Pouliční směs (Verše na tkaničku)

Tentokrát bez chyb a násilností. Jen bych archaicky znějící inverzi v ulici zapadlé změnil na přirozené v zapadlé ulici.

(Žádný stres. Právě ok, že se objevilo daktylské řešení, jde o shodu. Mé návrhy jsou jen návrhy, co by se mi případně pozdávalo, obvykle kdyby to bylo moje, jsou k dispozici, ne povinné. PS. Raději nebudu fušovat do IT. Navíc myslím, že dvanáctého se nestane nic fatálního, jde prostě o termín, k němuž přestat vkládat útvary. Jednotlivé verše dnes do půlnoci. Nic víc, nic míň. Abychom se tu nemučili do nekonečna. Sylabotónismus je docela milá verbání matematika, nebo hudba, podle dispozic sluchu. Nebo kombinace.)

Silene: no, já jsem předevčírem ještě netušil, co je to alexandrín, až dneska mi to vysvětlila Alenakar :) No a čárky a tak, tak to si tady se mnou užijete :D Já jsem profesí ajťák a do češtiny se snažím jen fušovat, dře to prostě :D Tvoje komentáře si čtu s googlem většinou, abych je pochopil, aspoň některé tedy :D Snad mi to tady odpustíte, aspoň budeme mít někoho, kdo vás nechtěně bude bavit :D A děkuji za komentář, tady i tam, pokusím se to do 12. ještě předelat, aby to lépe obstálo :D

(a stejně nestejně. smolím na to)

(edit. řádkování, font, mé bojové slabiny)

Autor se chopil verše v původní básni alexandrínského na regulérní způsob jeho daktylského dvojčete a projevil náležitý vypravěčský talent. Jelikož je předkládaný svébytný poetický útvar osazen množstevními náznaky plnohodnotné interpunkce, dovolím si připomenout možnou absentující vodní šmouhu na skle ve čtvrtém verši první ze slok, a sice přes kapky(,) přes mraky červánky tuší. Dtto na konci písmenného zápisu verše pořadím devátého poeticky nostalgické

symfonie.

A-ne-bo... návrh na přesah (jaký bych doporučila, pokud na něj autor sám nepomýšlel):

V ulici zapadlé není nic zvláštního / špinavé fasádě(,) barvy se drolí

Pražená tůň! Chuť na kávu mísí se zde s vědomím obvyklé teploty v neizolované podkrovní mansardě. A Light in the Attic. Až se mi z toho před očima setmělo. Název ředí mou maskaru potutelným mejkapem. 

Mně se taky líbí. Je milá.

A povedlo se ti to :-)mám ráda básně co mají atmosferu a lidi co vnímaji obyčejné věci

Kadeřavá: snažil jsem se popsat obyčejnost toho, co je nám nakonec nejbližší. Sám jsem pod střechou bydlel více než dvacet let, má to svoje kouzlo :-)

Kdysi jsem měla garsonku na střeše paneláku a tedy mam ji dodnes,ale už v ni nebydlím .Říkali jsme ji garsonka u nebe,protoze z okna bylo vidět jen nebe nedalo se vyklonit a podivat dolů na zem Ta báseň je mi ji pripomněla je milá a hladicí