uvědomění si, že jsem se zbláznil. Naproti nám, přes potok, bydlela pomatená Mařka a já jsem dostal strach, že dopadnu jako ona. Zároveň jsem si uvědomoval realitu, stejně jako když vidím králíka nebo auto a vím, že se mi to nezdá. Bál jsem se holé skutečnosti. Onen pán, který se jen tak vynořil z rákosí, toho teplého, nedělního odpoledne si nepřišel jenom promluvit s malým klukem. Ten bude něco chtít. Proto si vybral mě a nikoho jiného. Bylo mi deset a bylo horko, dřepěl jsem na břehu rybníka a proti mně, na dosah ruky, cizí chlap s turbanem na hlavě a žvýká suchý orobinec.

    “Nemáš se čeho bát synku.”

    Zase použil slovo “synku,” které říká už jenom moje babička. Roztáhl ruce, jakoby chtěl létat a potichu se zasmál. A v ten moment jsem si všiml zvláštní věci. Všude tam, kam dopadl stín jeho rukou, se rákosí ohnulo, jako by je posekala nějaká cizí síla.

    Napadlo mě, že bych mohl zdrhnout, vzít nohy na ramena a tradá. Ale jak jsem byl strachem ochrnutý, nohy se nějak s tou informací nedokázaly srovnat. Navíc ten muž okamžitě poznal, co si myslím a já jsem zase hned věděl, že on to poznal. Přestal se smát a svěsil ruce. Druhá myšlenka byla, že mě zabije.

    “Ale synku, takové věci!”

    Říkal to mírně dotčeně, jako bych mu křivdil a zároveň udiveně, jak mě to vůbec mohlo napadnout.

    “Utíkat nemá smysl, synku. Sám před sebou neutečeš.”

    Prohnul se v zádech a dopadl na kolena. Posadil se na paty, odhodil ten rozžvýkaný kus rákosu a oběma rukama si unaveně promnul oči.

    “Něco ti musím říct. Nebude se ti to moc zamlouvat, ale říct ti to musím.”

    Díval jsem se na něj a v obličeji měl vepsanou účast, jako když na pohřbu přejí smuteční hosté upřímnou soustrast.

    “Ta, kterou miluješ, je mrtvá!”

    Co to meleš dědku, bylo první, co mě napadlo, ale z vyschlého krku vypadly jenom ty první dvě slabiky. Najednou se postavil a ten odér Orientu, který vzlínal z jeho kabátu, mě zahltil. Udělalo se mě špatně, šlo to ráz na ráz. Žádné dávení na sucho, žádné křeče v břiše. Během tří vteřin jsem vyklopil celý nedělní oběd. Pozoroval mě tmavýma očima a mimické vrásky na jeho tváři se prohloubily. Nějak jsem vycítil, že si ze mě trošku utahuje, že se mi kdesi uvnitř své černé duše směje. Možná, že se smál pořád, že to byla jenom hra, předem domluvená vtipná scénka. Možná se za ním objeví vytlemené ksichty mých spolužáků, on si setře tmavou barvu z ksichtu a vyklube se z něj obyčejný vesnický buran, který se v neděli odpoledne nudí.

    “Mám pro tebe dvě zprávy, synku. Jednu dobrou a jednu špatnou. Tu špatnou už znáš. Chceš teď slyšet tu dobrou?”

    Vybavil jsem si soudružku učitelku, jak jde po mostě přes potok, černé vlasy má stažené do silného copu. Jak se jeden pramínek uvolnil a padá jí přes oko. Jak se na zlomek vteřiny zastaví v tom nesmělém, ranním slunci a mě se chtělo znovu zvracet. Zakryl jsem si pusu rukou a udržel jsem. Pak jsem si ji vybavil, jak si nasliněným růžkem bílého kapesníčku vytírá oční koutek. Štíhlými prsty s červeně nalakovanými nehty si rozvírá oko a ty černě namalované linky kolem jejich očí jsou neuvěřitelně erotické. Celé to bylo jako umělecká fotografie, retušovaná opravdovým mistrem, jako fotografie kohosi, s kým se už nesetkáme a která nám má po zbytek dnů připomínat někoho, kdo už není mezi námi.

    “To není pravda, že ne!”

    Sevřel čelisti tak pevně, že se mu vrásky kolem očí prohloubily a nepatrně, opravdu nepatrně se jeho rty zvlnily v náznaku bolestného úsměvu.

    “Nelžu synku, já nikdy nelžu.”

    Bránil jsem se přijmout onu zprávu tak intenzivně, že jsem úplně zasklil existenci té dobré zprávy. V krku se mi udělal knedlík, několikrát jsem potáhl nosem a začal jsem brečet. Jak by mohla být mrtvá, když je jí teprve dvacet čtyři a příští týden mě má začít učit přírodopis. Lidi přece neumírají ve čtyřiadvaceti, stejně jako nenosí na hlavě turban a nevylézají z rybníka suší. To je blbost a tím pádem i vy jste blbost.

    Byl jsem natolik v zajetí té hrůzné představy, že jsem dokonce vymazat i realitu. Někde vzadu, v koutku svého mozečku, jsem si to celé uvědomoval. Vždyť přece ten chlap přede mnou je skutečnost. Mluví, hýbá se a dokonce je i cítit. Já jsem také skutečný, dokonce jsem se i pozvracel a přeludy přece neblijí. Alespoň jsem o tom nikde nečetl. Věrka že by byla mrtvá? To je informace, se kterou nejsem schopen se vyrovnat. Ale co jiného zbývá, než uvěřit v pravou existenci toho podivného cizince a tím i uvěřit v pravdivost oné zprávy?

    “Vím, že je těžké tomu uvěřit, ale je tomu tak.”

    V jeho hlase byla patrná útěcha i lítost, ale asi taková, jakou vyjadřují vesničané na pohřbech svých sousedů, se kterými si šli celý život po krku. Byla v tom faleš i výsměch, nemilosrdný tón hlasu, jehož majitel viděl tisíc mrtvol a prošel snad všemi masakry, které se na této zemi odehrály.

    “Vím, že dokud ji neuvidíš, tak neuvěříš. Ale znamená to, že Indie neexistuje jenom proto, že jsi ji ještě neviděl? Dočkej času jako husa klasu synku a uvidíš obě. Tu i tu.  Ale pěkně popořadě. Nejdřív jedna, potom druhá. Jak jde běh světa. Nakonec mi dáš za pravdu, že …..”

    Pár metrů za jeho zády se cosi šustlo v rákosí. Cizincova tvář se zakabonila, protože chtěl ještě něco dodat. Otočil se po směru zvuku a oba jsme uviděli hlavu s oranžovým zobákem. Byla to kachna. Cizinec se zhluboka nadechl a vyfoukl svůj dech směrem k ní. Kachna se otřepala a spadla na bok, jako by ji někdo střelil. Tělo ztuhlo a několikrát se otočilo jako na hrnčířském kruhu. Potom se, pořád ještě rotující kolem své vlastní osy vzneslo, letělo nad rákosím a nad hladinou rybníka, nabíralo na rychlosti, zmenšovalo se, až nakonec úplně zmizelo, kdesi za horizontem. Cizinec se mezitím obrátil nazpět ke mně a oči se mu smály.

    Napadlo mě, že jsem stejná kachna, která zmizela díky jakýmsi čárům bůhví kde a zase se může vrátit. Věděl jsem, že to není pravda, už proto, že já mám nesmrtelnou duši, zatímco kachna je jen zvíře. Alespoň nám to tak v náboženství vyprávěl velebný pán Vavříček. Ale v této chvíli jsem si tím tak úplně jistý nebyl.

    Nebo co kdyby ji zase dokázal přičarovat. Kachna přiletí obrovskou rychlostí a nepraští sebou o hladinu rybníka, ale poletí přímo na mě. V té rychlosti narazí do mého obličeje a ten náraz mě zabije. Jednou na mě spadla vrána. Bylo to v zimě, seděl jsem pod stromem, přemýšlel už ani nevím o čem a najednou - žuch! Něco mě praštilo do ramene, a když jsem se ohlédnul, ležela vedle mě mrtvá vrána. Nevím, jak se to stalo, nepátral jsem po tom, ale několik dnů jsem měl na rameni modřinu.

    “Tak co synku? Nenastala snad ta správná chvíle pro tu dobrou zprávu?”

    Když mluvil, v hustém vousu se na zlomek vteřiny objevilo bělmo malých, špičatých zubů, vyceněných, jako by se právě chystaly do něčeho zakousnout.

    “Jsou lidé, kterým se daří celý život žít bez toho, aby si přečetli nějakou knížku nebo aby měli někoho rádi.”

    Usmíval se na mě takovým stylem, jako se usmívá v indiánkách ten hlavní padouch, co přesvědčuje zástupce přiblblých občanů o prospěšnosti svých aktivit.

    “Představ si, že takoví lidé zabírají prostor jiným lidem, kteří se celý život učí, pracují nebo milují druhé lidi. Znáš, to ne?”

    Bylo mi jasné, že nečeká na moji odpověď a tak jsem jen pokrčil ramena, jako že je to jasné, že to ví každý a vůbec, ať si šetří kecy na koledu. Pak sáhl pravou rukou do kapsy toho podivného obleku a mě napadlo, že vyndá nůž s mírně zakřivenou čepelí a podřízne mi krk. V Orientu se to tak dělá. Přečetl jsem snad všechny knihy od Musila, Potužníka, Elstnera a staré Nové Orienty, ještě z Baťovské éry. Také knihy Hanzelky a Zikmunda, i když to už byl jenom slabý odvar.

    Muž našpulil rty a krátce mlaskl jazykem, takové to televizní divení se. „Tc, tc, tc.“ Hned mě napadla filmová replika, kterou všichni dospělí do omrzení opakovali a váleli se přitom smíchy. „Náčelníku, proč nás lidi nemaj rádi. Tc, tc, tc.“ Vždycky mi to přišlo debilní, protože odpověď byla nasnadě. Proč asi tak lidi nemají rádi policajty? A ještě horší bylo, když toto po dospělých papouškovali moji spolužáci.

    Jenomže to co vyndal z kapsy, nebyl nůž, ani břitva. Byla to obyčejná papírová krabička od žárovky. Natáhl ke mně své dlouhé, bílé prsty a kývl bradou.

    “Tak ber, dokud dávám.”

    Vzal jsem váhavě krabičku a cosi v ní zašustilo,

    “Nepodíváš se, co je uvnitř?”

    Kdyby ten muž nevypadal tak jak vypadal a nebyl konec srpna, nebylo by obtížné si představit vánoční atmosféru s rozbalováním dárků. Jenomže kdyby jsou kdyby, a jak říká starý Smetana: „Debe tetka měla gule, tož by to bel stréc.“

    Našel jsem správný konec na otevírání a podíval se dovnitř. Nadechl jsem se a už nevydechl. Strnul jsem jak Lotova žena, neschopný slova a pohybu. Fascinovaně jsem zíral do šera uvnitř krabičky od žárovky a ten pán se začal potichoučku otřásat smíchem. Smál se hlasitěji a hlasitěji a celé jeho tělo začalo jaksi podivně vibrovat. Třásl se tak, že se kolem něho třáslo i rákosí, potom už i země okolo a měl jsem dojem, že tak nějak začíná zemětřesení. Po celou tu dobu, možná dvě minuty, ale mohly to být také dvě vteřiny, jsem naprosto bez vůle, zcela apaticky stál uprostřed seismických vibrací, jehož epicentrem byl ten chlápek. Daroval mi krabičku, ve které si v šeru a suchu hověl můj první a tím pádem i nejkrásnější exemplář samečka Atrax Robustus. Kolem mě řádila smršť, zemětřesení, svět se zachvíval v základech, ale já jsem jedním okem mžoural do krabičky na toho krasavce a druhým okem sledoval svého dárce.

    Mnohem později, někdy v Kristových letech jsem v Kalkatě, v muzeu Prince Waleského viděl vypreparovanou hlavu jakési obrovské ryby z Indického oceánu a hned se mi vybavil onen den, ta srpnová neděle na břehu rybníka. Ten pán se totiž smál tak, že jeho ústa se v černém plnovousu rozevírala víc a víc a vypadala přesně jako tlama té vypreparované ryby. Ta byla také otevřená a uvnitř natřená krvavě rudou barvou. Přesně tak vypadala v této chvíli i ústa mého podivného dárce. Jako otevřená, rozpálená pec, ze které sálá úmorný žár, co spálí na popel všechno, co je vně i uvnitř.

    Atrax Robustus je pavouk. Co říkám pavouk. Je to král mezi pavouky. Je to ortognátní pavouk z rodu Atrax. Ten nejjedovatější mezi jedovatými. Všechny ty chlupaté tarantule, které se kdoví proč staly symbolem nebezpečného, jedovatého pavouka jsou chuděrky proti tomu, co teď mám já v krabičce od žárovky. Alfa-latroxin, ta nejjedovatější látka, kterou vůbec lidstvo zná. Když se kousancem dostane do těla člověka, zmodrá mu obličej. Potom se dusí nedostatkem kyslíku, následují křeče v rukou, nohou a kolaps. Celé to trvá maximálně dvě minuty. Podle velikosti chelicer, klepítek, které směřovaly dolů, bylo jasné, že je to sameček. Ti bývají velmi nepřátelští a útočí téměř okamžitě.

    Nevěřícně jsem zíral do otevřené krabičky, neschopen popadnout nadšením dech, než jsem opět začal vnímat ten podivný odér zatuchlosti, moče a dalekých zemí. Vůni Orientu. Ten muž snad přišel ze samotného pekla. Z podsvětí, kde tlí lidská těla i jejich hadry. Musel to být samotný šejtán. Jenomže proč se vydal na cestu zrovna sem, na hráz dvou rybníků? Natáhl své dlouhé prsty a než jsem stačil ucuknout, zavřel krabičku, aniž bych viděl, že se jí vůbec dotkl.

    “Neodpověděl jsi chlapče, jestli chápeš, co ti chci říct.”

    Jeho hlas se táhl jako med. Mnohem později jsem si jeho hlas připomínal vždycky v období Vánoc, kdy se ze všech míst linuly utahané koledy a přeslazené hlasy bolševických trubadúrů, aby nám písní zvěstovali, že nám, nám, narodíííííl se.

    “Proč mi ho dáváte?”

    Zeptal jsem se téměř neslyšně, protože strach mi svíral hrdlo. Takový strach, který si pamatuji celý život. Když se desetiletý kluk bojí tak, že na to až do svého stáří nezapomene, pak to musí být opravdu strach par excelence. Přímo na posrání, jak by řekl dědeček. Ty tam byly myšlenky na útěk. Věděl jsem, že před šejtánem neuteču. Na sto procent jsem věděl, že ten pán co stojí přede mnou, je cítit zatuchlinou a dává mi krabičku s nejjedovatějším pavoukem na světě, je samotný šejtán. A nedělá to proto, že by se nudil.

    Babička asi usnula na lavičce ve stínu a plácačka na mouchy jí vypadla z ruky.

    To bylo první, co mě napadlo, když jsem se probral. Potom mi na hlavu káplo cosi teplého a měl jsem dojem, že jsem se probudil ze zlého snu. Další kapka spadla na krk a na nos zároveň. Pak zaburácel hrom kdesi nad lesem a já jsem se přikrčil, jako bych čekal ránu do hlavy. Pak zahřmělo ještě jednou a začalo pršet.

    Podíval jsem se k obloze a přešlápl z nohy na nohu. Znovu zahřmělo, ale mnohem blíž, snad přímo nade mnou a na nebi se objevila krvavá trhlina, jako právě rozříznutá kůže. Stál jsem tam v dešti, vlasy přilepené k čelu a nad hladinou rybníka se křižovaly blesky.

    Teprve teď jsem si všiml, že muž v černém zmizel. Nezůstal po něm ani smrad, ani pošlapané místo. Nic. Jako by nebyl. Až na tu krabičku od žárovky, kterou jsem křečovitě držel oběma rukama, abych ji uchránil před deštěm.

    “Haló! Haló! Pane, jste tady? Kde jste, pane?”

    Zmlknul jsem a místo úlevy jsem pocítil stesk. Lítost nad tím, že už ho nikdy neuvidím, že jsem zase sám, že bych měl jít domů a poslouchat rodičovské řeči o tom, jak to zase vypadám, že jsem celý mokrý, že se nachladím a vůbec, kdybych se místo toho courání po lese raději připravoval do školy. Ještě chvíli jsem stál a čekal na odpověď. Nikdo se neozval a liják přestal jako mávnutím kouzelného proutku. Do očí mi vhrkly slzy. Věděl jsem, že už se neobjeví, že nepřijde, že po něm zůstala jenom ta krabička, ze které se ozýval slabounký šramot.

    Asi pět minut jsem plakal, otíral si hřbetem ruky slzy a stál v tom mokrém rákosí jako špatně vyřezaný svatý. Kolem to znovu ožilo. Bylo slyšet ptačí křik, vrzání větví na stromech, kdesi z dálky od vesnice se nesl zvuk jedoucího auta. Až jsem se konečně vyplakal, a rozetřel si po obličeji spolu se slzami několik mrtvých tělíček komárů, kteří se znovu začali rojit, pohnul jsem se z místa. Nohy jsem měl jako dřevěné, krevní oběh byl po dlouhém stání kdesi na bodu mrazu a ještě ke všemu mě už stačilo pár komárů kousnout vzadu za krk. Nejlepší bude jít domů.

    Když jsem se dostal na rozcestí, nějak mechanicky jsem se zastavil. Silnice se špatným asfaltem, který celé léto tekl a zůstával na botách, obcházela vesnici velkým obloukem. Zatímco vyšlapaná pěšina, která vedla malým, borovým lesem mezi skalami, vedla do vesnice přímo. Ale rodiče před ní varovali své děti, protože by na ní mohli přijít k úrazu. Rozhlédnul jsem se, a když jsem nikoho neviděl, rozhodl jsem se, že půjdu lesem. Asi po sto metrech se mi začalo chtít čurat. Nikdo tam nebyl a tak nemělo smysl zacházet někam hlouběji do lesa. Jenom jsem se podíval dozadu za sebe, když v tom jsem uslyšel ten hlas.

    “Ta, kterou miluješ je mrtvá!?

    Nebyl to jen nějaký hlas. Byl to jeho hlas a i dnes bych ho bezpečně poznal. Vylekaně jsem se rozhlížel kolem, ale nikoho jsem neviděl. Sedí mi v hlavě, napadlo mě. Anebo je to hlas  shůry, jak říkal velebný pán, ale pochybuji, že měl zrovna na mysli Šejtána. Znovu jsem se otočil kolem své osy a snažil se poznat, odkud ten hlas vychází. Ale byl všude. Na čurání jsem si už ani nevzpomněl. U obličeje mi zabzučel komár, plácl jsem po něm a rozmazal si po tváři malou, krvavou šmouhu.

    Cesta vedla do kopce a nahoře se prudce stáčela doleva, aby obešla drolící se skálu, která byla součástí rokle. Dole ve strži tekl potok a jeho zvuk bylo slyšet až nahoře v lese. Když člověk velice opatrně slézal dolů po velkých kamenech, dostal se k vodě. Byla to malá nádrž, kde se tvořily víry a kde se donekonečna točilo tlející listí, mrtvá těla brouků a občas i zahnívající ježek nebo utonulá veverka. Často jsem tam slézal, protože hukot vody dokázal přehlušit všechno ostatní a i v parném létě tam bylo chladno. Připadal jsem si tam vždycky jako v odkrytém hrobu. Jenom hukot vody, šero, zima, tlející listí a mrtvolky zvířat, která už nenašla cestu zpátky nahoru, ke slunci a teplu.

    Chvíli jsem ještě poslouchal, jestli se ozve ten hlas, ale bylo ticho. I když ne úplné, jako před hodinou u rybníka. Koruny borovic vrzaly a jejich dřevo praskalo pod svojí vahou. Někde zakřičel jakýsi pták, straka nebo sojka. Pravidelné klepání do kmene stromu prozrazovalo datla, komáři nepřetržitě bručeli kolem uší a dole, ve strži hučela voda.

    Znovu jsem vyrazil, snad jenom o trochu rychleji. Chtěl jsem sejít z kopce a být už mezi domy, chtěl jsem si to všechno, co mě dnes potkalo pořádně rozebrat. Popřemýšlet nad tím a ještě jednou si prohlédnout obrázky ve všech cestopisných knížkách, jestli náhodou nenajdu portrét toho pána, se kterým jsem měl před chvílí tu čest. A také jsem věděl, že jakmile se dostanu domů, uleví se mi a budu v bezpečí, ať už se stalo cokoliv. Najednou jsem se bál zůstávat sám v lese a i když to bylo trochu k smíchu, těšil jsem se, až uslyším lidské hlasy.

    Když jsem ji uviděl, měl jsem dojem, že jsem se doopravdy zbláznil. Tak nejdřív mluvím v rákosí se samotným šejtánem a teď si to proti mně kráčí má láska. Věrka!

    Jde sama, volná, letní sukně vlaje kolem jejích opálených nohou, těsná halenka s krátkým rukávem dává vyniknout drobným ňadrům a i když si vyrazila jenom tak, na procházku, je jako vždycky pečlivě namalovaná a načesaná. Ve chvíli, kdy si mě všimla, se zcela spontánně usmála a odhalila zuby jako perly. Chtěl jsem pozdravit jako první, ale vyšlo ze mě jen ubohé zahuhlání.

    “Ahoj,” řekla, jako by neviděla moje rozpaky a mně se na chvíli zastavilo srdce. “Co to máš,” dodala a kývla hlavou s pohledem upřeným k mé pravé ruce. Musel jsem vypadat jako totální idiot a dost dobře mě možná tekla koutkem úst i slina. Podíval jsem se bezradně na svoji ruku a polila mě hrůza. V dlani jsem po celou tu dobu svíral pomačkanou a promočenou krabičku od žárovky, ve které to opět začalo chrastit. Úplně jsem na ni zapomněl.

    “To je…..” Najednou mi došla slova. Nevěděl jsem, jak jí vysvětlit, že to, co je tam uvnitř té krabičky, jsem dostal jako dárek od šejtána v rákosí na břehu rybníka a co všechno mě ještě navyprávěl.

    “Ale to mám…..” Musel mě vypadnout mozek nebo co, protože když Věrka poznala, že dnes se mnou bude těžká řeč, natáhla ruku a tu krabičku si prostě vzala. Vůbec si nepamatuji, jestli jsem v tom byl i maličko aktivní, ani na chvíli, kdy se měly naše prsty na vteřinku dotknout. Nevybavuje se mi zkrátka nic z těch několika osudových vteřin, protože vodou nasáklá krabička se v její dlani rozlepila.

    Všechno co následovalo, jsem si už jenom domyslel, když jsem si ten okamžik tisíckrát přehrával. Po celá léta jsem se tam vracel, na stezku nad strží, kde proti mně stála má první láska, protože si z té chvíle nic, ale vůbec nic nepamatuji.

    Když si vzala krabičku, uchopila ji oběma rukama tak, že jí teď ležela na dlaních, jak to holky dělávají, když chtějí něco obdivovat, k něčemu přivonět nebo se s něčím pomazlit. Dostat se z rozpadlého, vodou poničeného obalu, nebyl pro pavouka žádný problém, přeběhnout ty dva nebo tři centimetry na její holou, nechráněnou paži a kousnout.

    Určitě vykřikla. Musela zařvat a leknout se, ale já si žádný zvuk nevybavuji. Určitě se ho snažila setřást, krabičku dávno pustila na zem a volnou rukou se několikrát plácla po pravé paži na místa, kde se začalo nalévat krví pavoučí kousnutí. Možná ještě jedno nebo spíše dvě kousnutí v centimetrové vzdálenosti, protože pavouk zavřený tak dlouho ve vodou nasáklém obalu musel být rád, že unikl.

    Věrka udělala několik rychlých krůčků, zvedla pokousanou ruku nad hlavu, otočila se jako baletka kolem své osy a zmizela.

    Shora vypadala jako malá, barevná skvrna, která se nějakým omylem rozlila na jednolitě šedém podkladu. V ústech mi vyschlo a namáhavě jsem dýchal. Celého těla se zmocnilo divoké napětí. Slunce prostupovalo korunami borovic a házelo prasátka. Světelné prameny se spouštěly mezi listím stromů jako zlaté provazce na oltářních obrazech. Z tmavě modré oblohy sestupovalo světlo na lesy, louky a pole, aby tak vyzařovalo zjevené božství, které ozařuje a otepluje naši zemi.

    Díval jsem se dolů na šedivé kameny, kde leželo její bezvládné tělo s mírně roztaženýma nohama, ale zároveň mě pořád přitahovala ta hra světel a stínů. Potom jsem opatrně ale dychtivě sestoupil k ní.

 

    I teď, kdykoliv se mi zachce, dokážu před sebou vidět to tělo. Stačí se jen na vteřinu zastavit a zavřít oči. V místě, kde jsem stál, vyhladila voda kameny do tvaru vyhlazené desky, na kterou by se pohodlně vešlo deset dospělých lidí. Teď jsem tam nad ní stál sám. Kolem toho kamenného stolu-výraz oltář mě napadl až mnohem později-tekla celkem líně voda, aby se o pár metrů níž, propadala s hlasitým hukotem do vymletého koryta. Bylo léto, vody pomálu a místo, na kterém jsem stál, bylo dobrých deset centimetrů nad vodou. Kolem dokola se v malých průrvách a úžlabinách shromažďovaly zbytky travin, spadaného listí a kůry stromů. Všechno to v nehybných loužích zahnívalo. Zblízka to bylo i trochu cítit.

    Dosud jsem ji nikdy neviděl jinak, než slušně a decentně oblečenou, v šatech příliš krásných, než aby zapadaly do šedi a ubohosti hadrů vesničanů. Teď poprvé jsem si mohl dosyta užít její krásy. Tělem mi procházela neskonalá blaženost. Nevyslovitelné blaho. Krása!

    Hlas toho druhého se ve mně zasmál. “Cha, cha. Pěkné lože jsi jí připravil. Na růžích jsi ustlal své milence, jen co je pravda.”

    Naslouchal jsem tomu hlasu, jak pokračuje výsměšným tónem. Jak ohavně mluví o mé lásce. Nakonec se mi podařilo zahnat ta slova našeptavače, protože kdo jiný to byl než samotný šejtán. A znovu jsem začal vnímat tu krásu.

    Jedna její ruka se natahovala přímo ke mně. V krku mě pálilo a párkrát jsem polkl naprázdno. Dole byl chládek a lehký průvan. Na rozpáleném těle mi začal zasychat pot a naskočila mi husí kůže. Vzrušením i chladem. Myslím, že tehdy poprvé v mé hlavě zablikal majáček, jakýsi výstražný povel, který oznamoval: “Zmizni! Uteč! Uteč, dokud je čas! Nikdo tě dosud neviděl, ale zmiz!” Jenomže ten majáček zablikal jednou, možná dvakrát. Výstražné světlo zaniklo ve víru vzruchu a emocí. V hukotu vody, v šumění větru a v té hře světla a stínu.

    Její holá, opálená ruka s množstvím pih se natahovala k místu, kde v mělké vodě hnily dvě borovicové šišky. Roztažené, štíhlé prsty s červeně nalakovanými nehty s prstýnkem z bílého kovu se snažily na ty šišky dosáhnout. Nemyslel jsem to vůbec ironicky, ale napadlo mě - “ta přece učí dějepis a zeměpis. Ne přírodopis!” Nebyl jsem cynik ani třídní bavič. Jenom mě to tak napadlo. Ale možná netoužila po šiškách, co se tam v zatuchlé louži kdoví jak dlouho louhovaly. Možná nechtěla dosáhnout na utopeného střevlíka nepravidelného, Carabus irregularis, který se pohupoval na hladině, krovkami nahoru.

      Ležela na zádech. Odtrhl jsem pohled od jejích rukou a podíval se do široce rozevřených očí. Měla výraz-čeho? Trochu údivu-ale, ale Jendo. Co ty tady tak sám? Trochu výsměchu-Nějak jsi nám přes ty prázdniny zmužněl! Trochu shovívavosti-Také to nebude mít v životě jednoduché. Z takové rodiny a ještě k tomu přemoudřelý, vlk samotář.

    Ale nic z toho už nemohla říct. Nemohla říct vůbec nic z toho, co naskočilo na zlomek vteřiny v jejím mozku ve chvíli, kdy jí vystříkl z lebky. Nevím, jak vypadala její duše, když opouštěla tělo, ale vím, že v té vyhřezlé hmotě už nebyla ani myšlenka ba ani duše. Několik much masařek, Sarcophaga sp. s tlustými, ochlupenými zadečky, lezlo po té chladnoucí hromádce, jako kdyby si vytyčovaly teritorium. Za chvíli se jistě objeví armáda všelijakého hmyzu, který se vynoří ze všech možných skulin a otvorů, aby přijal účast na tom, co až donedávna bylo ryze soukromé, individuální, určené jen pro privátní účely ve skeletu lebky. Ale teď je vydáno napospas všemu a všem.

    Dlouhé, tmavé vlasy měla vyčesané do drdolu a lehce natupírované. Po pádu už tak nedržely tvar a uvolněné prameny vlasů se vlnily kolem hlavy jako drobná chapadla medúzy. Navíc byly lehce potřísněné vyhřezlým mozkem. Ale to nic neubíralo na její kráse. Obličej jejím pádem nijak neutrpěl. Nebyl potlučený ani od krve. Krásně tvarovaná ústa odhalovala lesk předních zubů. A ty nohy. Ty nádherné, dlouhé nohy.

    Po tváři jí přeběhl mravenec. Kůže už byla chladná. Dotyk s ní mě elektrizoval. Uvědomoval jsem si tu vzácnost okamžiku, tu chvíli, kdy jsem se poprvé jako muž dotkl ženy. Dotkl jsem se jí znovu a ještě jednou. Hladil jsem konečky prstů její tvář i čelo a zblízka si prohlížel barvu jejich očí. V duhovce měla namíchané hnědé a zelené střípky. Dívala se přímo na mě a v ten moment jsem pocítil závrať. Všechno kolem se dalo do pohybu. Chvilka slabosti, která se dostavila znenadání a zastihla mě nepřipraveného. Ale jak se má desetiletý kluk na něco takového připravit?

    Takové barevné střípky v oku dostávají zcela jiný smysl ve chvíli, kdy si vybavím jisté oko se zabodnutým, ledovým střípkem, ocelovou třískou. Pohádka o ledové královně, o Kájovi a Gerdě, o úlomku ledu, zabodnutém v oku. Z toho příběhu mě jímala hrůza, z té pohádky šel děs. O Kájovi a Gertě. Z toho střípku ledu, zlé královny a nakonec i z té zimy.

    Zůstalo mi to dodnes. Ale tehdy na tom kameni, klečíc vedle své mrtvé lásky, jsem se počural hrůzou.

    

 

    


2 názory

Jamardi
22. 11. 2022
Dát tip

Na můj vkus je tam zbytečně moc obrazotvornosti a fantazie. Chápu to tak, že se jedná o popis zbabělosti. Nejdříve má předtuchu, že někdo skončí špatně a pak mu v tom nezabrání ačkoli by mohl.


K3
22. 11. 2022
Dát tip

Nechtěl jsem to číst naráz, ale nedalo mi to, byl jsem zvědavý co se z toho vyvine. Je to velmi čtivé, něco málo, nějaké výrazy bych vyškrtl, ale to není důležité. Nakonec z toho mám dost rozpačitý dojem. Nevím co si mám myslet, byla to představa? To by asi mnohé vysvětlovalo. Nebo jen tak namíchaná skutečnost se sněním? Hraní si se čtenářem? Spíš se přikláním k té představě poblázněného zamilovaného kluka.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru