Zahrada nemožného (8. kapitola)

ROMÁN NA POKRAČOVÁNÍ...

V nové epizodě se znovu setkáme s naším hlavním hrdinou.

8.

 

Martin Straka vyšel z PIP („Pokoj Intenzivní Péče“) jako odpoutaný Prométheus v erárních hadrech. Mladý a silný zdravotní bratr se vzezřením Kurta Cobaina byl pro něho hrdinou Héraklem, jenž po dvanácti generacích Prométhea osvobodil od kavkazské skály.

Když pak Martin konečně dostal účinné projímadlo, takže si po mnoha dnech mohl dojít s úspěchem na velkou stranu, zaplavila jeho nitro mohutná vlna štěstí.

Martinovi se poslední dny slily v jednu dlouhou nejasnou noc a nebyl schopen určit, jak dlouho vlastně byl napůl nebo úplně „mimo“. Když se dozvěděl, že jeho pobyt na PIP trval celý týden, velmi se tomu podivoval.

Začal v něm opět narůstat vzdor, ale nechal si jej z taktických důvodů pro sebe.

 

„Jak se cítíte?“ zeptala se doktorka Černochová na vizitě.

„Jde to.“

„Hodně jste nám tu vyváděl.“

„Už jsem v pohodě, na terminátora už nevěřím, je to jenom film,“ řekl Martin to, co si myslel, že chce doktorka slyšet.

Paní Černochovou to však zcela neuspokojilo, proto pokračovala: „To už nehledáte ani Sáru Connorovou?“

„To je jen filmová postava,“ řekl Martin pomalu a klidně.

„Jak se máte jinak?“

„Měl jsem dost zácpu, ale už je to dobrý, Kurt mi dal nějaké projímadlo.“

„Kurt?“

„Ten, co vypadá jako Kurt Cobain, zpěvák Nirvany, který si ustřelil palici.“

„Aha, vy myslíte pana Urbánka.“

„Asi jo. Furt se o mě staral a s tím projímadlem mi hodně pomohl.“

„Podařilo se nám kontaktovat vašeho bratra, přijede sem i s vaší matkou ve středu. Přivezou vám, co budete potřebovat, abyste tu pořád nemusel chodit v erárním oblečení.“

Martinova tvář prozrazovala nelibost: „Prosím, ať sem nejezdí. Brácha mě nemá rád.“

„Potřebujete přece svoje věci.“

„Tak ať zůstane venku, ať přijde jenom máma. Hlavně potřebuji svůj telefon.“

„Chcete si od nás matce zavolat?“

„Ne, ona nemá telefon, musel bych volat bráchovi a to já nechci.“

„Dobře, pokusíme se to zajistit. Myslím, že na váš mobil vaše matka jistě nezapomene.“

Martin náhle řekl mimo zřejmou souvislost: „Brácha je ukrutný machr přes stroje, ale lidi nemá rád a hlavně nemá rád mě.“

„Proč si myslíte, že vás bratr nemá rád?“

„Protože má rád jenom ty svoje mašiny.“

„Řekněte, je možné, že to souvisí s vaším strachem z terminátora, to je přece taky stroj, ne?“

„Můj brácha není terminátor.“

„Jistěže ne, ale máte z něho strach, viďte?“

„On je hrozně vzteklý a prchlivý, hrozný člověk.“

„Aha. Máme výborného psychologa, pana Libora Raka. Nechtěl byste si s ním promluvit? Pan Rak dělá i rodinné terapie, mohl by tam přijít i váš bratr a matka.“

Na tento návrh odpověděl Martin takto: „Rád si s tím pánem promluvím, ale bráchu ani mámu bych do toho netahal.“

„Dám to vědět panu Rakovi, on vás pak vyhledá a domluvíte si spolu schůzku.“

„Kdy mě pustíte?“

„To teď nepůjde, Martine. Musíme vás kompletně vyšetřit, chci vás poslat i na nějaká somatická vyšetření, abychom měli úplný obraz.“

„Půjdu do vězení?“

„To určitě ne, když jste napadl toho policistu, byl jste zcela nepochybně nepříčetný.“

„To zůstanu bez trestu?“

„Soud vám pravděpodobně nařídí ústavní nebo ambulantní léčbu. Té se budete muset podrobit, to si dost hlídají.“

„Jak dlouho tu ještě budu muset být?“

„To já teď nevím.“

„V říjnu nastupuji do studia.“

„Pokud půjde vše dobře a pokud bude soudu stačit ambulantní léčba, mohl byste to stihnout.“

„Můžu už jít?“ zeptal se poněkud zkroušeně Martin.

„Ano a pošlete mi sem dalšího.“

Martin vyšel ven a řekl nahlas: „Další!“

Ve Lnářích se totiž vizity neodbývají na pokojích pacientů, nýbrž oni sami se dostaví k lékařskému pokoji a po jednom vcházejí dovnitř.

Pacientů, kteří si naléhavě potřebovali promluvit s doktorkou Černochovou, bylo mnoho. Nakonec se do lékařského pokoje protlačila Kateřina Hynková, kterou přivezla sanitka ve čtvrtek z JIP strakonické nemocnice.

 

Katka vstoupila do lékařského pokoje, aniž pozdravila a než stačila dojít k židli a usednout u stolu naproti doktorce Černochové, spustila: „Kdy mě pustíte domů? Musíte mě pustit, jsem studentka a nemám čas se zahazovat po léčebnách!“

„Nebojte se, jsou prázdniny, teď vám studium neuteče.“

„Vy ani nevíte, co říkáte. Musím si zajistit kolej, musím vyřídit milion věcí a vy mě tu zadržujete proti mé vůli!“

„Katko, pokusila jste se o sebevraždu, sáhla jste si na život, teď vás nemůžeme pustit. Můžete vznést odvolání u soudu, ale pochybuji, že uspějete.“

„Máte to hezky vymyšlené, vy napíšete zprávu a na základě vaší zprávy se soud rozhodne!“

„ Nebojte se, dostanete prostor se vyjádřit.“

„Víte, co jste? Jste obyčejný odpad!“ vyrazila náhle do slovního útoku Kateřina.

„Jak to?“

„Nebudu se s vámi vůbec bavit.“

„Nemusíte se se mnou bavit.“

„Pusťte mě domů!“ zkusila to Katka naříkavým hlasem ještě jednou.

„Nejde to.“

„Pak chci vznést to odvolání.“

„Na to máte právo. Vzpomínáte si však, že jste se pokusila o útěk z JIPky, že jste málem utekla od sanitky, když vás sem přivezli? Vzpomínáte si, jak jste vyváděla při příjmu na oddělení? Nic z toho vám u soudu nepomůže. Konečně vám nepomůže ani to, že jste se o sebevraždu pokusila pod vlivem návykové látky.“

„Nepokusila jsem se o sebevraždu proto, že jsem duševně nemocná či pod vlivem nějakých bludů, ale proto, že mě nikdo nemá rád,“ snažila se pacientka o klidný tón.

„A co ten alkohol?“

„To už se v tomhle státě člověk nemůže ani napít?“ položila Katka řečnickou otázku.

„Může, ale vy jste spolykala spoustu léků a zapila to lahví vína.“

V té chvíli pacientka vzdala svou snahu o věcný tón: „Všichni mi ubližujete!“

„To jistě ne. Ubližujete hlavně sama sobě. Máte dobré vyhlídky a nemusíte se bát, školu nezameškáte.“

Kateřina se trochu uklidnila. Když poněkud zvážila svou situaci, vzdala se dalšího naléhání na své okamžité propuštění. Prohlásila však: „ Ten protest podám, to si pište!“

 

Mezitím bylo na chodbě před „lékařákem“ veselo, jak už to tak v blázinci někdy bývá.

Stále zde dost nemocných čekalo na vizitu. Alkoholici a jiní závisláci z horního oddělení měli zrovna kuřáckou pauzu, posedávali na lavičkách v rajském dvoře bývalého kláštera. Dva z nich právě vyli a napodobovali tím známou scénu z filmu Slunce, seno, erotika.

František Korda, který seděl na opačné straně než vyjící pacienti a telefonoval, se zvedl z lavičky, aby marně hledal klidnější místo pro svůj hovor.

Na chodbě se mladá pacientka čekající až na ni přijde řada, Anežka Strnadová, oblečená jako muž, s vycpaným rozkrokem, staženými prsy a s namalovanými vousy pokoušela zpívat něco, co vzdáleně připomínalo operní árii.

Někteří pacienti jí po jejím vystoupení mohutně tleskali, jiní se tvářili spíše znechuceně. Anežka se hluboce ukláněla, na všechny strany se usmívala, posílala vzdušné polibky a nesčetněkrát děkovala za projevy přízně a uznání, jichž se jí dostalo.

Poté oznámila hlubokým mužným hlasem úzkému kroužku svých obdivovatelů: „Jednou napíšu román o svém životě!“

František Korda, který už dotelefonoval, k tomu řekl skepticky: „To bude nějaký bestseller!“

 

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ...

---