Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 468 tisíc textů, miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Řetěz moci Irinán 38.díl
datum / id24.11.2022 / 537384Vytisknout |
autorkatt-chan
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno8x
počet tipů0
v oblíbených0x
Řetěz moci Irinán 38.díl

 

Řetěz moci Irián 38. díl

Mari:

Myslela jsem, že je to můj konec, když se ukázal strážný. Po tváři se mi skutálela první slza a za ní další. Nedokázala jsem je udržet a prostě se rozbrečela. Strážný zvedl ruku a ty neposlušné slzy utřel. „Neboj. Dostanu nás ven.“ Ten hlas bych poznala mezi tisíci. „Ariane.“ Vydechnu úlevou, když mi dojde co udělal. „Tady. Rychle si to obleč.“ Podával mi špinavou uniformu. Byla celá zabahněná a nasáklá potem, ale pokud mě to dostane ven z pekla,  v kterém jsem doteď byla, tak udělám cokoliv. Nasoukám se do kalhot a vlasy skryji pod čepici. Upravím vrchní díl a zapnu několik knoflíků. „Rychle. Nemáme moc času.“ Arian mě chytil za ruku a táhnul zase zpátky. Uhnul do dveří na pravé stráně. Těsně předtím, než se zavřely se okolo mihnul naštvaný Ziel.

„Vyhlaste poplach. OKAMŽITĚ je najděte!“ Přesně na to Arian čekal. „Poslouchej mě. Teď projdeme těsně okolo nich. Zasalutujeme a půjdeme přímo ven a budeme dělat, že hledáme utečence. Jakmile budeme na okraji panství vypaříme se.“ Chtěl vzít za kliku.  Chytím ho za rameno. Arian se na mě otočí. „Bojím se. Moc se bojím.“ Chvěju se po celém těle. Dokonce nepoznávám svůj hlas jak je roztřesený. „Mari já tě ochráním. Věř mi. Musíme to udělat. Teď hned. Jdeme!“ Posbírám veškerou odvahu, která ve mně zbyla.  Následovala jsem ho a neohroženě zvedla hlavu a víc si narazila čepici, aby mi skryla obličej v jejím stínu. Napodobím Arianovu tvrdou vojenskou chůzi a zařadím se hned za něj. Proklouzneme nepozorovaně ven a snažíme se předstírat hledání. Otevřeme několik skladů na obilí a jednu spižírnu. Arian přesně věděl, že potřebujeme zásobu vody a jídla. Vyndal plátěný pytlík a nacpal ho, až po okraj. Podal mi ho. „Počkej tady.“  A na okamžik zmizel. Vrátil se obtěžkán několika lahvemi a batohem. „Jdeme, než si toho někdo všimne.“ Čekáme dokud neodejde další pár stráží. Několik jich pozorovalo celé dění z oken, kde měli po ruce nachystané luky a šípy. Čekali na správnou chvíli, až uděláme chybu, ale Arian byl mazaný jako liška. Nikoho by nenapadlo, že se skrýváme přímo v jejich řadách. „Tudy. Běž a neohlížej se. Rozuměla si  Mari.“ Nechal mě jít jako první a kontroloval situaci ze zadu, když se mi do cesty postavil  muž. Jednu nohu měl zvláštně zakřivenou na stranu a hlídal za branou, kterou jsme vylezli.  „Stát! Kam jdete?“

Arian se postavil vedle mě a zasalutoval. Rychle ho napodobím. „Pane máme rozkaz zásobit dům na severní straně a držet hlídku dokud nás někdo nevystřídá.“ Chlap se chytil za bradu. Přejel rukou po strništi a přemýšlivě si nás prohlížel.  Byla jsem, tak nervózní, že se mi rozklepala kolena. Pak jsem si vzpomněla na Mel a taky na Rena a ostatní z farmy. Musíme jim pomoct za každou cenu. Přestanu se chvět a vydržím ten slizký pohled.

Helen:

Otevřu dveře a dívám se na muže ve středním věku. Byl oděn v drahém oděvu modré barvy, ale i tak jsem poznala svého zachránce z pouště. Jeho hřejivé hnědé oči mě provázely na každém kroku, který jsem udělala vpřed. Byl vysoký a statný. Přitom působil uvolněným dojmem. Jeho drobné vrásky v koutcích úst se zvlnily při úsměvu.   „Krásná paní vítejte v zemi Nariánské. Doufám, že se stane vašim domovem stejně, tak jako mým.“ Uklonil se.  „Děkuji za záchranu života. Nikdy vám to nezapomenu  pane Finrieli Nariáne.“ Nadzvedl obočí, když uslyšel své jméno z mých úst. Poklonu jsem opětovala na důkaz vděčnosti. „Znáte naši zem,, i když přicházíte z Iriánu.“ Odmlčel se a posadil ke stolu. Pokynul mi, ať si sednu vedle něj. „Ano. Dřív mi vyprávěl můj děd o přátelství mezi zeměmi a taky o tom proč se stali nepřáteli. Podobná situace je v Iriánu i dnes. Můžete pomoci zemi, kde jsem vyrůstala? I kdyby nebylo pomoci zachraňte mého jediného syna. Prosím vás o to na kolenou.“ Vstala jsem a na důkaz důvěry si klekla na kolena a sklonila se, až k zemi. „Můj život je váš. Prosím pomozte.“ Klekl si ke mě. „To já bych měl klečet před vámi a vaši krásou. Jste jako květina z pouště, která mě okouzlila. Pokud mi chcete darovat svůj život, tak jedině jako má choť. Souhlasíte?“

„Mohu dostat nějaký čas na rozmyšlenou? Neznám vás. Vaše zem je pro mě cizí.“ Podal mi ruku a pomohl vstát. Cítila jsem se v bezpečí a chráněná stejně jako v náručí mého milovaného muže. „Jak dlouho budete chtít. Nebudu naléhat. Teď vás nechám odpočívat a služebné vám donesou snídani. Doufám, že mi u oběda budete dělat společnost.“ Přikývnu a vrátím se do pokoje.   

https://povidkyodkat.blogspot.com/        




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

K tomuto dílu není zatím žádný komentář.

Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2022, provozuje Dobrý spolek, pravidla Pickup lines Letní dětský tábor