Elfové

Kdysi byli elfové jako vy nebo já. Dožívali se 60-sáti, 70-desáti let,
měli děcka a choroby a rodinné sváry. Ale pak se začali zahrávat s magií. Léčili choroby, prodlužovali životy (a také uši), ulehčovali práci. Už nebylo nutno dělat celý den na poli, časem už nebylo nutno dělat téměř nic.

Smrt nad námi visí jako nástěnné hodiny. Jako pavučina v koutě pokoje. Je tam, není nutno se na ni dívat, ale občas stáhne zrak, při letmém přeletu místností života a člověk se otřese, pomyslí jak ho to jednou obalí a pak nebude než ticho a klid. A tak spěchá a miluje se a hledá, hledá křehkou rovnováhu mezi okamžikem smíchu a hlasů, radosti a svárů, něžného pátrání a pak věčností ticha. Rovnováhu mezi věčností a okamžikem, jež nelze naleznout ale neradno ji přestat hledat.
A pak je tu hlad, jež třeba uhasit a bolest již je třeba utišit a touha, kterou nelze ukojit.

To všechno oni měli, jenže magie je zaslepila a oni zapomněli na pavučiny v rozích místností. A hlad byl uhašen a bolest byla utišena a touha byla rozmělněna, jako když se rozbijí přesýpací hodiny a písek jež byl hnán, uvězněn v drobných skleněných bankách a sypal se proudem v touze po úniku, teď leží nehybně rozprostřen po širé zemi.

A místo jídla a teplého objetí a žvatlání dětských hlasů - hlasů jež zůstanou, až se naše hlasy pominou, hledali odpovědi a hledali vlastní hlas, jež byl z nějakého důvodu náhle ztracen a hledali sami sebe, neboť zjistili že jsou v tomhle novém světě také ztraceni.

Snad proto jich zůstalo tak málo, roztroušeni toulají se světem a hledají něco co nosí neustále sebou.