F.M.R.C.,

kdysi jsem i malovala, dnes už jen fotím. Asi kdesi ve mně zustává snaha "malovat slovy".

Čišící nezaměnitelnou atmosférou... tohle se jen nečte, to se přímo jeví před očima...

Jam,

Alžběta povýšila do šlechtického stavu hlavně spostu popových zpěváků. Ale proč ne? Šířili slávu Velké Británie po celém světě. Franz Josef zase povyšoval do šlechtického stavu průmyslníky. Ale je tohle ta opravdová šlechta?

No právě. Královna Alžběta sice povýšila do šlechtického stavu nějaké umělce, ale to až teď (například Agátu Christie). Ale až poté, co se proslavila.

Jam.

moc děkuji za pár postřehů o šlechtě.

Jak vznikla šlechta? Původně to byli vojáci. Nejlepší vojáci - ti největší rabijáci v původní kmenové komunitě. A příslušnost k vojenské elitě šlechtě zůstala po celou dobu její existence. Pokud měl šlechtic tři syny, pak jeden musel být hospodář "pan vladař", který řídil dominium, druhý voják a třetí farář, či spíše církevní hodnostář.  Pokud šel král do války, nastal konec idyly : šlechta musela s ním. Jedině šlechta měla privilegium mít ozbrojenou družinu. Všichni ostatní ozbrojenci byli ilegální a patřili na šibenici. Měšťan v době renesance už mohl být třeba i natolik bohatý, že si mohl koupit hrad, ale mohl ho mít jen k obývání. Nesměla to být pevnost.

Levobočků byla opravdu sposta, už vzhledem k právu první noci. Jen málokteří ale byli legalizováni, jen málokterým se dostalo dobrého vzdělaní a nějakých privilegií.

Marku,

moc děkuji za výběr. Tentokrát se zdá, že téma pár čtenářů zaujalo.

Kdybych tuhle básničku zkusila zveřejnit tak v roce 1970, brzo bych "přikulovala" s Havlem někde v pivovaru.  Kdybych ji zveřejnila v roce 1955, asi bych tu už nebyla.

Zajíci,

díky. Záleží mi na kvalitě rýmů a jsem vždycky ráda, když si toho lidi všimnou.

Roberte Otokare,

dík za pokus o parodii. Když někdo někomu stojí za parodii, to už něco znamená! Muselo ti to dát práci.

Šabreji,

kdo nechce Jarka poslouchat, nemusí. Může ho vypnout a pustit si politicky neutrálního Plíhala (ale pozor, hrávali kdysi i spolu!).

Ocitli jsme se v nové informační totalitě a když si z téhle informační totality dělá Jarek psinu, držím mu při tom palce. Neboj - příznivců má dost a dost i bez tebe. Vyprodává sály i ve svém věku a píše "virální" popěvky.

Dobře vyjádřené pocity.

Správné šlechtické geny by měly způsobovat schopnost prosadit se a potom si to udržet. Jak vlastně vznikla šlechta? Geny se toulají všude možně. Jsou mraky levobočků když nepočítám, že úplně všichni schopní nezískali šlechtický titul. Linie levobočků nikdo nesleduje a přitom se geny projevují silněji spíše později (vnuk dědí více od dědy než od otce). Šlechtické rody by mohly hodně pomoci s výchovou. Mají zkušenosti: sami mají silné povahové vlastnosti. Třeba v pasťácích je hodně dětí jak těch, kterých si rodiče nevšímají, tak těch, které rodiče prosí aby nedělali to či ono a ony je prostě neposlechnou. Slyšela jsem, že šlechtické rody mají ve zvyku donutit potomky, aby si různé věci prakticky vyzkoušeli, což je účinné. To pak pomůže i v rozvíjení uměleckého nadání. A když pěstují sebekázeň: pak si třeba vyposlechnou všechno do konce a neví jen polovinu..... mají víc informací....

Dokážeš veršem burcovat a hladit zároveň. Vyjádříš jím svůj názor - i dáš prostor čtenáři k přemýšlení. To cením vysoko...

Krásné verše, zvláště nápaditý mi připadá verš moderna/inferna. Neumím lépe posoudit, ale po formální stránce je to podle mě dobře zvládnuto. 

A co to zkusit třeba takhle?

V Petrohradu, městě ledu

Lágry stojí v pozadí

Zima je tu s námi

A s ní i staré tradice

V bělostných pláních se toulám

S Petrohradem jako průvodcem

Když v dálce zazní zvon

Tradice mi říkají, že je čas

Do města se vydávám

S lágry v pozadí

A zimní krajinou v pozadí

Když v dálce zaslechnu zpěv ptáků

Znovu se toulám sněhem

A sním o minulosti, která tu zůstala

S tradicemi v srdci nosím

A radostí plné srdce mám.

Ano, tak, jako někteří další, hledá "náš" Jarek (mrk, mrk) dno.

To si raději vezměte k ruce Plíhala. 

Mně se v poslední době nejvíce líbily vázané verše, které napsal Jarek Nohavica: Počkáme, co řekne...

Na vánoce bude kapr nebo husa?

Počkáme , co řekne, pan Prezident USA....

Taky bych ráda napsala nějaký virál.

mám ráda verše vázané

stále krásné, ne, že ne

Šabreji,

proč "stejných" ? Pokud si chce někdo osvojit něčí styl, neznamená to, že chce psát stejně jako jeho idol. Chce vždycky napsat dokonalou formou něco nového, něco svého.

Na počátku různých "ismů" ve výtvarném umění vždy stála jedna nebo pouze několik málo osobností. Ti ovlivnili následovníky kteří tvořili v daném stylu (např nějakém "ismu") sami za sebe.

Někdo má rád rap, někdo blues, ale nemusí kvůli tomu napodobovat žádné konkrétní hudebníky. Jen si chce osvojit "magii" nějakého stylu. Skutečně ovšem "zaboduje" jen málokdy máloco. A mladá Achmatovová "bodovala " opravdu hodně.  Populární básnířka... V dnešní době nepředstavitelný jev!!

Je to asi tak, jako když chce žena s rovnými vlasy mít kudrlinky a žena s kudrlinkami vlasy rovné. Výhoda může být obojí. Číst tisíce stejných Reynků, Achmatovových, Jeseninů, Dickinsonových by byla dost nuda.

Diano,

ruští "akméisté", co se vázaného verše týče, používali ty samé strofické formy, jaké používám já. Rozdíl byl jen v obsahu a dokonalosti zpracování.

Goro,

v minulosti vemi často kritikové hodnotili tak nějak zvlášť řemeslo a zvlášť obsah. Například v počátcích dekadence si kritikové tropili náramnou švandu z Březiny, kterého zprvu k dekadentům počítali( viz parodie na jeho Mrtvé mládí.. ) Zároveň ale museli uznat, že, co se alexandrínu týče, nemá konkurenci.   Stejně tak Achmatovová - Gorenková sice prý psala o milostných vztazích odcházející zhýralé třídy, ale po formální stránce se jí nedalo nic vytknout.

Dnes se ovšem situace zásadně změnila. Mnozí si myslí, že vázaný verš je už zastaralý jako takový a "přežívá" už vlastně jen v písňových textech.

Markel,

jsem moc ráda, že jsem tědokázala oslovit i takovouhle "historickou" básničkou.

Také mne to oslovilo. Velmi působivé a krásná forma! ***

Ty zvládáš "řemeslo" skvěle.

Kolikrát při změně režimu byli básníci a spisovatelé najednou v klatbě, zatracováni. Báseň má hloubku a obsahuje historickou zkušenost.

moje srdce osloveno

DNA není moje věno

jen tyto verše závidím

padají do mých rozvalin, tobě  *

Mefistofelko,

výhodou vázaného verše je to, že jde o "řemeslo". Řemeslo může být zvládnuto průměrně, velmi dobře nebo dokonale jako v případě Achmatovové. A pokud zároveň obsah je v souladu s tím, co chtějí číst čtenáři, pak je to základ pro obrovský úspěch.

Před A.A. dominoval ruské poezii symbolismus, který rovněž kladl důraz na řemeslo. Básně ale byly často příliš filozofické, patetické a těžko srozumitelné. Akméismus se zabýval skutečností, v případě A.A. hlavně milostnými vztahy v jejich konkrétní podobě. Vlastně šlo o milostné vztahy "zhýralé" šlechty a buržoazie "zhýčkané přepychem". To, co jí před revolují přineslo nadšené ovace, to jí za nového režimu zrovna nepomohlo.

supizme,

s tím naprosto souhlasím. Taky mám Reynka ráda a kdysi jsem se mu už tady na Písmáku věnovala. Reynek je prostý, čistý , jednoduchý... Jeho básně se podobají jeho grafikám. Achmatovová je rafinovaná, snad až překultivovaná, od r.1910 byla průkopnicí nového básnického směru - akméismu, jehož byla vlastně jedinou světoznámou představitelkou.

A. A. jsem se už i dříve na Písmáku zabývala taky proto, že v mládí patřila k nejpopulárnějším básníkům své doby a její sbírky Večer, 1911 a Růženec, 1914 měly i obrovský komerční úspěch. V době , kdy se jiní básníci zabývali blížící se revolucí, ona psala o lásce a o vztazích v lepší společnosti. Přesto je to spíš ona, kdo zůstává v povědomí čtenářů i dnes a to i tady na Písmáku. To ona je až dodnes čtena, nikoliv Brjusov, Bělyj nebo Anněnskij.  

Je to moc pěkně napsáno. Dobře rozumím tvému pocitu jisté marnosti snahy, když člověk čte něco, co napsal nějaký génius ducha. Myslím ale, že ten pocit znamená jistou výzvu k následování. Jsi jako horolezec s cepínem v ruce vzhlížící k veliké hoře. Jiní kolem chodí v bačkorech a hora je nezajímá. To pro tebe je ta hora. Jistě by velcí géniové, kdyby vstali z mrtvých, měli raději neumělé verše jejich obdivovatelů než nezájem nebo pospávající čtenáře konzumenty. Co obdivuješ, o to se také pokoušíš, jak umíš. A podle mého - podstata velikánů je - že jsou kolem malí. Tvoříme jakousi harmoniii světa - géniové a jejich obdivovatelé. A jako kulisa - šedé davy. Asi to má právě takto být.

To já úplně slzím, když čtu Reyneka. Tolik krásy a taková hloubka - v tak obyčejných slovech a verších...