Zrcadlení

fjordo,

jsem ráda, že se pod tvou básní rozrůstá tak bohatá diskuse. Zjevně jsi narazila na téma, které lidi zajímá.

Já mám k současné poezii řadu výhrad, ale musím jí přiznat, že emoce a pocity literárně zpracovává prakticky pořád. Je ale otáza, jestli nám básník chce skutečně sdělovat pravdu o svém nitru, nebo chce jen hrát atraktivní emotivní divadlo. Myslím, že jednou je to tak a jindy onak, nedá se to zevšeobecňovat. Pravdivě o sobě něco vypovídat by mohli možná milenci, kteří si vzájemně posílají básně v dopisech (kdysi jsem zažila takové vztahy). Jakmile ale autor počítá s tím, že jeho výtvory budou číst cizí lidé, kritikové a odborníci, přizpůsobí tomu nejen obsah, ale i formu svého psaní.

Krása, velmi umělecké. Poklona.

To, že je někdo průhledný a viděli bychom jeho vnitřní vesmír, to se přeci nerovná zcela čitelný. Pokud vidíš, jak v člověku něco proudí, pořád tě přeci zajímá, co to je. A to možná o to víc, pokud tě přitahuje jeho energie. Každopádně, určitě bys viděl z těch lidí víc, než člověk vidí teď. A to bych chtěla, na tom si trvám, protože všichni jsou v realitě až moc neprůhlední. I když o zrcadlení nestojíš, prostě tady je a já o to ve svojí básní jasně stojím. 

A k té pravdě, pravda je jenom jedna, ale přeci není a opravdovost se dá cítit! A o tom by měly básně být. Protože pokud jí cítíš, otevírá Ti i nové myšlenky. Může být sebe pravdivější a sebe dokonalejší a sebe chytřejší, ale bez emocí nestojí za nic!!!!! A to, že si do básní promítáme sebe? To je přeci naprosto v pořádku! A navíc, chytrost, propracovanost, pravda a emoce se fakt nevylučují. Spíše naopak. Tím spíše, když pravda je relativní. 

Každopádně, nejlepší je, když je to tam všechno, což se málokdy podaří...

Alegno,

nutnost sladění obsahu a formy - to už je tisíce let stará písnička. Já nemám vůbec nic proti emotivním básním. Doufám, že se mi čas od času taky nějaká povede. Jenže pouze  emotivní poezie nestačí. Básník nemůže být jen rezonanční deska, kterou rozezvučí nějaký cit. Poezie nesmí zapomínat úplně na rozum, musí nám také pomoci svět pochopit, nejen ho prociťovat.

Alenko, každý máme své představy, mám ráda emotivní texty, texty z nichž cítím tu energii, kterou autor to ní vložil, ducha chcešli, nebo jiné pojmenování. Vím, zastáváš názor, že se to nepozná, mám opačný názor. Oslovují mě emotivní texty s osobní výpovědí víc, než krásně vypodobněné, technicky zdatně napsané, ty jsou jak krásná skříňka, ale prázdná. Občas se na takovou skříňku ráda podívám, ale duši mi nenaplní a to je to, co od básně potřebuji, proč ji čtu. Ale to přece není nic, co bych chtěla někomu druhému vnucovat. Každý si můžeme vybrat, co mu sedí a když nesedí, není nutné druhého předělávat k obrazu svému, dá se prostě sebrat a jít jinam :).

Nemyslím, že autor myslel průhledný ve smyslu jednoduše pochopitelný, to snad ani není nikdo, spíš to cítím jako ve smyslu být upřímný, ovšem jen můj výklad určený mně. U veršů je krásné to, že si je čtenář může vykládat po svém a nikomu se z toho nemusí zodpovídat :).

Arthursi,

to bys asi vůbec nemohl žít v době romantismu ale ani třeba za dekadence v devadesátkách devatenáctého století. Člověk musí být hádankou. Člověk musí být tajemstvím. Naštěstí ale přesvědčení, že někoho dobře znám, bývá většinou iluzí. Člověka skutečně poznáš jen v nějaké krizi, nebo když je mu svěřena velká moc.  Pokud se nic neděje, je pohodářem každý druhý.

... mna by nebavili ľudia, ktorí maju tajomstvá, ktore predomnou skryvaju a vieš prečo? lebo ako možem milovať niekoho koho nepoznam? :)

Arthursi,

přesvědčení, že by měli být básníci pravdiví a obětavě se obnažovat, je tady velmi rozšířené. Problém je ale v tom, že pravda v básni se dá jen těžko dokázat. Pravdivý je ten kdo píše (možná jen zdánlivě) pravdivě - přesvědčivě, ne ten, kdo píše pravdu. Celá současná poezie vyšla z expresionismu a ten je silně emotivní, aby byl přesvědčivý, jenže přesvědčivé a emotivní byly i Hitlerovy projevy...

Většinou  nám jako pravdivé připadá to, co nějak souzní s našimi životními zkušenostmi. Lidé ale mívají velmi rozdílné životní zkušenosti.

Alegno, fjordo,

mně by rozhodně nebavili lidé, kteří jsou "průhlední" ve smyslu lehce pochopitelní. Naopak mne baví lidé tajemní, kteří mne mohou neustále znova překvapovat.

To, že jsme jeden pro druhého často zrcadlem, to je ovšem pravda. Ne každý o to ale stojí.

Alegno, fjordo,

mně by rozhodně nebavili lidé, kteří jsou "průhlední" ve smyslu lehce pochopitelní. Naopak mne baví lidé tajemní, kteří mne mohou neustále znova překvapovat.

To, že jsme jeden pro druhého často zrcadlem, to je ovšem pravda. Ne každý o to ale stojí.

Buď pravdivý, Ukaž mi, Mě ... a kto iný, ak nie poezia - básnici by mali byť pravdiví, ukazovat nám nás? ... ved aj On, ten provokater, jeden z najvačšich na svete, tu kvoli tomu prišiel: "Ja som sa nato narodil a nato som prišiel na svet, aby som vydal svedectvo o pravde." Jn 18,37 :-)

Přesně tak a přesně tak! :)

Alenko, představa průhledného člověka, ve kterém vidíme všechno, co v něm pulsuje a proudí, celý jeho vesmír, je pro mě každodenním přáním. Proto ta průhlednost :) a s básníky a jejich upřímností a obnaženým nitrem rozhodně souhlasím! 

Zrcadlíme se jeden v druhém, ať chceme nebo ne. Mám ráda miniaturky, řeknou mnohdy víc, než dlouhé texty, dokáží zanechat  silnější dojem ...

Jak může někdo sám sebe zpodobnit, pokud by měl být průhledný? Všichni se chceme jen nějak někomu jevit. Jeden se jeví upřímně a jiný vychytrale ukazuje každému takovou tvář, jaká je v dané situaci potřeba.

A jsou básníci upřímnější než ostatní, když zobrazují své nitro? - Že by?