Bolestná vzpomínka

Pracoval jsem tehdy na jedné farmě jako správce. Práce to byla zajímavá a pestrá. Měl jsem na starosti zvířata jako například koně, kozy, ovce, krávy atd. Ale také jsem se staral o hlavní obytnou budovu a další hospodářské objekty. Pan majitel přímo na statku nebydlel, ale měl postavený rodinný dům nedaleko. Občas docházel, aby zkontroloval,  jak farma funguje a jestli jsou plněny všechny jeho úkoly.

Měl velmi rozvětvenou rodinu, manželku, dva syny, kteří už měli také své rodiny s dospělými dětmi. Jedna jeho vnučka dojížděla na statek pravidelně, také se starala o koně a občas mi pomáhala. Ačkoliv   to byla vnučka, neštítila se žádné práce. Nebyl pro ní problém vzít do ruky vidle a uklidit například koňský hnůj. Také pomáhala s prasaty, dělala krmení, vařila v kuchyni a podobně. To se mi na ní líbilo. Byla docela jiná, než moderní dívky, které mají v ruce mobil a myslí jenom na sex a zábavu

Ani moc do společnosti nechodila, spíše byla jejím životním posláním práce, práce u zvířat, ty měla ze všech nejraději a pak také děti. Mimo jiné pracovala v mateřské školce. Já to mám podobné, mám také raději zvířata, než-li lidi. Bohužel po velmi špatných zkušenostech. Zejména, co se týká žen a dívek.

Ačkoliv jsem k tomu nezadal sebemenší příčinu, uvědomil jsem si, že se na mě stále častěji dívá a já se dívám na ní. Bylo to zvláštní, protože jsem zjistil, že ji vlastně jako ženu ani moc nevnímám, spíše jako partnera nebo kamaráda. Pozoroval jsem ji při práci a ona pozorovala mně. Pokaždé, když se naše pohledy střetli, tak se hezky usmála a já se usmál na ni. Vysvětlil jsem si to tak, že jí nejsem až tak docela lhostejný. Pocítil jsem k ní jisté sympatie. Ale jak jsem se již zmínil, mám se ženami velmi špatné zkušenosti.

A proto jsem se snažil, aby k ničemu nedošlo. Po několika měsících jsme si přesto začali tykat. A toho si samotřejmě všimli i ostatní zaměstnanci statku. Což mi začalo být dost nepříjemné. Také jsem si všiml, že je na farmě častěji, než je nezbytně nutné. Tedy ne, že by mi bylo nepříjemné, že se o mě takové hezké děvče zajímá. Ale spíše mi byly nepříjemné ty řeči.

Nemohl jsem se však zbavit dojmu, že jsem již podobnou situaci prožil. Bylo to v nějaké jiné době a za jiných okolností. Ve snu a v meditaci se mi vraceli střípky z toho minulého života. Byl jsem tehdy obyčejný čeledín, žádný správce, jenom námezdní, pracovní síla, ona byla šlechtična. Bylo to na stejném statku, tehdy se říkalo panství. Někdy v 17. nebo 18. století. Jmenovala se Leonora, což bylo tehdy docela běžné jméno pro komtesy. Tak nějak se to vyvíjelo podobně jako s touto slečnou.

Kupodivu jsem jí byl sympatický. Panství bylo tehdy rozlehlejší a potřebovalo tedy více zaměstnanců. Tak, že zde byla větší konkurence. Přesto si slečna vybrala právě mě. Jednalo se spíše o romanticko-platonický vztah, něco jako kamarádství, nebo přátelství. Chodili jsme spolu na procházky a povídali si. Ona vyprávěla o svém životě a já o tom svém. Ačkoliv život čeledína nebyl právě procházkou růžovou zahradou. Jenom samá práce a tvrdá dřina za málo peněz. Mnohdy i jenom za ubytování a stravu a spaní na slámě a ve stodole. Hned vedle páchnoucích zvířat a hnoje. To bylo to ubytování. Mytí ve studené vodě, za každého počasí.

Později mi pověděla, že jí na mě zaujali mé sny, o kterých jsem jí vyprávěl. „Není moc obvyklé, že čeledíni mají takové sny a touhy,“ řekla a pokračovala: „Většinou nemají žádné, přežívají ze dne na den a vydělávají jenom na živobytí. Ale ty jsi si nenechal svůj  sen nikým vzít a nenechal jsi si otupit život prací.“ Ta slova mě potěšila a usmál jsem se na ni a ona se usmála na mě. Nebyl to jenom zdvořilostní úsměv, ale bylo v něm i něco na víc, snad příslib čehosi matně vzdáleného. Ale byl upřímný a od srdce. „Víte slečno. ono to je tak. Když se člověk narodí v takovém to prostředí, pak vyrůstá a dospěje a nikdy nepozná nic jiného, než-li dřinu od úsvitu do úsvitu, tak na snění o budoucnosti nebo talentu mu moc času nezbývá. Jeho prvořadým cílem je uživit sebe a rodinu. "

 "Vy ale hovoříte jinak, než ostatní zaměstnanci."  "Vždycky jsem nebyl čeledín. K tomu mě dohnala zoufalá okolnost, abych se uživil. Můj otec byl učitel slečno. Nic zvláštního, jenom obyčejný venkovský učitel. Ale snažil se nás vychovat k čestnosti, poctivosti a víře, nejenom té duchovní, ale k víře sebe sama. Chtěl bych být jako on.“ Komtesa se stále usmívala, zřejmě chápala, co jsem tím chtěl říci. „Mám také takový sen, chtěla bych být malířkou, talent prý mám.“ „Neviděl jsem žádná vaše díla slečno, abych to mohl posoudit, ale když to říkáte, tak to bude asi nejspíš pravda.“

„Něco ti přinesu ukázat a také ti dovolím podívat se na moje obrazy.“ Tehdy nebývalo moc zvykem, aby zaměstnanci chodili do panských domů jenom tak. Ale slečna řekla, že již nějakou záminku najde, přinejhorším řekne pravdu. Seděli jsme na kmeni stromu, který nedávno vyvrátila vichřice, jenž se prohnala zdejším krajem. Byli jsme blízko u sebe a naše ruce se dotkli. Byl to nádherný pocit. Já a komtesa. Naklonili jsme se k sobě a téměř jsme se políbili, ale ona se pojednou odtrhla a řekla: „To nesmíme,“ a vstala. Byl jsem trochu zklamaný, ale zároveň potěšený, že jsem mohl být v její blízkosti a dotýkat se tak vznešené slečny.

Dál již to není příliš zajímavé, slečnu později odvezl její otec z tohoto panství a vícekrát jsem jí nespatřil. Patrně jí o našem vztahu pověděl nějaký dobrák, který nás náhodně zahlédl. A našemu slibně se vyvíjejícímu přátelství udělal rázný konec. Mezi čeledínama se pak povídalo, že jí otec provdal za šlechtice, který neměl valnou pověst, ale za to byl bohatý. To bylo tehdy rozhodující. S tímto manželem pak strávila zbytek svého života, který byl vesměs nudný a nezajímavý. Porodila mu čtyři děti a velmi s jeho soužitím zeslábla, neboť byla neustále zavřená doma a nikam nesměla. Na koně mohla zapomenout a že by se její sny naplnili, to už vůbec ne. Později, když byla nemocná, tak jí manžel odvedl do kláštera, kde v tichosti zemřela na souchotiny. Což byla tehdy běžná nemoc.

Samozřejmě, že jsem o svém vztahu k slečně nikde nepovídal. Jenom jsem na ní neustále vzpomínal. Bolelo to moc, několikrát mě napadlo, jak by se život odvíjel, kdyby došlo k našemu spojení. Můj další osud byl také nudný, ten zbytek života byl jakoby v mlze a můj sen stát se učitelem jako otec, se také rozplynul v dým.

Když jsem tento příběh vyprávěl Kristýně, tak jí to velmi dojalo a dala průchod svým emocím: „Co to má společného s náma?,“ zeptala se. „Ty jsi to nepochopila? Ta šlechtična jsi byla ty a ten čeledín jsem byl já.“ „To jsem poznala, ale nechápu, proč bychom nemohli být spolu. Proč by nyní po tolika letech nemohlo dojít k naplnění toho vztahu? Když nám nikdo nebrání.“ „Nejde to, my se míjíme v čase a prostoru. K naplnění vztahu nemůže již dojít. Jsem o mnoho let starší a nemocný. Nebylo by to dobré pro tebe ani okolí.“ „Mě nezajímá okolí, vím, co si lidé povídají a je mi to jedno. Mám tě prostě ráda.“ Konečně to slovo řekla, samozřejmě mě to polichotilo.

Bylo by příjemné strávit posledních deset let aktivního života po boku s takovouto mladou a hezkou slečnou. Alespoň bych měl pak na co vzpomínat. Nahlas jsem ale řekl: „Také tě mám moc rád, ale opravdu to není možné, abychom my dva byli spolu.“ Kristýna se rozzlobila „Ty tvoje konvence!,“ řekla a odešla.

Zůstal jsem pak na statku ještě několik dalších let. Ale naše přátelství postupně upadalo, až se zcela vytratilo. K nějakému hlubšímu vztahu nedošlo. Spíše jsme se jen tak míjeli a potkávali při práci nebo při jiných příležitostech. Byli jsme na sebe nevraživí a nepříjemní. Slečna si později našla jiného přítele, který jakoby z oka vypadl onomu hraběti.  Až jsem se musel smát, jak to osud někdy zamotá. Zdálo se, ale že je s ním šťastná a já jsem se stáhl do pozadí. Později jsem raději odešel na jinou farmu.

Jinak samozřejmě hledám dál nějakou slečnu nebo paní, která by bylo ochotna se mnou sdílet poslední léta mého života.

Doufám, že ji jednoho dne najdu.