Hlušina zavřel dveře. Odkopl venkovní pantofle a nazul se do kostkovaných papučí.

 Asi bych se měla taky zout, napadlo mě.

Pak jsem se zarazila. Nad botníkem mě probodávala pohledem protivná, opuchlá stařena se zafačovanou hlavou a očima rudýma od pláče. (...)

2

„Nemám ti zavolat sanitku?“

„Kašli na to. Jenom se mi zamotala hlava,“ zaprotestovala jsem.

„Nechceš vodu?“

„Dám si, děkuju.“

Užasle jsem sledovala, jak cizí člověk krájí dva tenké plátky citronu a hází mi je do skleničky. Cizí? Podle všeho mě znal, i když si nepamatuju ani gram našeho vztahu.

„Fakt je ti dobře?“ zeptal se, když jsem usrkla pití.

„Jo. Čestný pionýrský.“

Pečlivě jsem si ho prohlédla. I když cítil můj rentgen, který šel až do konečků prstů, stál nehnutě (dobře, ne úplně nehnutě, pořád tu byly berle). Oči klopil k podlaze.

Už jeho oblečení působilo jako ze skanzenu: fialová flanelovka, z níž rašily bodliny starého ježka, hnědé manšestráky se skvrnami od hořčice, účes à la Kojak. Vtipné bylo, že jsem si tuhle módní vraždu z osmdesátých let pamatovala.

Jeho tvář nebyla nepřátelská ani přehnaně usměvavá. Připomínal mi jednoho herce z televize, ten se taky moc často neholil.

„Víš, kdo jsem, Alice?“

„Řidič nás přece představil…,“ řekla jsem a pokusila se o úsměv, „ale paměť mi pořád nefunguje.“

„V pořádku. Nikam nespěchej, na všechno si vzpomeneš.“

Nikam nespěchej, na všechno si vzpomeneš, opakovala jsem v duchu. Snažila jsem si vybavit jeho hlas. Vzpomínky, pocity, tu hnusnou košili, prostě cokoliv, jenže marně…

Můj rentgen se zaměřil na kuchyň, rozhrkaný stolek posetý pivními tácky, nad nímž se zlověstně klepal zelený otvírák na pivo. Výzdobě dominoval obraz jakéhosi tmavého statku ve zlatém rámu.

Koukala jsem na ulepené dlaždičky a doufala, že mi nepatří. Zasekla jsem se u modrého džbánu na vodu, který mi něco říkal.

„Odkud máš ten džbán?“

„Je po tvojí mámě,“ zamračil se. „Chceš dolít?“

„Ne, nemám žízeň.“

„Nikdy se pořádně nenapiješ!“

Radši jsem si ještě lokla.

„Vybavuješ si ještě něco?“ zeptal se.

„Popravdě ne.“

Mlčeli jsme a koukali jeden na druhého. Jako doktor na pacienta, fanoušek na vysněného fotbalistu, slepice na svého šedivého kohouta. Pochyby, nevyřečené otázky, úzkost – to vše viselo ve vzduchu – a nemělo nikdy vymizet.

„Šla bych si lehnout.“

Zdálo se, že mě neslyšel.

Opíral se o linku a zíral do prázdna.

„Šla bych si lehnout,“ zopakovala jsem do totálního ticha.

Trhnul sebou. Bylo vidět, že si o mě dělá starosti.

„Jasně, promiň.“

„Za nic nemůžeš,“ mávla jsem rukou, což vyznělo fatálněji, než jsem zamýšlela.

Zase nekonečně dlouhé ticho. Když už bylo neúnosné, dovedl mě do šedivé, nevětrané ložnice.

„Kdyby něco, stačí zavolat,“ řekl a málem se uklonil.

„To bude v pohodě. Nebudu rušit.“

Když mě ukládal, všimla jsem si police se svatebními fotkami dvou hrdliček, které si právě řekly své slavné „ano“. Já se dočkala „tak dobrou noc“, než zaskřípaly dveře a uzavřely mě do malé místnosti zvané mozek. V hlavě se mi točily zásadní otázky – poznala bych se na těch fotkách? Byla jsem někdy šťastná?

Jedná věc byla jistá, dnes to nezjistím. Museli byste mě vytáhnout heverem, protože nohy už usnuly.

Ten nemáte, tak mě prosím nechte před branami zapomnětlivého spánku.

(...)