Na Písmáku publikuje 52 tisíc autorů, 469 tisíc textů, miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

V kubistickém labyrintu
datum / id13.12.2022 / 537926Vytisknout |
autorkvaj
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno483x
počet tipů11
v oblíbených1x
do výběru zařadilGora, Zajíc Březňák, Lakrov,
V kubistickém labyrintu

Dívka jako Picassův Sen 

     Lili bydlela kousek za ďáblickým hřbitovem obehnaném kubistickou zdí. Filip v tom nikdy neviděl souvislost. Až teď, když volala, že má rakovinu, mu zatrnulo. Ve dveřích se mu vrhla kolem krku. Mlčky ji hladil po vlasech. Na sedačce v pokoji se pak líbali.

     „Strejdo, mám hrozný strach.“ 

     „Já vím. Dáme cigaretu?“ 

     Usmála se a zapálila oběma.

     „Neměla bych teď kouřit.“

     „Dokážeš s tím hned seknout?“

     „Asi ne.“ 

     „A postupně to omezovat?“

     „To bych mohla zkusit.“

     „Tak se s tím teď netrap.“

     Na balkóně se jí zeptal, jak se cítí. 

     „Teď dobře. Než jsi ale přišel, měla jsem bolesti, teplotu, byla jsem malátná. Bojím se, co se mnou doktoři budou dělat, jak na to moje tělo bude reagovat, a jestli to bude vůbec něco platný.“

     Nevěděl, co má říct, tak Lili zase jen hladil po vlasech. 

     „Mám jít na nemocenskou,“ řekla v pokoji. „Ale já nemůžu, v práci mě potřebujou, jsme tam teď úplně zavalený. Co myslíš, strejdo, dalo by se to léčit ambulantně?“

     „Blázníš? Co ti říkali doktoři, Lili?“

     „Že si mám nechat u praktický lékařky napsat nemocenskou.“

     „Tak o čem dumáš? Na práci se vybodni. Budou se bez tebe muset obejít.“

     „Ale já je nemůžu nechat ve štychu.“

     „A oni by tě nenechali ve štychu, kdyby chtěli, aby ses nešla léčit?“

     „To máš pravdu,“ něžně se na něj usmála.

     „Jasně, že mám. Nedostala jsi přece nějakou chřipku. Teď musíš dát všechny síly do toho, aby ses uzdravila. Do telefonu jsi mi povídala, že máš nadějné vyhlídky.“

     „Ta doktorka to říkala. Jistě to prý tvrdit nemůže, ještě musejí udělat nějaký testy, ale že by se podle jejích zkušeností ten nádor mohlo podařit zničit.“

     „No tak, Lili. To je snad dobrá zpráva. A teď musíš bojovat, nesmíš upadnout do nějaké deprese. Vyžeň si z hlavy strach, mysli dopředu. Ty se uzdravíš. Nepřipouštěj si vůbec, že by to mohlo dopadnout jinak.“

     Čím víc naděje do svých slov vkládal, tím víc rostl jeho vlastní strach o ni. Zdála se mu vždycky bezbranná a křehká, a tomu nedokázal odolat. Zálibně na ni koukal, ale myslel na to, že v uvnitř jejího krásného těla roste nádor, který ho stravuje. Chtělo se mu řvát. Proč zrovna ona? Tak mladá a nádherná. Má přece všechno ještě před sebou. Uvědomoval si, že podobné myšlenky nemají smysl a otázky zase odpovědi, ale ubránit se jim nemohl.

     „Jsem děsně ráda, že tě mám. Jsi můj moudrej strejda. Málem jsem tu zešílela strachy, než jsi přišel. Teď ale začínám věřit, že to dopadne dobře.“

     „Samozřejmě, že to dopadne dobře. Jsem tu pořád pro tebe.“ 

     V duchu si ale říkal: kdybys věděla, Lili, jak hrozně se bojím, že mi umřeš.

     „Jak tu můžeš být pro mě, když máš ženu a nechceš, aby se o nás dověděla?" 

     „Liliano! Pojď ke mně.“ 

     Na okamžik se zatvářil nešťastně, pak se usmál, přisunul se blíž a objal ji, jako by ji chtěl ochránit nejen před nemocí, ale před vším nebezpečím světa.

     „Teď je mi dobře.“ 

     Důvěřivě se mu schoulila v náručí. Vydrželi tak dlouho. Snažil se být klidný, aby nic nepoznala, ale ten děs, který cítil, nebyl k vydržení. 

     Začal radši myslet na to, jak ho Lili oslovovala důsledně strejdo, i když byli spolu sami, a dokonce i v intimních chvílích. Sice to poněkud neutralizovalo jejich sexuální touhu, ale nechtěla se splést hlavně před svými rodiči a jeho ženou. On byl totiž skutečně jejím strýčkem, protože jeho manželka a Lilianin otec byli sourozenci. A Lili nechtěla riskovat žádný trapas, i když se vídala se svými rodiči málo, a s tetou, tedy jeho ženou, se neviděla už dávno. S ním se sblížila potom, co se náhodou potkali v Praze na výstavě kubismu. Byl celý paf z toho, že se zajímá o tento malířský směr, a ještě víc z její krásy.

     „Přemýšlel jsem o tom a nevidím jiný řešení,“ řekl nečekaně do ticha.

     Zvedla hlavu a zvědavě se mu dívala do očí: „Jaký řešení?“

     „Musíme se rozejít.“

     Vyskočila, jako by jí vymrštila pružina a vykřikla: „Filipe!!!? To nemyslíš vážně!“

     Snad poprvé v životě mu řekla jménem. 

     „Před chvílí jsi vykládal, že tady budeš pořád pro mě.“

     „Právě proto se musíme rozejít, nemůžeme zůstat spolu. Ale tvůj strejda budu pořád. Řekneme to i tetě. Jako že jsem tě náhodou potkal, ty jsi mi všechno pověděla a já jsem zůstal dneska s tebou, a pak tu pro tebe budeme oba, já i teta. Postaráme se o tebe, když máš rodiče na druhým konci republiky. Teta se ale nesmí dovědět, že jsme ji podváděli. Začala by strašně zuřit a vyčítat, a to teď nepotřebujeme. Musíme se soustředit na to, aby ses uzdravila.“

     Sypal to ze sebe a připadal si sám sobě odporný, jak se naráz zbavuje nemocné milenky, problému s manželskou nevěrou, a ještě využil její nemoc jako výmluvu na dnešní den. Liliana na něj zírala jako na zjevení. Vůbec se jí nelíbilo, co jí právě vyklopil a byla z toho zmatená. Už už se chystala vybuchnout, ale neměla na to sílu, protože se jí vracely bolesti. 

     „Asi máš pravdu, strejdo,“ řekla váhavě, když jí přešel vztek z jeho návrhu. „Stejně ale nechápu, proč se musíme rozejít. Nebudeme spolu spát, ale jinak to může zůstat, jak to je. Nebo ne? A co my dva, až se uzdravím?“

     „Tak mluv pořád – až se uzdravím. Slovo – jestli – si vyžeň z hlavy. A potom budu pořád tvůj strejda, a ty si najdeš hodnýho chlapa a budete spolu šťastný. Nemůžeme už ale být spolu jako teď. Rozumíš?“

     „Nerozumím. A takovýho, jako ty, už nenajdu.“ 

     „Ale najdeš. Mysli pozitivně. To ti taky pomůže.“

     Dívala se smutně a znovu se mu schoulila v náručí. S rukou kolem jejích ramen se opíral o polštář sedačky a civěl na zeď, kde visela reprodukce Picassova obrazu Sen. Blonďatá dívka v bílém s jakousi modrou sukýnkou na něm spí v červeném křesle s hlavou vyvrácenou k pravému rameni a s rukama sepnutýma v klíně, kolem krku barevné korále, levé ňadro napůl odhaleno, za křeslem hnědý závěs s květinami v kosočtvercích geometrického vzoru na zelené stěně. Stín kolem nosu roztíná hlavu dívky vedví a jakoby z ní vystupuje do spár obložení stěny. Barvy figury i křesla jsou jasné až jásavé, pozadí tlumené.

     Obdiv ke kubismu byl tím hlavním, co ho s Lilianou sblížilo. Neznal mnoho mužů, kterým by se tento malířský styl líbil a ženu žádnou. Lili byla jediná. Pablo Picasso je synonymem kubismu. Úžasný, skvělý malíř a hnusný člověk, co se o něm dověděl. Zdál mu takový hlavně kvůli vztahům s mladými holkami. Když mu bylo sedmdesát, tak si údajně uvědomil, že už není pro mladé ženy tolik atraktivní a vypadá vedle nich spíš směšně. Namaloval pak několik kreseb znázorňujících ošklivého trpaslíka a krásnou mladou ženu. A přesně tak se Filip právě cítil.

     Obrátil oči k Lili a zjistil, že spí. Opatrně, aby ji nevzbudil, ji položil na sedačku. A ještě, než došel pro deku, kterou by ji přikryl, díval se na ni zálibně i zoufale, a v jeho představách se proměnila v onu ženu z Picassova Snu. Teď byla Lili ještě nádherná a v jásavých barvách. 

 

Dívka s horkou čokoládou 

     „Moc jsem se snažil, abych tě nemiloval, Lili, abych tě měl rád už jen jako svou neteř, ale nejde to.“ 

     Hleděl na ni fascinovaně, jak proti němu seděla u kavárenského stolku.

     „Já to vím, Filipe.“ 

     Liliana ve žlutém klobouku se neznatelně usmála, sklopila víčka a zvedla hrnek s horkou čokoládou k ústům. V té chvíli vyhlížela úplně stejně jako žena z jednoho kubistického obrazu, který Filip nedávno viděl. Zasněná, ostýchavá, tajemná, něžná a krásná, snad poněkud unylá, z půvabných linií jejího trojúhelníkového obličeje a dlouhého krku ho až bodalo u srdce, její malá našpulená ústa vypadala vážně jako jahůdka. 

     Uždíbl dezertní vidličkou kousek kubistického věnečku, strčil jej do pusy a zahlédl koutkem oka, jak si Lili dvě ženy u vedlejšího stolku nepřátelsky prohlížejí. Zřejmě je dráždila Lilianina smutně vznešená vizáž. Nejspíš se domnívaly, že si tady hraje na dámu, a proto má na hlavě ten klobouk. Jen Lili a on v této kubistické kavárně věděli, že kloboukem zakrývá následky chemoterapie.

     „Primář říkal, že to vypadá nadějně, že nádor skoro zmizel.“ 

     „To je moc dobře. Vidíš, věděl jsem, že se uzdravíš.“ 

     „Nevěděl. Naopak ses mě chtěl zbavit jako milenky, když jsem ti řekla, že mám rakovinu. Navrhoval jsi, že budeme zase jen neteř a strýc. Bál ses mě milovat, aby tě tolik nebolelo, až umřu. A kdybys mě už nemiloval, nemusel bys ani přiznat své ženě, že ji se mnou podvádíš. Bylo to od tebe hnusný, Filipe!“ 

     Měla pravdu, tak nějak to bylo. Prohlížel si Lili, na pravou tvář jí dopadaly paprsky odpoledního zimního slunce. Působila jako ze zlata, levá tvář se utápěla v modrém šeru a nad ní, na spodní straně krempy jejího klobouku, se usadil temně rudý stín a jemu se zdálo, že má půlku obličeje ponořenou do noci, nad kterou září z černé oblohy hvězdy. Jenže to byly pouhé odlesky z kubistických lustrů na stropě kavárny.

     „Odpusť mi, Lili, jestli to dokážeš. Nevěděl jsem kudy kam, ale to není omluva, že jsem se zachoval sobecky. A stejně jsem tě nepřestal milovat a ženě jsem beztak přiznal, jak to s námi je.“

     Liliana poslouchala stále se sklopenými víčky, takže měl Filip dojem, že spí. Teď ale otevřela doširoka oči a upřeně se na něj zadívala.

     „Opravdu?“ 

     „Ano.“

     „A co na to teta?“ 

     „Rozešli jsme se. Odešla ode mě.“

     „Proč jsi to udělal?“ 

     Nejdřív neodpověděl, ale ohlédl se za sebe a v mozaice kubistických zrcadel, které pokrývaly celou stěnu, spatřil své a Lilianiny několikanásobné odrazy, jež se mu začaly v mozku rychle skládat do živého kubistického obrazu. Rázem viděl sebe i ji z různých stran najednou, tak, jak to umí zobrazit jen kubismus, ale člověk se musí umět dívat. Ve zdejším prostředí to bylo přízračné i příznačné. Vrátil pohled k Lilianě.

     „Nemohl jsem v té situaci ženě dál lhát. Musel bych se hanbou propadnout.“ 

     „Udělal jsi dobře. Pravda je lepší, i když je těžké se s ní vyrovnat. Aspoň pak ale může člověk žít sám se sebou.“ 

     Liliana se napila čokolády.

     Uvědomil si, jak ta dívka ve žlutém klobouku naproti němu dospěla, jak vlivem své kruté nemoci zmoudřela.

     „Lili!“ 

     „Teď už můžeme být spolu, opravdu šťastní a nemusíme nikomu lhát, Filipe.“ 

     Tentokrát se skutečně usmála. Pak už jen mlčeli, zamilovaně se na sebe dívali, jedli zákusky a pili víno. Nakonec odešli z kubistické kavárny a na ulici se do sebe zavěsili. Ušli pár metrů podél velkých výloh restaurace v přízemí, odstoupili od sebe i od domu a vzhlédli vzhůru k Madoně s dítětem na rohu domu v zamřížovaném altánku v prvním patře, kde se nachází i kavárna a kde ještě před chvílí seděli. Vážné černé tváře matky a dítěte nad bílým rouchem s bohatými zlatými ornamenty na ně netečně shlížely a jejich hlavy zdobily zlaté koruny. Právě podle této barokní sošky dostal kubistický dům název U Černé Matky Boží.

     Obrátil hlavu k Lili a všiml si, že temně rudý stín na spodu krempy jejího klobouku nezmizel, i když byla teď natočená ke slunci právě touto stranou obličeje. Pochopil, že to není stín ale krev a konečně mu došlo, co symbolizovala. Prudce vrátil pohled k Madoně a pomyslel si, že její strnulý výraz přesně vyjadřuje boží podstatu – bůh shůry lhostejně sleduje trápení i radosti lidí. Bůh mlčel a neprojevil nejmenší zájem ani v nemocnici, když Filip svíral Lilianinu ruku, jež najednou ochabla a zůstala mu bezvládně v dlani jako kus neživé hmoty, kterou také v té chvíli byla.

     Marně se nyní rozhlížel po dívce v klobouku. Už vedle něj nestála. Krutou nemoc nedokázalo nic zastavit. Filip byl sám a zoufalý. Opět koukl na Madonu s dítětem a dostal z toho pohledu závrať, až zavrávoral.

     „Potřebujete pomoc, pane?“ ozval se mladý ženský hlas vedle něj.

     Ohlédl se a uviděl dívku a mladíka, který ji držel za ruku. Vypadali tak šťastně.

     „Je vám špatně?“ 

     Filip na oba napřed mlčky zíral a potom řekl: „Je mi dobře, jen jsem asi zešílel.“ 

 

Dívka v pavoučím domě 

     Liliana nebyla s Filipem už rok, ale chyběla mu stále stejně bolestně. Viděl svou neteř i lásku na věčnost všude. Co však s obrazy vytvořenými steskem. Jen občas se jeho vize zdánlivě zhmotnila a Filip měl potom dojem, že je Lili u něj.

     Jako třeba když s ní plul dvoranou Legiobanky, která připomíná loď. Netušil, proč do Paláce Archa Na Poříčí vůbec šel. Neměl tam žádné zařizování, jen spády, neboť ten dům je vrcholným dílem rondokubismu a kubismus si Filip zamiloval v okamžiku, kdy se na výstavě tohoto uměleckého stylu setkal s Lilianou.

     Svou Lili viděl také v každém letadle v Leteckém muzeu poblíž kbelského letiště. Neměl zdání, co ho tam zavedlo. Pak náhle ucítil, že jeho neteř, jeho sladká milenka kráčela vedle něj. Bylo to tak intenzivní a živé, jako by to mohla být pravda.

     „Jsem šťastný, Lili, že jsi tu zase se mnou.“ 

     „Já vím, Filipe.“

     „Kde jsi se tu vzala?“

     „Jsem s tebou vždycky. To přece víš.“

     „Ano. Ale takhle…“

     „A víš taky, že s tebou už nikdy nebudu skutečně.“

     „Ano, vím.“ 

     Byla stále stejně něžná, křehká a krásná jako tenkrát, když se mu s úděsnou konečností ztratila pod barokní soškou Černé Matky Boží na rohu domu mezi okny kubistické kavárny, kde spolu prožili poslední chvíle. Hlavu jí zdobil zase ten žlutý klobouk s temně rudým stínem na levé spodní straně krempy, který signalizoval její krutou nemoc.

     „Pověz mi, Liliano, co děláme zrovna tady?“

     „Neptej se. Včas se to dozvíš.“

     Lili se usmívala, ale v očích měla bolest. 

     Rozhlížel se po exponátech letadel a v jejich kabinách viděl Lili, její tvář, temeno hlavy, oba profily... Vzápětí se obrazy z kokpitů se složily do jediného obličeje Liliany. Znovu obrátil oči k letadlům a s jeho pohledem se rozlétly fragmenty její hlavy zpět do pilotních kabin. Tak nějak vidí svůj model malíř, když tvoří kubistický obraz.

     „Pojď odtud pryč.“ 

     Souhlasila. Ještě, než opustili areál muzea, zahlédl na kole posledního letadla, které míjeli, velkého pavouka. Čímsi Filipa upoutal, tak se k němu sklonil a přísahal by, že ten osminohý tvor měl Lilianinu tvář.

     „Pojeďme do ZOO,“ zaprosila.

     „To myslíš vážně? Chceš do zoologické zahrady?“

     „Nechci, strejdo. Já tam musím.“

     Řekla to s tak příšernou jistotou, že raději nic nenamítal. Za chvíli už řídil auto do Troje. Seděla vedle něj jako socha, jen ta rudá skvrna pod krempou jejího klobouku k němu vysílala bodavé impulsy, i když ji vlastně neviděl.

     Od vchodu zoologické zahrady šli kolem červených pand, urzonů, indonéské džungle, ledních medvědů, vyder, zeber, nosálů, lam, údolí slonů, hyen, vlků, sov, tygrů, levhartů, kiangů, jelenů a všichni ti tvorové měli podobu kubistických obrazů, jak se Filipovi zdálo. Dorazili ke Gočárovým domům. Lili šla rychle a rozhodně, zvířat si vůbec nevšímala.

     Až když stáli před jedním ze dvou červeně, modře a bíle zdobených dřevěných domů, které vytvořil Josef Gočár v rondokubistickém stylu, Filipovi to došlo. Dům U Černé Matky Boží s kavárnou, Palác Archa i tyto domky, to vše jsou kubistická díla slavného architekta a kubismus je zase pojítkem mezi Lilianou a Filipem. Letecké muzeum mu pak mělo připomenout, že tyhle domky na konci zoologické zahrady stály kdysi na kbelském letišti. I ten pavouk s Lilianinou tváří na kole letadla dostal smysl, protože v dřevěnici, před níž stáli, probíhala výstava sklípkanů.

     Liliana vešla dovnitř a Filip ji následoval. Už nespěchali, ale kráčeli pomalu kolem terárií s velkými pavouky. Mnohé lidi tito živočichové děsí nebo odpuzují, štítí se jich, on je však pozoroval fascinovaně. Jsou přízrační a dokonalí, řekl si. Mrkl na Lilianu a všiml si, že se její pohled do pavouků přímo vpíjí. Konečně objevili terárium obývané třicet centimetrů velkou samicí sklípkana. Lili stála nehnutě a vypadalo to, že ty dvě spolu rozmlouvají nějakou nezvučnou řečí.

     Vždyť je to absurdní, pomyslel si. Už je to přece rok, co Lili podlehla rakovině. Byl u toho, když v nemocnici náhle ochabla její ruka a zůstala mu bezvládně v dlani. Teď si vybavil, že mu její mrtvá ruka s vyzáblými prsty připadala jako velký pavouk, jemuž chybějí tři nohy.

     Díval se na obrovskou samici sklípkana a měl dojem, že se zvětšuje a zplošťuje, přičemž tělo, klepítka i dlouhé nohy členovce nabyly geometrických tvarů, prostředí okolo něj se změnilo v barevné plochy, až celý výjev vytvořil kubistický obraz. Obrátil se k Lili a s úžasem sledoval, jak se její postava rozkládá na ostře řezané části, které procházejí sklem terária a vstupují ústním otvorem do pavoučice. Jeho milenka se mu po dílech ztrácela z očí.

     „Chci jít s tebou,“ stačil ještě zavolat.

     Lilianina neživá ruka se k němu natáhla, Filip se jí chytil a zmizel v kubistickém obrazu obrovské samice sklípkana. Láska na věčnost se naplnila a nezbylo po ní nic.

     Jen kubistická zeď ďáblického hřbitova čněla svými hroty k nebi. Kdo chce, může si myslet, že za ní odpočívají Liliana a Filip v lese vzpomínek. 

 

https://kvaj.blogspot.com 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

27.01.2023 14:37:15dát kritice tipkvaj

Moc ti děkuji, Janino, za vlídná slova, a jestli jsem ti svým psaním připravil nějakou příjemnou chvilku, moc mě to těší.

27.01.2023 14:02:101 tipů dát kritice tipJanina6

Smutné téma, o kterém se píše velmi často. Ale zaujal mě způsob zpracování, takový „copánek“ spletený částečně z reality, částečně ze snů či představ, jak by to mělo být... Vtáhlo mě to a nepustilo. A dá se číst i znovu a vychutnávat si detaily. Styl je (jako u tebe vždycky) kvalitní, radost se začíst.

25.01.2023 20:32:20dát kritice tipkvaj

Rovněž děkuji. Labyrint není žádná legrace. :-)

25.01.2023 19:30:481 tipů dát kritice tipJednapoetka

Já jsem se taky krásně ztratila v tom nádherném labyrintu představ..Děkuji za něj....A tip navíc...

25.01.2023 19:26:01dát kritice tipkvaj

Děkuji za upřípné hodnocení.

25.01.2023 19:25:09dát kritice tipkvaj

Díky. Nevymyslel jsem to úplně, ale ten druhý příběh ano.

25.01.2023 19:23:42dát kritice tipkvaj

Děkuji moc, Zajíci.

25.01.2023 19:22:39dát kritice tipkvaj

Přišla si zahrát dámu - to se mi líbí. Díky.

25.01.2023 14:40:231 tipů dát kritice tipRem

Strejda mi tedy není vůbec sympatickej. A přiznávám, že ten rozhovor a ty reakce těch postav se mi místy úplně nezdaj... třeba ten rozchod. Nevím (zmoudření nemocí a podobný věci na mě působěj jako hrozně nepříjemný klišé..eh..nemám to slovo ráda). Baví mě napojení na ty obrazy... zvlášť v dívce s horkou čokoládou (výstižně i k předchozí části, ta první zlomená) Pak mě teda trochu ruší to neustálé kubistické... a ten symbol rudá pod krempou, nevím, ze začátku mi to přišlo jako hezký nápad, ale tím opakováním to hrozně ztratilo. Ale závěr dobrej. 

23.01.2023 15:32:521 tipů dát kritice tipLakrov
redaktor prózy

 Na začátku si uvědomuju, že se mě to týká skoro osobně. I když jen půlkou tématu. Líbí se mi to prolínání dvou světů - skutečného a namalovaného. Dojímá mě cit, s níĺž je napsaná druhá, snová polovina, z níž na mě tísnivě usedá dojem, že si autor ten příběh nevymyslel nýbrž jej jen sdělil s notnou dávkou citu.

18.01.2023 16:22:101 tipů dát kritice tipZajíc Březňák
redaktor prózy

Solidně napsaná povídka na nelehké téma, navíc je dobře zkomponovaná, je to takový triptych a i zapojení obrazů je účelné. Závěr tvoří parádní třešničku na dortu jako od vyhlášeného cukráře (či spisovatele valné úrovně). 

03.01.2023 08:24:341 tipů dát kritice tipGogin

to je dobré, kubistické...

při čtení se mi vyloudil jistý překlep, a úsek, který se mi nejvíc líbil jsem si zapsal a mírně upravil takto

Kubistická

Uždíbl dezertní vidličkou kousek věnečku,

strčil jej do pusy,

a zahlédl,

jak si dvě ženy

zpytavě prohlížejí ženu v klobouku

 

Nejspíš se domnívaly,

že si přišla zahrát dámu,

proto má na hlavě ten klobouk. 

 

 

02.01.2023 16:57:031 tipů dát kritice tipkvaj

Určitě můžeš.

02.01.2023 16:25:451 tipů dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

kvaji, mohla bych nominovat do soutěže?

16.12.2022 15:43:481 tipů dát kritice tipK3

Jardo, jako by si se svým textem strefil do téma v kolonce diskuze. To je ono, hledat směry. Propojení obrazu s textem; o tom přemýšlím hodně dlouho, ale zatím jsem se neodvážil. Vím že se tím zabýváš a dokazuješ že to jde. Tvůj triptych je stejně barevný a kouzelný jako obrazy. I s tím závěrečným prolnutím rozervanosti duše. Moc se mi to líbí, výběr naprosto zasloužený.

15.12.2022 17:29:00dát kritice tipblacksabbath
redaktor prózy

 četla jsem ...znovu se vrátila...hluboký text...*/***************************

14.12.2022 11:33:511 tipů dát kritice tipkvaj

Díky. Všechny texty jsem pozměnil.

14.12.2022 11:32:50dát kritice tipkvaj

Pro Lilianu jsem měl reálnou předlohu, ale ta naštěstí žije. Díky.

14.12.2022 11:31:06dát kritice tipkvaj

Děkuji moc, Ivo.

14.12.2022 11:29:51dát kritice tipkvaj

Díky, Evžo. Ta konkrétní místa jsem zmiňoval záměrně, protože jsem doufal, že to někomu text přiblíží. Jinak Gočárova díla miluji.

13.12.2022 23:48:261 tipů dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Už jsem četla, ale nevadí, ráda jsem si připoměla... to je opravdu povedená povídka s ojedinělým námětem, kvaji.

13.12.2022 21:55:251 tipů dát kritice tipPhilogyny

Taky se tu začetla a zamyslela. To je život. Člověk nikdy neví. Moc se mi líbí. 

13.12.2022 21:51:011 tipů dát kritice tipIvaS.

Deset tipů. Přečteno jedním dechem. 

13.12.2022 21:27:521 tipů dát kritice tipEvženie Brambůrková

Všechna ta místa znám a jsou úžasná. I ten kubistický věneček u Černé Matky Boží.

Láska až na věčnost, o už se dnes tak často nestane. 



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2023, provozuje Dobrý spolek, pravidla Wiki of 21st century Letní dětský tábor