Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 468 tisíc textů, miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Mé Moáry - Moje krmičky
datum / id24.11.2022 / 537383Vytisknout |
autorGimouš Veliký
kategoriePróza na pokračováníDalší dílo autora
témaHumorné
zobrazeno36x
počet tipů4
v oblíbených0x
Prolog

Vyprávění kocoura Gimouše Velikého o jeho soužití s rodinou poloékoček, totiž lidí.


Předchozi díl: https://www.pismak.cz/index.php?data=read&id=536831


Audioverze: https://youtu.be/ZPFiHU4RwDs

Mé Moáry - Moje krmičky

Moje krmičky

Polokočky mají mezi sebou i speciální druh. Já mám zkušenost se dvěma polokočkama tohohle speciálního druhu, ale teď už se u nás vyskytuje občas jen jedna z nich. Myslím, že přesně vím co se stalo tý druhý, která ke mně už nechodí.

Tenhle druh má určitý zvláštnosti. Říkám jim krmičky, za chvíli uvidíte proč. Pohybuje se víc rozvážně než jiný polokočky, hodně špatně slyší a mívá většinou čtyři oči. Ale i přesto si myslím, že nevidí moc dobře. A hlavně! Normálně střídá počet nohou! To já nedokážu. Mám čtyři a neumím jejich počet měnit.

Kočky mají čtyři nohy, to dá rozum. Teda, mám zprávy o dvou pravejch kočkách, který mají jen tři nohy, ale doufám, že to je jen vymyšlenej horrorovej příběh. O tom až jindy.

Představte si, že tyhle krmičky mají někdy dvě, jindy tři a byl dokonce čas, kdy měly šest nohou! Umí si ty nohy odmontovat a různě opřít o stěnu, o křeslo a tak. Ty čtyři nohy jsou dokonce skládací! 

Občas, když nohy najdu někde opřený, sednu si k nim a snažím se zjistit, co jsou zač. Vůbec nejsou cítit jako polokočky a jsou hodně tenký a tvrdý. A studený! Takhle studený tlapky jsem nikdy neměl, dokonce ani když mě můj polokocour Kája chtěl utopit a hodil mě do oceánu mlíka.

Já toho musím tolik vyprávět! O mlíku taky až někdy jindy.

Zkoušel jsem na nohy i mluvit, ale jsou němý. Mia mi tvrdí, že to nejsou nohy, ale Cho dítko. To je úplná blbost! Vím, že dítko je hodně malá polokočka. A tohle vypadá naprosto, ale naprosto jinak. A to jméno! 

Chtěli byste se jmenovat Cho? Já teda ani náhodou. Další z blbostí, mejd in Mia. 

Zpět ke krmičkám. Ta menší se jmenuje Vlasta a ta o trošku větší Marie nebo Maruška. A obě se jmenujou babičky. Asi to bude souhrnej název pro krmičky.

Krmička Maruška ke mně chodila ze začátku s polokocourem Karlem neboli dědou. Karel taky chodil rozvážně, ale neměl čtyři oči, jen dvě. Skvěle se u něho leželo na klíně. Uměl spát skoro tak dobře jako já a to už je co říct! Dávali jsme spolu synchronní spaní. Lepší než akvabely, to vám povím. Fakt jsme byli sehraný.

No, a tím se dostávám zpátky k tý strašný obludě se čtyřma tlamama po stranách těla. Polokočky do ní lezou skoro každej den, šíleně riskujou, že je sežere. Jmenuje se AuTo.

Vídíte, i z toho jména je na první dobrou zřejmý, jak je nebezpečný! „Au!“, to říkají, když je něco bolí. A přesto do toho furt lezou.

No, a já si myslím, že tohle AuTo testuje, jestli už někdo není zralej. A jak zjistí, že jo, bez milosti ho sežere. Už se to stalo dvakrát. Jako prvního sežralo toho dědu Karla, co uměl tak skvěle spát. A pak i krmičku Vlastu! 

Je to úplně jasný. Oba jsem naposled viděl, jak je obluda polyká a pak už za mnou nikdy nepřišli. Pár dní potom, co jsem viděl, jak je obluda žere, se u nás sešla hromada polokoček, některý jsem ani neznal. Všechny měly tmavou srst a povídaly si o Karlovi a podruhý o Vlastě. A některý měly mokrý oči. To dělaj, když je jim smutno. Jednoznačně za to může ta strašnost AuTo. 

Dřív jsem jednou za rok jezdil na zájezd k veterináři, o tom taky později. Tam je super společnost, ale musím se nechat sežrat obludou, která mě pak u veterináře vyplivne. Od tý doby, co jsem zjistil jak je tohle AuTo děsně nebezpečný, jsem zájezdy vzdal. Nechci riskovat, co když už jsem zralej a chutnal bych tý obludě!

Konečně se dostávám k tomu, proč jsem tyhle speciální polokočky nazval krmičkama. Nemůžu si úplně stěžovat na rodinu mých polokoček, to ne. Ale mají svý chyby.

Jedna z těch zásadnějších – teda kromě tý, že neotvíraj trezor s paštikou denně, je ta se šunkou, salámem a Mia tvrdí, že i se sýrem. Já sýr moc nemusím, ale Mia se po něm může utlouct. Má ho radši než šunku. Z toho je vám zřejmý, že je tak trochu šílená.

Mám v mým domě, hned vedle misek, takovou velkou bílou bednu. Ne, nebojte, nevyrábí déšť, není to mučidlo. Je to obrovský trezor na šunky, salámy, sýry a i na maso!

Další nepochopitelná chyba v uspořádání světa. Kočky ten trezor neuměj otevřít, ale polokočky znají správný kouzlo a trezor se před nima v pohodě otevře. Zkoušel jsem se naučit mocný zaklínadla. Krmičky se dívají v placce na něco, co se jmenuje po hádka. Nepřijde mi, že by se v placce polokočky hádaly, ale co už. Polokočky jsou divný, to už jste pochopili.

V těch po hádkách polokočky někdy umí otevřít třeba skálu nebo zamčený dveře. Musí k tomu umět magický slovo, kterýmu říkají zaklínadlo. Naučil jsem se ty nejmocnější!

Posadil jsem se před bílej trezor a povídám „Sezame, otevři se!“ a nic.. Tak zkusím druhý „A brak a dobrá, otevři se!“  Pořád nic. Zkusil jsem i nejmocnější kouzlo, co umí jen čaroděj Gandalf, ten s kloboukem a fousama. Uměl otevřít i skálu pro trp oslíky! Sednu si, dám hlas co nejhloubš a vyřknu „Meloune!“

Hele... nic. Je to blbý, ale můj trezor se šunkama je normálně úplně hluchej! Už jsem se zase zakecal, sorry.

Šunka a salám jsou věci skoro tak dobrý jako paštika. O paštice jsem vám už povídal? Je to ta úplně nejvíc nejlepší věc na světě... jo povídal, to je škoda, já bych vám to klidně pověděl ještě jednou!

Šunka i salám jsou takový lahodný, tenký plátky. Ta vůně a chuť! Musím se s Hudebníkem poradit a sepsat další báseň. Šunku mi moje polokočky skoro vůbec nedávaj, i když u nich sedím a důrazně, ale opravdu důrazně je žádám, aby koukali navalit tu dobrotu.

Když už mi kousek šunky dají, nabodnu si jí na drápek a jím jí stejně jako polokočky. Zkouším všechno, aby jim došlo, že šunka je moje a ne jejich. Ale je to marná snaha.

Říkají „Gimouši, ty jíš jako my, tobě ta šunka moc chutná, viď?“ a cení na mě zuby. „Jasně, už vám tady hraju i pantomimu, vy zabedněná tlupo polokoček! Dávejte další!“

Kdepak, nechápou kočičí řeč... Zajímavý je, že paštiku mi polokočky neužírají, ale šunku jo. Asi nesmí to úplně nejvíc nejlepší jídlo. Mají to zakázaný. Ale šunku zakázanou nemají a já musím sledovat, jak mi jí žerou ve velkým!!

Kapitola o hodnejch krmičkách a už zase si musím lízat tlapky. Život se se mnou  nemazlí! Další kus dáme až příště, teď jsem z toho úplně vystreslej!




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

24.11.2022 22:28:26dát kritice tipGimouš Veliký

Jo, a tadz je audioverze: https://youtu.be/ZPFiHU4RwDs

24.11.2022 21:06:43dát kritice tipvesuvanka

Pěkně napsané, těším se na další vyprávění, TIP

Je mně líto, že Gimouše už Au To taky sežralo...

24.11.2022 20:52:53dát kritice tipGimouš Veliký

No jo, i tohle je život. Gimouše už taky AuTo sežralo. Ale užil si svůj ztřeštěný život naplno.

24.11.2022 20:09:04dát kritice tipIchigo

Meloun byl dobrej, ale část o žravým AuTě smutná. :( 

 



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2022, provozuje Dobrý spolek, pravidla Pickup lines Letní dětský tábor