Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Kryštof a velká vesmírná loupež

23. 01. 2023
1
2
137
Autor
Lenik999

Úryvek z knihy, fantasy/sci-fi

Prolog ke knize

 

Všudybyl Znalý, známý kosmický kronikář a jeden ze sedmi Bohů, seděl u psacího stolu a rozjímal nad svým božským úkolem. Nebyl si jist, co má zaznamenat do Kosmické kroniky. Jeho zlaté pero s hvězdičkou na špičce tentokrát neklouzalo po papíře tak svěže. Dnes nebyl v dobrém rozpoložení, cítil se poněkud unaven. Jistě, neznalý pozorovatel by mohl namítnout, že na to má věk (však Bohové tu byli ještě před Stvořením Světů a to už je úctyhodné číslo), ale to nebyl skutečný důvod jeho vyčerpání. Hlavní příčinou byl hrozící  zánik vesmíru. A také měl hlad a to se mu teď zdálo ještě o něco horší. 

„U všech pekelných hromů!“ vyhrknul a ihned se vyplašeně rozhlédnul, jestli ta nepřípustná slova někdo neslyšel. 

Ale ostatní Bohové měli dost svých starostí a po posledních událostech neměl nikdo náladu šmírovat za dveřmi. Trochu se uklidnil a najednou jeho citlivý nos cosi zavětřil. Vůně, která se linula z kuchyně, mu byla povědomá a ihned po její identifikaci se usmál se pod svůj zrzavý plnovous. Ano, kdo by dokázal odolat něčemu tak lahodnému jako jsou božské perníčky. Pak si kriticky prohlédnul svůj vyboulený pupek, který se mu povážlivě rýsoval pod světlým rouchem a to mu opět zhoršilo náladu. Od té doby, co jim pekla nová kuchařka, se mu výrazně zaoblila figura. Hm, nebylo to dobré, měl by jistě zhubnout, ale když jemu tak chutnalo. (A také byla zlá doba). Po krátkém přemlouvání svého nenasytného žaludku se poškrábal perem na holé hlavě, jako by chtěl dát svému mozku čas na rozmyšlenou a pak si povzdychnul: „Áááách jóó!“ Nakonec spěšně zapsal zlatým inkoustem do Kroniky:

 

Dne 086-6860-435 Všeobecného Vesmírného Kalendáře, ve středu, někdy kolem poledne:

 

    Vesmír kolem nás není nikdy takový, jak vypadá

    Klid je jen zdánlivý

    Včerejší partičku mariáše vyhrál Dejtepozor Vychytralý

    Jestli-že existence celého vesmíru leží na bedrech jednoho tvrdohlavého kluka, jsme     pěkně v kelu!

 

Tímto záznamem zamotal hlavy příštím generacím filozofů všech kosmických těles, pokud se ještě nějaké narodí. Potom pero způsobně odložil do kalamáře na stole, vstal, srovnal faldíky na pavučinově jemném rouchu a velmi loudavým (a šustivým) krokem se odbelhal za omamnou vůní. Perníčky jsou perníčky!

 

(Vysvětlivky: Kryštof - desetiletý chlapec, Mornama a Petronello - kočičí bytosti., Zloděj - lupič hobit, Oleg - obchodník s drahokamy)

 

2. 3. Planeta tří sluncí

 

Seděli svázaní na podlaze v Myanis a potupně sledovali podivné vetřelce, kteří je odchytili jako naivní rybky do vlečné sítě v  kosmickém prostoru a pak se jim drze nakvartýrovali na palubu.   

„No tak, hoši, nezačali jsme spolu nejlépe, snad bychom se mohli nějak dohodnout, mňáu,“ smlouval kocour, aniž by tušil, o co tady jde. Ale byl si naprosto jist, že ať už je to cokoliv, líbit se mu to nebude.

„Kdo jste a co po nás chcete?“ prskala Mornama, která jen velmi nelibě nesla, že ji ti dva odporní tvorové dokázali tak rychle přemoci a spoutat. Tohle se jí přece nestává! Jenže moment překvapení nebyl zrovna na její straně.

„To jsou Lovci Lebek,“ ozval se Zloděj, který jako jediný působil naprosto klidně a nevzrušeně.

„Ale ti jsou přece zakázáni Vyhláškou[1],“ lamentovala.

Pravda, drahá, pravda! To se nebude Nejvyššímu líbit,–“

„Kuš, zmlkněte už! Vidíte ho snad někde? Vesmír už dávno není tím, čím býval, vy hloupí chlupatci!“ okřikla je nevrle jedna z těch bytostí.

Kryštof si se směsicí strachu a zvědavosti prohlížel vzezření nezvaných hostů. Byli vysocí asi jako Mornama a určitě také pocházeli z nějakého druhu zvířat. Pro něj ovšem neznámých. Jejich dlouhé čumáky trochu připomínaly psí, avšak jejich hlava vypadala úplně jinak, měla spíš tvar špičatého vejce. Na ní i na celém obličeji byla celá řada kostěných výběžků, hlavně v oblasti lícních kostí, které byly velmi výrazné a nepřiměřeně velké a z čela jim rostly malé, kulaté růžky. Místo uší jim na holých hlavách bez jediného chlupu či vlasu zely nenápadné otvory. Jejich velké oči mandlového tvaru pomalu mrkaly a působily tak velmi unaveně.  

„Kolik vás tu je? Je tu ještě někdo další?“ zeptal se ledově klidným hlasem jeden z Lovců, kterému se sotva pohybovala velmi úzká a malá ústa.

Kryštof se domníval, že tento byl mužského pohlaví. Soudil podle hrubšího hlasu a svalnatější postavy. Obě bytosti byly oblečeny do stejného stejnokroje. Ten se skládal z červenočerných kožených kalhot a stejně zbarvené vypasované bundy se znakem lebky na černém pozadí ve tvaru kosočtverce a opatřeným nápisem, jehož písmo Kryštof zatím neznal. I když zepředu oba měli normální, skoro lidskou postavu, dokonce i jejich ruce byly bez drápů a s pěti prsty, zezadu jim z kalhot trčel ocas. Přestože si už dávno zvykl na dvounohé bytosti s ocasem, ostatně i Petronello s Mornamou byli jejich hrdými vlastníky, na ocasy vetřelců zíral jak u vytržení. ty byly totiž velmi tenké, asi metr dlouhé a opatřené špičkami ve tvaru koule, z nichž vyrůstaly ostré ostny. A touto „zbraní“ teď oba dva velmi nebezpečně máchali z jedné strany na druhou.

„Na co tak vejráš, ty malý spratku?“ vyštěkla na Kryštofa druhá bytost, kterou tipoval na ženu. Byla o něco menší, štíhlejší a měla ladnější pohyby. Přesto se nezdálo, že by s ní bylo lehčí pořízení než s jejím mužským protějškem.

„Já – já, nic, promiňte,“ odvětil omluvně a peskoval sám sebe za svoji zvědavost.

„Co po nás chcete?“ Mornamě docházela trpělivost a snažila se vztekle vyprostit z bolestivého sevření provazů, kterými byla připoutána k jednomu z panelů v Hlavičce.

„Na něco jsme se snad ptali!“ ozvala se znovu naštvaná Lovkyně, která si mírou trpělivosti s kočkou nezadala.

„Ale no ták, snad bychom se mohli všichni uklidnit. Je nás tu pět, když nepočítám naši milou Hlavu Myanis, ehm, kterou jste nám ale vypli, protože, ...“ snažil se o diplomacii kocour.

„Sklapni, ušáku, nebo ti tu tvoji Myanis rozsekám hned teď na maděru,“ okřikla ho Lovkyně a ukázala výhružně na hlavní panel Hlavičky.

„Jen nám řekněte, kde máte ten Artefakt a my vás necháme v klidu odletět,“ řekl o něco smířlivěji její mužský protějšek, který se snažil tvářit jako „hodný polda“.

„My ho ale nemáme,“ mlžil Zloděj.

„Ano, nemáme ho, vůbec jsme ho nenašli,“ podpořil ho poněkud nedůvěryhodně Oleg, který doteď seděl jak zařezaný a snažil se na sebe příliš neupozorňovat.

„Dobře, nemáte, tak vás v tom případě budeme muset zajmout a vaši Myanis prohledat,“ varoval je. „My víme, že jste ho získali na Erze, kde jste se postarali o pořádný rozruch.“

„Přesně tak, odlítli jste nějak narychlo, že? Nebylo těžké vás vystopovat až sem. Takže se nám nesnažte lhát, nebo vás všechny vyhodíme do prázdného a docela ledového vesmíru, však my si ten Artefakt tady najdeme – s vámi nebo bez vás,“ hrozila jim Lovkyně a při tom máchala ostnatým ocasem.

„Dobrá, dobrá, my vám ho dáme, ale stane se velké neštěstí, když se tak nebezpečná věcička dostane do špatných rukou,“ strachoval se Petronello.

„To není naše starost!“ odsekla Lovkyně a zvedla ho z podlahy. „Teď nám ho v klidu předej a žádné vylomeniny!“

„Ale musíte mě rozvázat, jinak se mi špatně půjde.“

„Za koho nás máš?“ odsekla a strčila do něj špičkou ostrého nože, který se jí zalesknul v rukách.

Petronello se ale nedal: „Je tady v trezoru, ten ale můžu otevřít jen já osobně, jestli mě chápete, mňáu.“ Ukázal na jeden panel ve stěně.

„Ukaž, však bude stačit jen jedna tvoje tlapa, ty prohnaný kocoure.“ Ostražitě ho rozvázala a s nožem v jeho zádech ho přinutila přiložit ruku s drápy přímo na trezor. Ten zeleně zablikal a ihned se otevřel.

Oba Lovci nahlédli dovnitř a spokojeně na sebe kývli vejčitými hlavami.

„Výborně, teď se s vámi hoši – a dámo – rozloučíme,“ prohlásil Lovec.

„Užijte si zbytek dne,“ usmála se jízlivě jeho kolegyně a chtivě chňapla po Artefaktu. Někde uprostřed pohybu se ale překvapeně zarazila.

„Zdá se, že tu máte mejdan,“ ozvalo se nečekaně od dveří Hlavičky,

Všechny oči se okamžitě otočily za tím hlubokým hlasem. Ale jen některé z nich byly potěšeny novým návštěvníkem Myanis...

 

****

 

Před dvěma dny a třemi slunci:

 

Poté, co se Kryštofovi podařilo zničit celou planetu a nedalo mu to ani moc práce, si slíbil, že nepropadne dalšímu pokušení zkoušet různé technické vymoženosti na Myanis. Aspoň se o to bude snažit. Ta loď byla zkrátka naprosto úžasná. (I když Mornama pořád brblala cosi o nevkusu a příliš barevných stěnách na pokojích). Naštěstí teď nebylo moc času prozkoumat další zákoutí této živoucí lodi (a když říkáme naštěstí, myslíme tím pro okolní planety a přilehlý vesmír). Na Erzu to ze planety otroků bylo jenom kousek a tak z kosmické rychlodráhy vystoupili natotata. Byla dvanáctou planetou této sluneční soustavy a její vzdálenost od hlavního slunce byla tedy, no – řekněme, značná. Nebylo to ale její jediné slunce. Pyšnila se rovnou třemi. Kromě hlavního, centrálního, největšího slunce, měla ještě menší dvě, což byla pro Kryštofa opravdu zajímavá zkušenost.

Hned po vystoupení z rychlodráhy mu Petronello podal speciální brýle se slovy: „Musíš si je vzít, nejsi zvyklý na tak silné záření, mohl bys nám oslepnout a příště by ses nemusel trefit, až budeš zase něco, ehm, odstřelovat. Nám s Mornamou tolik sluncí naráz nevadí.“ Pak si oprášil, jako vždy, když měl vyrazit do společnosti, svůj elegantní oděv kartáčkem. Hned nato sjel kritickým pohledem i Kryštofa. „Hm, ten tvůj ohoz, tedy nic moc, chm chm, příště ti dám ušít nějaký pořádnější oblečení na míru, abys mi nedělal po vesmíru ostudu, ty kluku nezbedná!“

Ten se podíval na svoje džíny a mikinu s nápisem WOW, který mu připadal nanejvýš příhodný a nerozuměl tomu, proč by se měl převlékat do nějakých trapných hábitů, kteří tu nosili skoro všichni. Neřekl však nic, jelikož neměl po té příhodě s dělem zas tak čisté svědomí a nechtěl rozdmýchávat zbytečné emoce. Byl rád, že kocour vzal jeho klukovinu s nadhledem, ale nelíbilo se mu, že si z něj od té doby pořád střílí. Nasadil si poslušně velmi tmavé brýle a rázem se cítil se tak nějak drsněji a dospěleji. Teď už byl zase připraven zachraňovat vesmír.

„Pravda, slyšela jsem o podobných planetách, kde slunce nikdy nezapadá,“ přidala se Mornama a při výstupu z lodi přimhouřila své zelené oči, aby si postupně zvykly na přemíru světla. Pak se oprášila i ona a zkontrolovala svůj vzhled v malém zrcátku, které vytáhla z jedné z mnoha kapes své kombinézy, naplněných rozličnými zbraněmi.

„Ach, vy kočky,“ poznamenal bezděčně Oleg, ale když po něm Mornama hodila nepříliš přívětivý pohled, okamžitě zmlknul.

„To jsem zvědavej, jestli tu někde najdeme Artefakt,“ zajímal se Zloděj, hned, co sestoupil i on po schůdcích na pevnou zem. Doufal, že ho ten nemožný a nešikovný obchodník nepodrazí a neřekne posádce, proč ho musí získat za každou cenu. Po očku se na něj podíval, ale Oleg pořád vypadal, že neumí do pěti počítat, což ho trochu uklidnilo. Pak si i on nasadil brýle proti záření, jelikož hobiti mají velmi citlivé oči, ale protože mu byly velké, rozesmál většinu posádky. „No co, čemu se smějete?“ zeptal se uraženě.

„Co budeme dělat s Myanis? Nebude tu příliš nápadná?“ strachoval se Kryštof. Stáli uprostřed něčeho, co se dalo považovat snad za louku, či pole, protože nedokázal s jistotou určit, zda to, co tu pěstují, je plodina, nebo místní tráva, ale rozhodně to nevypadalo jako hlídané parkoviště pro vesmírné stroje.

„Máš pravdu, Myanis radši zase zamaskujeme, neznáme to tu a podle všeho tu bývá spousta cizinců, tudíž i zlodějů,“ rozhodnul kocour. „Neber si to osobně, kamaráde,“ dodal, když si všimnul, jak ublíženě se Zloděj tváří. Hned, jak to dořekl, zmáčkl drahý kámen na svém prstenu a loď se ztratila z jejich viditelného spektra. „Tak a můžeme vyrazit do víru velkoměsta,“ prohlásil spokojeně a s lehce kulhavě pochodoval v čele výpravy.

Na Erze bylo opravdu vedro. Tři slunce žhnula, ale Kryštofovi to zas až tak nevadilo. Měl teplo rád a kupodivu tu nebylo až tak nesnesitelně, jak by si jeden představoval na planetě s tolika slunci. Sundal si svoji mikinu, kterou si teď uvázal kolem pasu a trochu zalitoval, že si nevzal i kraťasy nebo snad rovnou plavky. Bude na to myslet příště. Přemítal, jestli tu také mají nějaké to koupání, nebo bazény s tobogány jako na Zemi. Už se chystal zeptat Petronella, když ho předběhl Zloděj.

Podívejte, tady maj spoustu kasin,“ mlaskal potěšeně. Jelikož byl ze všech nejmenší, zpožďoval se za ostatními a ti na něj museli často čekat.

Kryštofovi to nevadilo, měl tak aspoň více času se porozhlédnout. A popravdě už ho to honění unavovalo. Chtěl si užít trochu zábavy. Zloděj měl pravdu. Všude po ulicích svítily a blikaly barevné, světelné nápisy, které dokázaly upoutat pozornost i přesto, že tu bylo stále jasno a noci se tu nikdo hned tak nedočkal. U vchodů stály bytosti různých ras a pravděpodobně i pohlaví a lákaly kolemjdoucí dovnitř. Zalitoval, že mu kocour zakázal pořizovat fotografie. To by jeho noví kamarádi z Preškovic zírali!

Před náměstím se jejich kočičí průvodce zastavil a promluvil: „Tak, vážení, všichni si vezměte tady tyhle, nó..., jak já jim říkám, ehm, mluvítka..., řádně si je připněte na oblečení, jasný?“ S těmi slovy jim kocour každému podal parádní zlatou brož s kamínky.

„Co to má jako bejt?“ divil se Zloděj, když si znechuceně připínal ten šperk na svůj omšelý plášť. Teď tu budu plašit všechny straky, kocoure jeden!“

„Straky? Máte tady straky? U nás straky takový ozdoby kradou do svých hnízd, hihihi,“ smál se Kryštof, kterému marnivost kocoura připadala zábavná a poslušně si mluvítko připnul na čistě modré tričko.

„Straky se u nás říká ženskejm, ty kluku nevyspělej,“ vrčel Zloděj.

„Nechápu, co pořád máš, Zloději, nemáš žádné vychování a ani vkus, pchá,“ uzemnil ho už trochu nazlobený chlupáč a Mornama souhlasně kývala svojí velkou, načesanou hlavou.

Tentokrát měla jiný, daleko extravagantnější účes. Vlasy si vyčesala do výšky, kde se nějakým zázrakem (a drátky) nepřehlédnutelně tyčily, jako kdyby chtěly vykřičet do světa: „Koukejte se, tady jsem, je tu snad někdo krásnější?“

„Dost řečí, tyhle nádherný mluvítka máte proto, že se musíme rozdělit. Stačí tady stlačit tenhle čudlík po straně a můžete mluvit. A taky uslyšíte ostatní. Jsou to prostě takové malé vysílačky. Můj osobní vynález,“ vysvětlil jim pyšně Petronello. „Takže si to ujasněme, mňáu, hledáme buď skřety, nebo nějakého obchodníka, který od nich odkoupil Artefakt. Jasné? Kryštofe, ty půjdeš s námi, protože jsi sám sobě nebezpečnej. A Zloděj by na tebe neměl dobrej vliv.“

„A ty, Zloději, půjdeš hledat s Olegem a ať tě ani nenapadne nás podvést, nebo si tě najdu a roztrhám na cucky přímo těmito drápky,“ pohrozila Mornama a výhružně vytasila na rudo nalakovanou kočičí výzbroj. „Snad jsme ti nezachránili tvůj zlodějský krk jen pro nic za nic.“

„Jasné, šéfová, však já vím, Artefakt získáme, na to vemte jed,“ odsekl. A pak si zakryl zlatou brož potrhanou látkou pláště. Přece nebude svítit na dálku. Taková pošetilost! Žádný zloděj, který má rozum v hlavě, by si nikdy v životě na sebe nevzal něco tak nápadného.

Kryštofa se trochu dotkla kocourova poznámka, ale doufal, že si ten průšvih v nejbližší době vyžehlí a dokáže všem, že má na to být budoucím Strážcem. Však oni ještě uvidí, čeho je schopen! Nyní se však poslušně kráčel za zamilovaným kočičím párečkem. A Petronello si začal prozpěvovat:

 

„Dívejte se všichni na nás,

jaké jsme my krásné kočky,

nenechte se vůbec zmátnout,

nejsme žádné módní hračky,

 

podívejte, Petronello,

to je známý Cestovatel,

všude byl a všechno ví,

jen se ptejte, odpoví

 

a krásná dáma Mornama

je bojovnice jedna báseň,

stačí volat pomoc, halo,

ta má pro strach uděláno, ...“

 

Mornama proti jeho nové písni nijak neprotestovala, naopak se zdálo, že jí zalichotila. Kryštofa už nijak nepřekvapilo tohle lehké naparování koček, věděl, že to k nim patří a tak to nijak nekomentoval. Jeho smysly byly beztak zaneprázdněny prohlídkou Erzy. Zdejší stavby a domy tu sice nebyly až tak nápadné, jako věže na Měsíci, lišily se od těch na Zemi snad jen jednotností slohu, pestrostí barev a ornamentální výzdobou, ale zajímavost planety spočívala v kontrastech. Zatímco po zemi jezdily koňské povozy jak ze středověku, po nebi se proháněla různá plavidla a moduly. Chlapce také nepřestávala fascinovat různorodost ras. Některé už spatřil na Měsíci, zdálo se, že i v jiných galaxiích se vyskytují podobné druhy. Zrovna kráčeli kolem tržnice, na které se nacházela řada stánků s prapodivným zbožím všeho druhu. Pak to ucítil. Vůně, která ho přitáhla jak noční můru ke světlu.

„Kupte si mé výtečné koláčky! Nebudete litovat!“ nabízel vyzáblý a malý mužík s šedivou bradkou. Jeho stánek s potrhanou stříškou, ze které trčely dráty, vypadal, jako kdyby prošel tornádem.

„Ne, ne, děkujeme,“ušklíbl se kocour.

„Já bych si dal,“ žadonil Kryštof, který si vzpomněl, že už dlouho nejedl a mužíkovy koláčky mu připomínaly domov.

„No dobrá, ale pak si nestěžuj, kluku,“ rezignoval Petronello a nasypal několik drobných stánkaři do dlaně.

Kryštof si vybral jednu z těch voňavých dobrot z nepříliš čistých talířků, s náplní, která vzdáleně připomínala mák a hned, jak ochutnal, se cítil ve svém živlu. Navíc měl dobrý pocit, že pomohli chudému trhovci.

„Jak tohle můžeš vůbec jíst? Vždyť je to samej cukr!“ nechápal kocour, ale pak se si všimnul, že ztratili Mornamu. „U sta šakalů, kde zase je ta kočka?“

 Netrvalo ale dlouho a spatřili ji. Naštěstí se se svým účesem nedala přehlédnout. Stála u stánků s oblečením na druhé straně náměstí a nadšeně si vybírala nové kožené kalhoty. Petronello k ní nasupeně zamířil a něco jí říkal. Patrně jí huboval, ale to Kryštof neslyšel. A bylo mu to úplně fuk. Zůstal stát uprostřed tržnice a bylo mu nádherně. Měl pocit, že se vznáší. Zrovna teď kolem něj létaly barevné bubliny, jako kdyby je někdo vyfoukal z obřího bublifuku. Snažil se jednu z nich chytit, ale upadl na zem. „Seber se, Kryštofe!“ hučelo mu v hlavě varování. Vstal a šel za tím hlasem. Ale pak si uvědomil, že je jen v jeho vlastní hlavě. Procházel kolem dalších a dalších stánků a vše se mu zdálo neuvěřitelně barevné. Všechno zboží hrálo duhovými barvami. Jak to, že si toho předtím nevšiml? Pak zamířil do jedné z postranních uliček, která se mu zdála nejbarevnější. „To je boží!“ vydechl nadšením, ale trochu ho zamrzelo, že už kolem něj nikdo nefouká bubliny. Šel dál, zahnul do dalších a dalších uliček, ale žádné bubliny už neviděl. To je škoda, povzdechl si. Pak se mu z ničeho nic zdála jeho vlastní hlava strašně těžká a tak usedl na schody jednoho z domů. Ztratil pojem o čase a usnul. Neměl představu, jak dlouho tu takhle pochrupoval, než ho známý hlas vytrhl z rozjímání.

„Ty seš ale bláznivý děcko, člověk tě nemůže nechat chvíli bez dozoru!“

Otevřel oči, ale uvědomil si, že ho strašně bolí a Zlodějův hlas mu ještě přitížil. Nějaký anděl mu podával brýle. Byl to Oleg.

„Na, ztratils je po cestě,“ řekl.

„Kocour by tě měl příště přivázat na vodítko, čistě pro jistotu!“ zavrčel hobit.

Oleg mu pak nabídl vodu a tak se mu udělalo o něco lépe.

„Našli jste ho?“ zachrčelo odněkud z dálky.

Zloděj si odkryl mluvítko, ze kterého se ozýval kocour a odpověděl: „Samozřejmě, nebylo zas tak těžký ho najít. Vypadá ale nějak, no řekněme, mimo mísu. Nepil tu něco podezřelýho?“

„Ne, ale dával si tu koláček z tržnice,“ zachrčelo mluvítko.

„No tak to je jasný, tahle planeta je známá omamnými bylinami, dávají to úplně do všeho, jsou na to zvyklí, žádnej strach, za chvíli bude v pořádku,“ vysvětlil Zloděj.

„Dobrá, hoši, tak mi ho budete muset pohlídat, my jsme zrovna na žhavé stopě Artefaktu, dostali jsme tip, takže nemáme čas a vy dva máte teď důležitý úkol, jasný? Neztratit toho nezbedu nikde po cestě! Končím, brzy se ozveme.“

Kryštof si vzápětí uvědomil, že svoje mluvítko někde ztratil. Za to ho Petronello určitě přerazí.

„No to jsme teda dopadli. Budeme dělat chůvy neposlušnýmu pozemšťanovi!“ prskal Zloděj. Pak zvedl Kryštofa ze země, pomohl mu získat zpět balanc a navrhnul už trochu veseleji: „Když už jsme tu, pojďme si to aspoň trochu užít, ne?“

„No já bych rád, kam půjdeme?“ zeptal se Oleg.

„Však uvidíte, pojďte za mnou, bude to zábava, slibuju.“ Otočil se a vydal se směrem ke kasínům.

Kryštofa mělo sice varovat, že další průšvih je na spadnutí, ale protože byl ještě celý zdrogovaný z bylinných koláčků, tak se bez řečí vydal za svými novými společníky. Koneckonců Oleg na něj byl docela hodný, tak neměl důvod k obavám. A také to bylo stokrát lepší, než se potulovat po neznámé planetě úplně sám.

 

****

Mornama právě uskutečnila jeden z nejlepších obchodů svého života a byla na sebe patřičně pyšná. Jen, co si pořídila doslova za pár drobných nový, úžasný ohoz, zjistila od stejného prodavače (po několika správně formulovaných otázkách), kde se nachází Artefakt. Pravda, její dotazy zahrnovaly i zbraň v zádech, ale kdo by to řešil. Důležitý byl přece výsledek. Hned poté, co vyřídili zbloudilého Kryštofa a jeho dočasné hlídání, se vydali za nejznámějším (a nejobávanějším) obchodníkem Erzy. Popravdě se dalo čekat, že jestli tu někdo koupil Artefakt, bude to právě on. Byl nejbohatším mužem planety. Ale jelikož byly obě kočky na Erze poprvé, chovaly se tu podobně jako sloni v porcelánu. A protože tohle byla planeta nejen vážených obchodníků, ale i šmelinářů a zlodějů nejrůznějšího druhu, šuškanda se šířila rychlostí světla. Netrvalo dlouho a o jejich misi tu vědělo celé místní podsvětí, které bylo napojené na podsvětí okolních planet a ty byly napojené na další a další. Zkrátka tento galaktický internet byl leckdy spolehlivější než ten na Zemi a jak se jednalo o něco, co by se dalo zpeněžit, zbystřili i ti, kdož o Artefaktu doposud neslyšeli.

„Drahá, tamhle by měl bydlet ten obchodník,“ ukázal drápkem kocour.

A skutečně, nacházeli se před luxusním sídlem na kraji města, které nenechalo nikoho na pochybách, že tu žije někdo velmi bohatý a vlivný. Sídlo bylo obehnáno vysokými zdmi a u vrat stáli dva muži na stráži, kteří nepůsobili ani trochu přívětivě. Mornama ale měla pro strach uděláno. Však patřila mezi nejlepší bojovnice na Měsíci a byla si jista, že zde ji nemůže vůbec nic překvapit. Zbraní měla po kapsách víc než dost.

„Ohlaste nás u obchodníka, máme pro něj nabídku,“ nakázala strážím. Ale ty nehnuly ani brvou.

„Dostali jsme tip, že se tu nachází Artefakt a ten bychom rádi odkoupili,“ řekl mírnějším tónem kocour. Nezdálo se však, že by tohle stráže zajímalo. ¨

„Koukej mi otevřít ty zatracený vrata, nebo tvému kolegovi trochu upravím ciferník.“ Mornama nikdy neoplývala trpělivostí. Nesnášela, když ji někdo ignoroval. Mířila teď na hlavu jednoho ze stráží a její vysoký účes se vzteky kymácel ze strany na stranu, jako by si žil vlastním životem.

„Pusťte je dovnitř,“ ozvalo se z hlásiče u vrat.

Stráže hned na to otevřely poslušně vrata.

„No to to trvalo!“ sykla na kočka a vešla s hlavou hrdě vztyčenou dovnitř. Vzápětí byla lapena a odzbrojena tak rychle, že se nestihla ani nadechnout.

„Fíha!“ Překvapený byl i kocour, takovou bleskovou akci nečekal. Sám měl u sebe jen jeden omračovač, ale i ten mu nekompromisně sebrali.

Mornama byla vzteky bez sebe. Bez zbraní se cítila jako nahá. Jak mohla být takhle nepozorná. Ti dva tupci před vraty byli jen taková návnada, teprve za vraty hlídali skuteční strážci. A ti byli jaksepatří trénovaní. A teď tu obě kočky ležely potupně tvářemi k zemi a každou z nich drželi dva silní bodyguardi s rukama hezky pevně za zády.

„Grrr, pusťte mě, nebo něco uvidíte,“ syčela a střídavě vytahovala a zatahovala nalakované drápky.

„Můžete je postavit,“ nařídil hlas, který už slyšeli z hlásiče u vrat. „Prosím, posaďte se. Omluvte moje osobní strážce, ale nemohu si sem dovolit vpustit každého, kdo jde kolem, se zbraní. To jistě chápete,...“

Obě kočky měly teprve teď možnost konečně spatřit toho, kdo se za oním hlasem skrýval. Byl to velmi vysoký muž středního věku a vytříbeného chování. Podle všech kosmických měřítek vypadal velmi dobře. Jeho olivově zbarvenou tvář rámovaly černé, vlnité vlasy, které si nechával růst po urostlá ramena. Oblečen byl do draze vypadajícího šedého a pohodlného obleku. Seděl za velkým stolem ze vzácného dřeva a zamyšleně kouřil doutník. Zkušeným zrakem si je prohlížel a po chvíli promluvil: „Jmenuji se Abdan. A jak již víte, jsem obchodník. Předpokládám, že jste přišli s nějakou zajímavou nabídkou, jinak byste si snad nemohli dovolit jen tak, bez ohlášení, vkročit ozbrojeni do mého domu.“

„Velmi se omlouváme, my jsme nechtěli,...“ začal kocour opatrně. Pak si uvědomil, že by se měl nejdřív představit, jak se sluší a patří. „Já jsem Petronello a tohle je moje přítelkyně Mornama. Přišli jsme sem, protože nám bylo, ehm, sděleno, že se zde nachází Artefakt. Rádi bychom ho od vás odkoupili, jestli tedy dovolíte, mňáu.“ Hned na to šťouchnul do Mornamy, která se chystala říct něco pěkně od podlahy. Teď si nemohou dovolit rozčílit současného vlastníka Artefaktu.

„Dobrá, omluva se přijímá, ale varuji vás, žádné lsti netoleruji,“ odvětil Abdan.

„Tak snad abyste nám řekl cenu, my ji vyplatíme a vyřízeno, ne?“ Mornama nikdy nevydržela dlouho držet jazyk za zuby.

„Víte, já jsem opravdu jen obchodník, baví mě nakupovat, prodávat, už můj otec a dědeček a pradědeček, ti všichni byli váženými obchodníky. Zajímá mě tedy každá zajímavá nabídka. Zkuste mi ji, prosím, slušně předložit a já ji zvážím.“ odpověděl s ledovým klidem.

„Nó, Kreditů máme dostatek, řekněte si cenu, kdyžtak si pro zbytek dojdeme na naši loď, to není zase takovej problém.“ Kocour byl rád, že konečně narazili na někoho, kdo byl ochoten normálně smlouvat a ne se hned prát. Nečekal však, že obchodník je všemi mastmi mazaný a i proto je patrně nejbohatším mužem této planety.

„Řekněme, že o žádné Kredity nestojím. A ani o drahé kovy a drahokamy. Mám jich docela dost. Jsem především sběratelem umění a vzácných předmětů. A ano, už se mi doneslo, že toto dílo, o které jevíte velký zájem, je mimořádně cenné.“

Petronello dočista ztratil řeč. Doposud si myslel, že zvěsti o Artefaktu se nemohly tak rychle rozšířit až za hranice Mléčné dráhy, ale tohle měnilo celou situaci. Pak se nadechl a promluvil: „No, je jen trochu,... úplně maličko,... vzácný. Opravdu si nemyslím, že by vám tu dělal parádu. Však je na první pohled naprosto obyčejný, jak račte vidět,...“ Polknul a pak se nervózně zeptal: „Co byste si za něj tedy přál?“

„Jak už jsem řekl, jeho cena je nesmírná, pokud ho shání nějaká královna, tak zcela určitě bude slušet i mému domu.“

„Ale je to vážně nebezpečný Artefakt!“ zvolala Mornama, která zase dostala chuť bojovat. Možná by mohla jednu vrazit aspoň tomu strážci za svými zády, který ji neustále hlídal se zbraní v pohotovosti. Ano, to by ji zcela určitě uklidnilo.

„Tady na Erze nebezpečný není, protože jak nejspíš víte, tady žádná magie nefunguje a já mám velmi dobré zabezpečení domu, pokud se toho týká, nemusíte mít žádné obavy,“ trval na svém obchodník.

„Ale my ho musíme přivézt královně, řekněte si tedy jinou cenu, jakoukoliv,“ nabídl kocour.

„Mám návrh. Co kdybyste mi za něj dali vaši loď, kterou jste tak krásně zamaskovali na poli? Slyšel jsem od svých zvědů, že je opravdu mimořádná, protože je to ten typ živých lodí, kterých je ve vesmíru jen hrstka. Určitě víte, že se nedají vyrobit, musí se narodit a to se děje přibližně jednou za sto Cyklů. Cenu Artefaktu by sice úplně nevyvážila, ale hodila by se mi na mé výpravy za obchody.“

Jestli doteď byl Petronello docela klidný, tak nyní to v něm skutečně vřelo. „Zbavit se mé Myanis? Nikdy!“ Nebyl schopný uvěřit, co po něm ten vychytralec žádal. Ano, byla neuvěřitelně cenná, ale byla to v podstatě jeho přítelkyně na všech cestách, nikdy by ji dobrovolně neprodal. Neexistovala žádná cena, za kterou by to udělal.

„V tom případě vám musím popřát šťastný návrat k vaší královně ale bez toho unikátního Artefaktu.“ Obchodník nekompromisně ukončil vyjednávání a ihned pokynul svým mužům, aby návštěvníky vyprovodili.

Oběma kočkám nebylo nic platné, že se jim to ani trochu nelíbilo, pokud nechtěly chytit kulku do zad, musely chtě-nechtě opustit sídlo. Jejich zbraně ale zůstaly uvnitř a nikdo jim je už nechtěl vrátit.

„No toto!“ soptila Mornama. „Tohle si ještě vypijete!“ Teď aby si sehnala všechny ty šikovné věcičky nové. Aspoň si ulevila kopnutím do vrat obchodníkova sídla. „Áu!“ zařvala bolestí i vztekem.

„Něco ještě vymyslíme, teď musíme zavolat našim, mňáu, přátelům, jak se jim daří a co vůbec a hlavně kde, dělají,“ řekl už o něco klidněji Petronello, jelikož se mu trochu ulevilo, že neprodal loď. A to ani kvůli královně Imáie. To by se na sebe nemohl ani podívat do zrcadla a on se doposud rád díval do zrcadla.

„Hoši! Kdepak jste?“ zapnul svoje mluvítko na klopě pláště, ale nic se na druhé straně neozývalo. Zkusil to tedy znovu. „Zloději! Olegu! Je tam vůbec někdo?“ Nic. No tak tohle jim ještě tak chybělo. „Vypadá to, že musíme najít zbytek výpravy,“ oznámil suše Mornamě, jenže ta už se sháněla po obchodech, kde by mohla koupit nové zbraně. Nakonec zaplula do jednoho z obchodních domů. Kocour věděl, že bez výstroje nebude s touhle dámičkou žádná řeč. „Dobře, vyřešme tedy problémy pěkně jeden za druhým,“ povzdechnul si a odevzdaně ji následoval.



[1] Vyhlášku znali všichni. (Vyjma pozemšťanů, kteří se zasekli u Bible). Sepsal ji Nejvyšší poté, co došlo k několika, řekněme – incidentům. Nebyla nijak rozsáhlá, Nejvyšší nesnášel administrativu, ale právě proto si ji každý lehce zapamatoval. Nikdo se nemohl vymlouvat, že se ztratil v paragrafech, nebo že nemá na právníky. Obsahovala pouhých 5 bodů: Zákaz narušení řádu vesmíru, Zákaz provozování černé magie, Zákaz činnosti Lovců Lebek, Zákaz nedodržování kodexů Spolků, Zákaz sjíždění prstenců kolem planet na kolečkových bruslích (a podobných vylomenin). Poslední bod se týkal Bohů, kteří si soustavně dělali, co chtěli.

 

 

 

 


2 názory

Lenik999
24. 01. 2023
Dát tip

Nevím? :-) Tohle je jen úryvek. Ještě nejsem u konce zdaleka, uvidím, co z toho všeho vyleze.


Ptakopysk
24. 01. 2023
Dát tip

jak se dají vymyslet takový fantazie


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru