Naše životy se nikdy nevrací

Umíráme v troskách iluminací

Jako jepice a jako blesky hromů

Už se vznáší světla mezi listím stromů

Už se chvěje v sněhu elektrický drát

Už se blíží doba světlých promenád

Vítězslav Nezval - Edison

Třpyt

Zářivky s labutí šíjí

         nad řekou světla...

Ty reflektory aut

          změněné ve zlaté šmouhy,

ten velkoměstský déšť

       rozsvícený snad pro Danae

                a pro pár obskurních básníků

        nadopovaných Nezvalem...

Proč stále dolovat z hlavy

            hlubokomyslné nápady?

Proč se jen opile nepotácet

                      od lampy k lampě,

                                   od slova ke slovu

a kolem zářící autostrády

           nemávat jedněm šátečkem,

           nevítat jiné svazečkem

                                 básniček - prskavek,

                                         odvážně napsaných,

          pro jednu jedinou

                          světelnou show?

Oáza

Z asfaltu, betonu, kovu a skla

zpoza zdi trčí vysoké stromy.

Hřbitov je plný života

a všichni ti ptáčkové zpěváčkové,

všechny ty krotké veverky,

včelky a motýlci na maceškách

milují žulovou oázu

uprostřed pouště plné aut

a přízemního ozónu

a přízemních zájmů sypkého davu

                       v přesýpacích marketech.

Beduíni a velbloudi

         přivezou věnce a kytice

                 jen jednou jedinkrát - v listopadu,

pak tu zas zbudou jen snílkové

                                  s bílými vlasy

na osluněných lavičkách,

            kteří se tady upřímně těší

                      na bezbolestnou budoucnost.