Žena, moře a Mary - Setkání s Moby Dickem III.

Setkání s Moby Dickem

(leden 2004)

III.

Dva metry nad dnem zamířila k pobřeží. Cestou sledovala drobné rybky, hledající v písku potravu. Asi po padesáti metrech narazila na šňůru langust, putujících husím pochodem k laguně. Je známo, že dokáží tímto podivným způsobem překonat obrovské vzdálenosti, ale důvod řazení i do stovek metrů dlouhých hadů, ještě nikdo nevysvětlil. Ťapou po dně, dotýkajíce se tykadly družky před sebou.

Chvilku sledovala největší z korýšů, dosahující hmotnosti až osmi kil. Usmála se nad zlomyslným nápadem, obnovila zásobu vzduchu a opět zamířila k langustám, kde vsunula dlaň mezi tykadla a zadeček dvou jedinců. Potom ruku pomalu posunovala do strany. Korýš ji následoval, čímž došlo k přerušení řetězu. Pokud nyní ucukne, po pár okamžicích vznikne nový proud ubírající se původním směrem.

To však neměla v úmyslu. Opatrně, aby dlaň neztratila kontakt s tykadly, opisovala kruh. Když se opět přiblížila ke šňůře, druhou rukou opakovala stejný postup u jiného tvora, čímž dosáhla dalšího rozdělení. Potom zavedla první langustu k poslední v kruhu. Po dně pokračovaly původním směrem dva samostatné proudy a mimo ně vzniklo kolo, které rotovalo na místě. Věděla, že přes svou velikost mají poněkud dlouhé vedení. Bude trvat několik minut, než jim omyl dojde, kruh přeruší a budou pokračovat původním směrem.

Chvíli sledovala nesmyslné kroužení, než vyrazila dál. Písečná placka s palmovým hájem byla lemována nádhernou pláží s bílým pískem. Téměř kýčovitý obrázek, který by slušel všem titulním stránkám katalogů cestovních kanceláří. Vyběhla na pláž, kde provedla pár cviků pro zahřátí a vyrazila na průzkum. Kromě papoušků však jiné suchozemské živočichy neobjevila. Zkusila na ně pokřikovat, ale evidentně nejevili o komunikaci zájem.

Vrátila se na pláž, kde usedla na písek a rozhlížela se po mořské hladině. To je její svět. Nekonečná vodní pláň, skrývající nepřeberné množství živočichů. Tvorů, s nimiž si rozumí. Představovala si, že by tady chvíli dokázala žít, bez styku s ostatním světem. Bez lidí, bez televize, rádia a dalších nesmyslných vymožeností civilizace. Sama, pouze se šnorchlovací výbavou.

Jak bloudila pohledem po moři, zaujalo ji cosi, co narušilo klidnou hladinu. Kousek na sever, kde v místě poklesu dna přecházela barva z tyrkysové do temně modré, vynořila se obrovská světlá hmota.

„Co to je?“ vyjekla a vyskočila, aby mohla jev lépe pozorovat.

V prvním okamžiku ji napadlo, že může jít o běluhu, ale myšlenku okamžitě zavrhla. Ta žije v arktických vodách, zdaleka nedosahuje takových rozměrů a je mnohem bělejší. Barva tohoto tvora byla spíš hodně světle šedá. Problém vyřešil gejzír vody, který vyrazil do výše několika metrů. Velryba, obrovská bílá velryba.

 Migaloo, bleskl jí hlavou další nápad. Jestli je to opravdu onen zázrak přírody, má neobyčejné štěstí. Bílý keporkak, zřejmě jediný takto zbarvený, byl dlouho považován za výmysl. Potom se objevily fotografie, které zaplavily odborné časopisy i ostatní tisk. Začal hon, srovnatelný s úsilím kapitána Achaba z románu Hermana Melvilla. Po několika letech vědci prohlásili existenci patnáctimetrového samce za skutečnost. Pojmenovali ho Migaloo.

Zdržuje se převážně v australských vodách a byla vytipována místa, kde ho lze spatřit. Zároveň vznikla obava, aby nějaký senzacechtivý rybář vzácnou velrybu neulovil. Australané proto vydali speciální zákon na jeho ochranu. Nese název podle keporkaka a zakazuje lodím přiblížit se blíž, než na půl kilometru a letadlům na sedm set metrů pod pokutou šestnáct tisíc australských dolarů.

Nadšení ze setkání se vzácným tvorem opadlo, když nad hladinu vykoukla ocasní ploutev. Žádný Migaloo, ale velryba přesahující velikost keporkaků. Potřebovala vidět záhadu z nadhledu. Vyšplhala na první palmu, která jí přišla do cesty a usazená v koruně nevěřícně zírala, jak se padesát metrů od břehu vyvaluje obrovský vorvaň. Do pětadvaceti metrů mu moc nechybí, usoudila. Vorvaně ještě na vlastní oči neviděla a vzrušením se jí tajil dech.

Vorvaň obrovský patří do skupiny velryb, jimž evoluce dala zuby. Samci dorůstají ke dvaceti metrům s váhou padesáti tun, ale byli zaznamenaní i třicetimetroví stotunoví jedinci. Samice jsou o třetinu menší a o půlku lehčí. Charakteristickým rysem je hlava dosahující třetiny délky těla. Podle tvaru bývá též nazýván tupolebým nebo tuponosým. Obsahuje polotekutou voskovitou hmotu spermacet, sloužící k vyrovnávání tlaku při hloubkovém potápění.

Vzácná substance je jedním z důvodů, proč obrovským tvorům hrozí vyhubení. Za spermacet platí kosmetické firmy astronomické ceny. Dalším důvodem je dlouhověkost, obvykle kolem osmdesáti let, s nízkou porodností a dlouhým dospíváním. Nadměrný rybolov probíhal především na jižní polokouli, kde natolik zdecimoval populaci samců schopných rozmnožování, že počet vorvaňů klesl na čtvrtinovou úroveň oproti oblastem od rovníku na sever.

Vorvani jsou mezi vodními tvory v mnoha směrech rekordmany. Mají absolutně největší mozek ze všech tvorů žijících na Zemi, dosahující váhy přes devět kilogramů. Jednolitá, šedě zbarvená kůže s nádechem do hněda, dosahuje na hřbetě a hlavě tloušťky až pětatřiceti centimetrů. Výjimečně lze zahlédnout i samce výrazně světlešedého zbarvení. Jsou jedinými savci, kteří při potápění dosahují hloubek kolem tří kilometrů. Není bez zajímavosti, že při prudkém vynoření mohou trpět kesonovou nemocí.

 Živí se převážně chobotnicemi, krakaticemi nebo dalšími obyvateli mořského dna. Pod vodou vydrží tři čtvrtě hodiny a urazí velké vzdálenosti. Po dlouhém ponoru obvykle odpočívají na hladině asi deseti minut. Při lovu se zdržují nad hlubšími vodami, ale k lenošení využívají mělké pobřežní šelfy.

Samice se rády druží a občas jich lze spatřit i patnáct pohromadě. Mladí samci také drží pospolu, ale s přibývajícím věkem vyhledávají samotu. Pánové v pokročilém věku jsou vyloženými samotáři.

Rychle sešplhala z palmy a rozběhla se k moři. Vorvaň si třeba dopřává siestu po lovu, ale stejně tak mohl jen odpočívat v mělké vodě před dalším ponorem. Celou dobu, kdy plavala k velrybě si opakovala počkej na mě, prosím tě, počkej.

Vorvaň opravdu lenošil nebo přání vyslyšel. Pět metrů od jeho těla se vynořila k nadechnutí. Nechtěla propást ani minutu ve společnosti jednoho z nejúžasnějších tvorů oceánů. Byla si jistá, že o její přítomnosti ví, ale nechtěla ho zbytečně vyplašit. Proto nejprve zamířila k hlavě. Každé takové setkání má začít slušným představením a pozdravem.

Čau, nejsi náhodou Moby Dick? To abys mě nesežral, vyslala myšlenku, když zůstala nehybně trčet před jeho okem.

- pokračování -