Kdo ví?

Prý se s tebou rozloučí jen zarmoucená rodina.

Po kratší nemoci?!

Vždyť je to už nejméně šest let, co jsem se ti bála říci: "Ti hráblo, nebo co?"

A pak jsem ani neodpovídala na tvé smsky, na gratulace, na snahu vlézt mi zase do života.

Nebrečím a vlastně necítím nic.

Ani lítost.

Tvé rady, jak se mám uvnitř "vyčistit" prolétly jedním uchem dovnitř a druhým ven.

Tlakové body, síla vesmíru, posílání světla a energetických dárků, vibrování štěstí, Dvanáct dohod, bylinky, Kuchařka ze Svatojánu, všechny ty dary, co ti pomáhaly rozvinout vztah se svou podstatou...

Ztrácela jsi se mi v houštinách nedouků, hnízdila v jejich chaosu, topila se v klidu neklidné doby a věřila své neznalosti, z které jsi se snažila plácat svá nepochopitelná moudra.

Nechápala jsem, nerozuměla, neměla dost času na blábolení o životě, který jsem tak, jak sis ho žila ty, žít nechtěla. Lež jsi měnila za pravdu a věřila jí. 

Naposledy jsme se potkaly před Lidlem. Tvrdila jsi mi, že nejsi sama, že jsi milována svými dětmi, když tě dospělí předešli na cestě, kterou jsi před pár dny prošla i ty. Tu cestu sis vybrala sama. Nechápu však, jak to tvé milující děti mohly dopustit...jenže kdoví, jak to vše vlastně bylo.

Odpočívej v pokoji, Renčo.