Jak jinak. Když anděl, tak JEDINĚ krumpáčem. To dá rozum. 

Pro upřesnění, díky Šabreji, andělé otvírají bránu nehty a krumpáčem...

Ivo, díky za reakci. Není důležité, jestli tvé původní představa se setká s mojí nebo kohokoli, to ani není možné. Pro mě je zásadní, že vyvolala emoce a ta se vepsala silně do paměti. I kdybych mini četla znovu za rok či pět let, zas se vybaví, a to se mi nestává běžně. K dojmům konkrétně jen, že jsem pilnou čtenářkou Remarqua a Lustiga.

Ještě - ten román jednou napiš.

Goro, původně jsem chtěla připojit své pohnutky i přiblížit obsah (který je tu v komentářích už naznačen), ale vlastně si čím dál víc "užívám" toho, že si těch pár řádků žije vlastním životem. Už se mi sešly tři rozdílné verze, o čem by to mohlo být a já bych každou z nich mohla odsouhlasit, že tak to je (a přitom se ani jedna neshoduje s tou mou). Jako bych jen dala první tón a čtenář si dokončí svou symfonii, podle svých zkušeností, momentálních potřeb i rozpoložení. Jako dílek puzzle. Je to obohacující. Nemám na mysli teď případné vážné rozbory, jak to autor myslel (tak jak to čtu někde jinde) ... ale spíš příběh, názor, co v tom ten, kdo čte, uviděl, na kterou strunu to drnklo...

Proto i ty, pokud by ses chtěla konkrétněji podělit, budu ráda. 

Ano Šabreji, hodně se mě to dotklo. Spíš zavrtalo pod kůži. A zavrtává. Ten text je jen pohlednice. Román mám někde u srdce. Nedokončený. 

Děkuji. 

Andělé

Síla utrpení. Těžko co dodat, Ivo, jen se občas vracet...

tam, kde by to ocenili, jsi to nedala...tam, kde to propadne, se chlubíš... nechápu tě