Na Písmáku publikuje 52 tisíc autorů, 469 tisíc textů, miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

MARIE
datum / id02.12.2022 / 537614Vytisknout |
autorJena1
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno282x
počet tipů12
v oblíbených0x
do výběru zařadilGora,
MARIE

    

Marie 

     Jednou na Vánoce, mohlo to být tak v osmašedesátém, šel od kostela směrem ke vsi starý muž v ovčím kožichu, s rukama v kapsách. Mrzlo, až praštělo, jak se říká, nebe se pomalu zatahovalo večerní šedi, která postupně přejde do temné černě. Věřím, že všichni lidé, kteří žili v mé vesnici, měli rádi tuto chvíli, toto odpoledne. Pár prodávajících, ve stáncích na náměstíčku, se usmívalo, protože už měli vyděláno a začínal Štědrý večer. Staré babky šly ze hřbitova hodně opatrně, cesta byla umrzlá, a když se rozcházely, zastavily se ještě na pár vteřin, aby si popřály hezké svátky.

     “Veselé Vánoce i vám, pane,” řekla stará Javůrková a pokývala hlavou zabalenou ve vlněném šátku. Muž jí odpověděl tak na půl huby a trochu se přihrbil.

     Je dobře, že mám kam jít v takový čas a nejsem sama, pomyslela si.

     Obrysy toho muže už přestávaly být v tom šeru zřetelné. Těžký, šedý kožich s chlupem dovnitř pamatoval lepší časy. Beranici měl trochu nakřivo, k levé straně a kalhoty s tmavým proužkem dole zacákané rozbředlým sněhem. Do obličeje mu nebylo vidět a oči se schovávaly za tlustými skly brýlí s kostěnou obroučkou. Pod nosem úzký knírek, štětku, jak říkávaly trochu posměšně ženské ve vesnici.

     Ve vzduchu byla cítit sváteční nálada a Javůrkovou, ještě než překročila práh svého domu, napadlo, že teď by měl být každý šťastný. Ať už je to kdokoliv. Že má jít ke svým, domů, na bramborový salát s řízkem nebo smaženou rybou a pak si rozbalit jeden dárek, třeba papuče nebo šálu a dívat se na ty mladé a na děti, jak jim září oči. Vánoce jsou jediným obdobím, kdy trocha toho sentimentu je na místě i u starých lidí a v skrytu duše doufala, že i ten muž, kterému popřála, má kam jít a že na něj čeká kdosi s večeří a dárkem.

     Muž přešel náměstí s rukama v kapsách a límec od kožichu mu téměř zakrýval tvář. O pár metrů dál, na chodníku, byl stánek s ovocem, kde pomalu balila své zboží žena středních let. Měla tam pytel s velkými, pokroucenými lusky, kterým se říkalo svatojánský chleba, pražené arašídy, fíky navlečené na umolousaném provázku jako náhrdelník a balíčky datlí v celofánu, s obrázkem hlavy machometána v turbanu. Žena si pobrukovala melodii, kterou hrálo tranzistorové rádio s velkým, chromovým knoflíkem na ladění stanic, vyráběné v bratrské NDR. Bylo to vůbec první tranzistorové rádio na baterie ve východním bloku. Něco dojídala, možná kus chleba a hubou při tom mlela jako osel.

     Taneční hudbu v tom rádiu občas přerušily zprávy, které stejně nevnímala, jako, že sovětský lid nám poslal, Bůhví kolik vagónů uhlí jako vánoční dárek pod jolku a kubánští soudruzi nás zase oblažili pomeranči. Hlasatel všechny ujišťoval o tom, že imperialističtí vrahové z My-Lai musí být a budou potrestáni, jako ti z Lidic a Javoříčka. Místo Vietnam říkal Vitman, možná už měl upito, a že zahrají naším soudruhům, co střeží náš klid a bezpečný spánek na západní hranici míru a socialismu. O pár metrů dál dva nařvaní chasníci s hekáním vyzvedli sud s nakládanými okurkami na dřevěný vůz, protože teď už nikdo, ani okurky, ani lák kupovat nebude. Řeznické zástěry na nich praskaly, jak byly ztvrdlé mrazem a špínou. Několik nařezaných, novinových čtvrtek se válelo po zemi ve špinavé břečce. Jeden z nich vzal do ruky opratě, poplácal jimi koně po hřbetě a zamlaskal. Vozík se kymácivě rozjel a trochu okurkové vody s koprem vyšplíchlo na prkna.

     Muž se z ničeho nic zastavil a sledoval odjíždějící povoz, který pomalu mizel v temnotě. Chvíli se nehýbal, pak se obrátil zpět, nejprve otočil jenom hlavu a strnule hleděl do šera. Pravou ruku vyndal z kapsy kožichu a ukazováčkem si bezmyšlenkovitě posunul brýle, které mu sklouzly ke špičce nosu. Ve tváři se mu objevil pocit úlevy, jako když si najednou vzpomněl na cosi důležitého. Udělal těch pár kroků zpět a zastavil se před stánkem s ovocem.

     Prodavačka už měla téměř všechno zboží naskládané v pevných krabicích od margarínu s přiklápěcím víkem.

     “Tak čo to budě, pánko moj”, řekla ta Slovenka a unaveně se usmála. V očích muže se rozhořely plamínky radosti. Upřeně se zadíval na posledních pár balíčků sušených datlí. Pořád se tak zasněně usmíval, ukázal na ně, nepatrně pokýval hlavou a prstem do nich strčil.

     “Po čem jsou ty datle?”

     “Pánko moj, pre vás trebas aj zadarmo”, řekla prodavačka, když si všimla, jak ten muž strnul i s tím nataženým prstem a úsměvem, jako v té pohádce o Šípkové Růžence. Té ženě mohlo být už dost přes čtyřicet a několik doma pletených svetrů z párané vlny z ní dělalo pestrobarevnou, chlupatou kouli. V obličeji neměla téměř vrásky, protože silná vrstva podkožního tuku jí dokonale vypínala kůži. Jenom pod očima měla temné váčky, a když se usmívala, byla vidět mezera po chybějícím zubu. Pak ji napadlo, že ten muž možná ani dost dobře neví, co chce a že možná není ani úplně v pořádku, jak by měl být. Nacvičeným pohybem si utáhla uzel na vlňáku a pomyslela si.

     I kdybych měla být o dnešním večeru úplně sama, jako kůl v plotě a on by byl jediným chlapem na světě, tož tohoto teda ani omylem.

     Potom ji samotnou zamrzelo, že byla v odpovědi ohledně ceny tak rozhodná a proto se hned opravila: “Za dve kačky, ale nerozmýšlajtě dlho. Doma ma čakajú, šak vjětě.”

     “Odkud je máte”, zeptal se.

     Už mu chtěla odseknout, že z ritě matěriny, ale řekla, že z Brna.

     “Jsou izraelský”, opravil ji jako učitel žáka. Vzal jeden balíček a přiložil si ho hodně blízko k očím.

     “Pánko moj” hlesla bába a začala nervózně podupávat. “Bertě alebo nie, ponáhlam se. Chápetě!”

     Muž si pečlivě prohlížel obrázek portrétu s turbanem. Otáčel jím před očima, jakoby ho chtěl vidět ze všech stran, i zezadu, kdyby to mělo třetí rozměr. “Z Palestiny.” Vybavilo se mu horko toho místa, když mašíroval v řadách uprášených císařských uniforem. Popruhy od plné polní se mu zařezávaly do ramen a bajonet ho při každém kroku praštil do stehna. Opouštěli Jeruzalém na základě jakéhosi befelu, zatímco Jaffskou branou do města vstupovala kompanie Britů.

     “Tak čo?” vyštěkla prodavačka a tváře jí začínaly brunátnět zadržovaným vztekem. “Beretě alebo nie? Nad čím toľko špekulujetě? Kúptě dva a tretí máte zdarma. Ako vianočný dárok.”

     Muž se probral, zvedl oči a krátce se zasmál. “Tak dobře, vezmu si tři”, řekl a prodavačka hlasitě upustila páru. Spíše úlevou než nad vydařeným obchodem. Posunula k okraji dva balíčky, protože ten třetí držel onen váhavý střelec stále před svým nosem. Všechny ostatní uložila do krabice a po očku přitom sledovala zákazníka, jestli neuteče bez placení. I o Vánocích jsou lidé všelijací.

     “Dnešní večer, kdy se v Betlémě narodilo ve chlévě chudé dítě.....” hlásalo rádio, “.....stejně jako se i dnes rodí v kapitalistických zemích chudáčci, co nemají ani na tu štědrovečerní polévku.....tak díky Sovětskému svazu a Komunistické straně Československa......přeji vám všem, drazí soudruzi a soudružky.....a dobrou chuť.”

     Muž sáhl do kapsy a vyndal odřenou peněženku z teletiny. Zaregistroval jenom slovo Betlém a viděl ruiny města, hromady sutin a změť polních uniforem. Pak vytáhnul pomačkanou pětikorunu a nabídl ji ženě. “Děkuji.” Strčil ty tři malé bochánky do druhé kapsy a neochotný pokus o vrácení koruny odbyl mávnutím ruky. “To je dobré.”

     “Budú vám chutiť, veď si spomenetě, pánko moj”, řekla prodavačka a zasunula bankovku kamsi mezi svetry. Najednou se celá rozzářila. “A ščastné a veselé.” A pak se úsměv definitivně vytratil.

     V rádiu spustili utahané koledy v provedení našich nejlepších soudruhů zpěváků. Muž strčil ruce do kapes a šel dál, po náměstí, směrem dolů. Šel jaksi mechanicky, jako chodí slepci, celý strnulý a napjatý, nepodíval se ani nalevo, ani napravo, spíš to vypadalo, že se dívá kamsi daleko do minulosti, kterou mu připomněl obrázek toho pána v turbanu na balíčku fíků. Nebo do budoucnosti, v předtuše čehosi.

     Bůhví. I když to nevypadalo, že se dívá, kam šlape, přece jen koutkem oka vnímal. Ženu, jak stáhla plechovou roletu obchodu a pracovní kabelu si přitom položila na zem, do toho marastu. Pána, co přikrýval okna hostince šedivou dekou namísto rolet. Dvě holky, které ho předběhly a zpívaly si pořád dokola vánoční melodii. “Narodil se Kristus Pán, radujme se.”

     Do zastávky přijel autobus z Brna, dnes možná poslední, a vystoupilo několik cestujících. Všichni ověšeni balíky, dárky, které ještě opožděně a narychlo koupili ve městě. Dva stařečci stáli u zavřeného novinového stánku, kouřili a o čemsi diskutovali.

     Muž šel dál, ruce vražené do kapes, záda mírně ohnutá, hlavu téměř celou schovanou límcem kožichu a vůbec si neuvědomoval, že je jediným člověkem na ulici, který nemá v ruce balíčky a tašky s dárky. Který má ruce tak prázdné, že je i na Štědrý den může strčit do kapes a projít celou vesnici. Nikdo si toho nevšímal, protože všichni v ten večer viděli kolem sebe jenom to dobré, přáli dobré, stejně jako žena u benzinového čerpadla, která houkla směrem k němu tradiční “šťastné a veselé,” žena, kterou doma čekal manžel a děti a která si právě teď řekla dost, končíme, zavíráme krám, stejně už tudy žádné auto nepojede.

     Došel až na spodní část náměstí, přešel na druhou stranu a dal se doleva. Tady už nebylo veřejné osvětlení. Asi dvě stě metrů dlouhou uličku lemovalo z jedné strany stromořadí vzrostlých lip a z druhé otlučená fasáda bývalého statku. Pozdní odpoledne se zlomilo do skutečného večera, tma se vpíjela do všeho, co ještě vyzařovalo jakýs takýs odraz denního světla, a jenom neurčité stíny stromů držely stráž po okraji cesty.

     Z kostelní věže odbíjelo pět hodin. Muž se zastavil a automaticky zkontroloval svoje hodinky. Má nejvyšší čas. Začal Štědrý večer a ona nikde. Posledních pár metrů ušel v myšlenkách, jestli nakonec přece jen nebude lepší být v tento den sám. Došel až na hráz rybníka, jehož temná hladina splývala s černotou oblohy. Zasmušile se otočil a pomalými kroky se vracel uličkou zpět, k hlavní osvětlené silnici.

     Pak ji uviděl, jak jde proti němu, v obou rukách tašky s dárky, v modrém, flaušovém plášti s textilním opaskem a kostěnou přezkou. Byla prostovlasá a jeho jaksi bodlo u srdce, že i v té zimě, ať mrzne nebo padá studený déšť, nikdy neskrývá ozdobu své hlavy, ty nádherné, černé, přirozeně zvlněné kadeře.

     Najednou celý omládl. Narovnal záda a téměř vojenským krokem rázoval k ní. Tvář už neschovával do ohrnutého límce a zrychlil krok. “Marie!”, vykřikl a hlas se mu zadrhl štěstím.

     “Marie moje!”

     Když k ní doběhl, vypadalo to, že ona jeho štěstí neopětuje. V obličeji měla překvapení a zmatek. Ale možná to bylo tou tmou.

     Podívala se na něj a řekla: “Ale já nejsem Marie. Asi si mě s někým pletete.” Nejistě se usmála, jako by se omlouvala a udělala úkrok stranou.

     “Marie, jsi to ty!” řekl muž konejšivým hlasem a vyndal ruce z kapes. Snad si chtěl vypomoci gestikulací, přesvědčit ji o jistých a neměnných pravdách, snad..... V jeho pravé ruce se objevil vojenský bajonet. “Ale to víš, že to jsi ty, Marie. Kdo jiný by to byl!”

     Žena začala couvat a z hrdla se jí vydral sípavý zvuk, složený z trhaných slabik. Tašky jí vypadly z rukou do rozbředlého sněhu. Stála nehybná, bezbranná jako socha s otevřenými ústy, naplněná temným, mučivým strachem.

     Že by to přece jen nebyla ona, napadlo ho na vteřinu. Ale ta podoba!

     Marie zemřela dávno. Už je to padesát let. Skoro jeden celý, dospělý lidský život. Ale na tom přece nezáleží. Byla jí tak podobná, úplná kopie. Tam, v Jeruzalémě, plném slunce a stínů. Když ji konečně po těch letech našel, přišel befel balit a nástup a odchod. Tu poslední noc, co ji konečně našel a zároveň i ztratil. V uzounké uličce, pár desítek metrů od Jaffské brány, stála před polorozbořeným domem. Kolem smrad a rozpadávající se zdi z nepálených cihel, suť a velbloudí hovna olezlá mouchami. A uprostřed toho ona, Marie, matka Ježíšova, tak jak si ji pamatoval z domova, z kolorovaného barvotisku, který mu rodiče přivezli z pouti ze svatého Hostýna. Marie s chápajícím výrazem, podbarveným lehkým úsměvem, se zelenýma očima stejného odstínu, jako byla barva plachetky na její hlavě. Tehdy, ve svatém městě plném střídajících se armád, zemřela s bajonetem v břiše, a z úst jí vycházely podobné slabiky překvapení a údivu, jako všem dalším.

     Ale teď je to jedno. Nezáleží na tom, co bylo. Rozmáchl se tou rukou s bajonetem, aby ze svého života navěky vypudil onu falešnou Marii, aby dal průchod novému životu, protože ten večer má vydat její tělo plod, plod života tvého, z života čistého. A když bajonet, dávno zaniklé rakousko-uherské armády, se žlábkem na odtok krve pronikl do jejího břicha, slabiky údivu a nepochopení odumřely.

     Bodl znovu a ještě jednou, ale už neslyšel ani hlásku. Žádný zvuk už nepřešel přes její rty, aby se zeptaly proč? Co to má znamenat? Ale když nebyla Marií z obrazu visícím v kuchyni rodičů nad jídelním stolem, tak k čemu nějaké otázky.

     Pečlivě otřel bajonet o její sukni, zastrčil ho zpět do pravé kapsy kožichu a odešel tmavou uličkou podél stoletých lip na hráz rybníka. Nohou vyzkoušel pevnost několika kamenů, opatrně se na ně postavil a pečlivě si umyl ruce v ledové vodě. Byla už naprostá tma, jenom okna venkovských chalup svítila a vytvářela podél točitého břehu svítící náhrdelník. Pak vyndal balíček datlí, roztrhl obal a znovu se zamyšleně díval na ten obrázek muže s turbanem. Náhle ho pohltila ničím nezaměnitelná vůně Jeruzaléma. Ten prach, kouř, moč velbloudů a oslů, pot a zatuchlost uniforem, pižmo místních žen, světla ohňů a jasnou oblohu plnou hvězd. Zasnil se tak, že klopýtl a málem sebou plácl do vody. Potichu se tomu zasmál, odhodil obal s obrázkem do vody a po jedné si datle vkládat do úst. Došel na hlavní silnici, která vedla od rybníka mezi chalupami na náves. Byla nepřímo osvětlená odleskem vánočních stromků za oknem, marnotratně rozsvícených lustrů s pěti či šesti žárovkami. Věděl, že už nikoho nepotká, a i kdyby. Možnost, že by si někdo v takovém světle všimnul krve na rukávech nebo kalhotách, se rovnala nule.

     Miloval Marii od svých dětských let, od probouzení ve společné posteli, kdy ji viděl poprvé, až do chvíle, kdy usínal. Slýchával o ní příběhy, nutil k vyprávění pana faráře, celé dětství a dospívání ji miloval, až se konečně dočkal. Jednoho dne, pár dnů po jeho devatenáctých narozeninách vstoupil ve vojenské formaci do jejího města. Byla to jen otázka času, kdy ji najde. Samozřejmě, že ji najde!

     Šel mezi domy se svítícími okny, za kterými se křesťané, bolševici i ateisté cpali svátečním řízkem nebo rybou. Když došel na liduprázdné náměstí, uvědomil si, že se usmívá. No jo, je to tak, když miluju, je to znát. Zasmál se nahlas svému sloganu, který by se dobře vyjímal v refrénu nějaké taneční písně. Bylo mu dobře. Posunul si beranici z čela a přidal do kroku. Větší část této požehnané noci bude muset jít pěšky. Bůhví, jestli nezačne chumelit, ale to mu nevadilo. Šel zlehka, vyšlapoval si jako mladík k muzice, protože měl ještě dva balíčky sladkých datlí s obrázkem usmívajícího se Araba v turbanu a protože miloval Marii.

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

27.01.2023 10:06:05dát kritice tipkvaj

Píšeš hezky, barvitě a "vánoční" příběh s nesmyslnou vraždou spáchanou pomateným staříkem se mi líbí. Takže tip. Nicméně používáš příliš mnoho přívlastků, občas i různá klišé, píšeš čárky mezi slovy i tam, kam nepatří. V textu je také několik nelogičností, například mrzlo až praštělo kontra rozbředlý sníh. Ovšem nelogičností se dopouštěl i Arthur Conan Doyle, když třeba psal o sychravém podzimním mlžném večeru a o pár stránek a dní dál o svěžím jarním ránu. A ještě dvě věci jsem zaznamenal - 1. rakousko-uherský vojenský bodák (bajonet) měřil kolem 36 centimetrů. To ten děda musel mít v kožichu sakra hluboké kapsy, když ho v nich schovával. 2. Jestliže jsi situovala děj do roku 1968, tak tehdy v rádiu něměli takové bolševické kecy a rozhodně tolik nesoudruhovali. Bylo to přece čtyři měsíce po srpnové ruské okupaci.

25.01.2023 19:51:37dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Asi tuším, co za tím je.

Máš dar hezky psát, tvořit věty, příběhy. Držím palce, abys případné démony odehnal a třeba i si dal větší, trpělivější práci s méně depresivní pointou.

Jinak - dole pod komentáři, pokud někomu odpovídáš, je prostor s nicky. Tam zamodříš např. Gora - a ještě níže - vpravo pak je ODESLAT. To jsou avíza, která upozorní uživatele, žes mu odpověděl.

25.01.2023 01:56:13dát kritice tipJena1

Děkuji za přečtení i názor. 

Ano, položil jsem si tu otázku proč tak píšu. A ne jednou. Spíše v řádu mnoha let, odpověď znám. Nechci se tady odhalovat na veřejnosti, ale nemám problém o těch důvodech mluvit/psát soukromě.

24.01.2023 21:49:50dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Píšeš moc dobře, Jeno.

Vysoká úroveň je v mých očích opět ponížena drasťákem v závěru. Položil sis někdy otázku, proč tomu tak je? Chápu, že vojenští veteráni si nemohli brát servítky a mnoho se jich/ne-li každý z bojů/misí vrací poznamenaných i psychicky, ale vážně bych si od tebe ráda přečetla povídku psanou krásným stylem, které by nakonec nevyznívala tak psychedelicky.

Jinak díky za zážitek, popisy postav a prostředí a detaily - ve tvém podání jsou naprosto skvělé.

23.01.2023 15:33:52dát kritice tipLakrov
redaktor prózy

 Začátek (první tři stránky) na mě působí dojmem "psané jedním dechem". Působí tak stylem, jakým je napsán, a po chvíli i obsahem sdělovaného, tím "ohlédnutím do nedohledného nepochopitelna". Je to nejstrujícnější čtení ze všech soutěžních povídek, ale zároveň taky nejděsivější, od chvíle, kdy si uvědomím, že se nejedná o obrazy podávané s nadsázkou.

09.01.2023 18:35:59dát kritice tipJena1

Tak já dám příště něco z druhé strany. Žádné násilí, krev a podobně. Fakt přísahám. Netvrdím že to bude humorné, veselé až k popukání, ale takový odlehčováček.

 

08.01.2023 18:52:33dát kritice tipK3

Zajímavé. Očekával jsem ve vánočním čase něco hezkého, posvátného, např. paralelu Marie a Josefa, a místo toho bajonet. Není to ale poprvé, myslím, co jsi takhle překvapil nečekaným závěrem. Měl jsem s tím počítat. Příběh je zajímavě barvitý, poklidné vyprávění v tom duchu.

04.01.2023 00:47:37dát kritice tipJena1

Děkuji všem mým čtenářům.

 

03.01.2023 08:36:51dát kritice tipGogin

dobře napsáno a zajímavě pojato

02.01.2023 22:00:04dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Díky ti.

02.01.2023 21:26:10dát kritice tipJena1

Ano, můžete. A děkuji.

02.01.2023 16:24:341 tipů dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Jeno1, mohla bych tuto povídku nominovat do soutěže Próza měsíce? 

10.12.2022 16:42:32dát kritice tipblacksabbath
redaktor prózy

zajímavé...tajemné....dobře napsané

05.12.2022 07:21:36dát kritice tipJamardi

K tomu mě napadá, že mu tu vraždu mohl někdo nevědomky schválit, i psycholog. Ten muž asi vypadal šťastně, když o Marii mluvil. Když řekl, že miluje Marii.....tak co, hodně lidí miluje Ježíše, miluje i Marii. Všechno je to pozitivní energie. Kdyby řekl, že ho nejvíce těší obrázek Panny Marie, tak někomu, kdo má rád svaté obrázky, to také nepřijde divné. Klidně by mu kývl třeba na to, kdyby řekl, že ten, který zná z dětství, chce uchovat.

03.12.2022 09:58:20dát kritice tipJena1

Děkuji za přečtení i názory. Vážím si toho.

02.12.2022 11:39:06dát kritice tipa2a2a

Pozoruhodný námět, myšlenka, mi přijde až nebývale, ale zřejmě cíleně protichůdná místu Ježíše. Pokud to tak je, lze ji přijat jako subjektivní pohled na jeho "nenaplněnou úlohu?"

Text pro mne vyniká barvitostí detailu a současně citem pro jeho míru. Toto je nejsilnější stránka textu. Neodpustím si však výtku, a sice nadmérné a místy naprosto zbytečné a zavádějící zmínky o bývalém režimu, např. soudruzi zpěváci, ale bylo jich víc. Tu dobu pamatuji dobře a snad s výjimkou padesátých let, kdy byl prováděn neúspěšný pokus o korunovaci Dědy Mráze, podobně neúspěšně, jak doufám, dnes  toho s červenou čepicí,  i komunisté Vánoce respektovali, byť někteří se skřípajícíma zubama.

Omlouvám se tu miniúvahu, nicméně musím dát tip, byť názorově jsem na opačné straně, ale námět lze chápat a je svým myšlením vlastně pro mnohé pravdivý či pochopitelný. A když si odpustím tu rudou nevoli, krásně, dobře, s přehledem napsáno.

02.12.2022 10:55:17dát kritice tipaleš-novák

mysteriozní Vánoce...

02.12.2022 10:09:061 tipů dát kritice tipZajíc Březňák
redaktor prózy

Další záhadná, fantaskní povídka se skvěle vykreslenou atmosférou, tentokrát je to atmosféra svátečního večera na malém městečku. Děj je znepokojivý, tajemný, čin starého muže nepochopitelný, ale všechno to krásně drží pohromadě od prvního řádku až po samotný konec. Povídka je tentokrát kratší, téměř bez překlepů. Tip.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2023, provozuje Dobrý spolek, pravidla Wiki of 21st century Letní dětský tábor