Hvězdy nikdy nejsou nízko

Hvězdy nikdy nejsou nízko

Naděje střídá zklamání,

 kolikrát ještě dokola  než  uvěřím   a  narostou mi křídla sokola...

 Každý den přeju si  totéž zas a znova.

To co jiným přijde lehce,

 já posouvám se tempem slepce, asi klišé, hledám slova... 

Jako všichni věřím v svoji  hvězdu nad hlavou, 

hvězdu stálou nebo toulavou. 

 Jen mlha tu hvězdu do černého kouta zahání,

 možná jen sebelítost,

 osobní selhání.

Pro jiného drobnosti sto lidí řeší jiné věci, snaž se, dělej něco, taky si říkám, hrozné kecy.  

A o co ty řeči sedí jak hrnec na pokličku,

 o to víc se vztekám, hlava v dlaních, sokolí křídla  položená na stoličku.

Teď záblesk světla cvak.

Jestli  jsi, 

 přec jednou daruješ mi,

 o co se tak dlouho snažím a najdu cestu   vlastní tmou. 

Pro mně denodenní práce, co mělo by jít vzletnou hrou.

 Viditelně daleko či neviditelně blízko,

 víc než levný rým, sám se sebou - nebou s kým?

 ... vždyť hvězdy nikdy nejsou nízko...