Potkala jsem mnicha,

mnich zas ženu v čepici,

on s taškou sušenek,

ona se srdcem v krabici.

Oslovil ji směle,

"Mladá paní, máte čas?"

"Cože?" "Překvapivě ano",

líbil se jí jeho hlas.

Nabídnul jí knihu,

řekla, že čte  málo, 

"Ta je přesně pro vás,

v hvězdách to tak stálo".

Pochybně zvedla řasy

a položila soukromé otázky,

třeba "Proč jsi mnichem?

Proč vážeš boty provázky?"

Odpovídal klidně,

ten muž býval sanitářem,

"Být mnichem lepší je, 

víc lidí zachráněných před oltářem."

On zastavil proud tezí, 

oba shodli se na přítomnosti,

dala mu pár drobných,

vzala knihu božských okolností.

Já jsem ta žena v čepici,

ani dnes nevím, kdo byl ten mnich,

přemýšlím chvíli nahlas, 

on už však stich.

Prý, kde je víra a vůle, 

tam cesta s alejí stromů,

řekli jsme si  Háre Krišna,

a odešli oba domů.