Zuby

Sedím v hadrech z druhé ruky. Jsou pestře barevné. Dvakrát se vymykám z davu. Choulím se ke knížce Bukowského, plné vulgarit. Přijde mi, že je používá až moc okatě. Jako by nejdřív napsal kurvy, piče, hovna. A teprve kolem nich vystavěl příběh. Knížku oddaluji od očí. Často ji odkládám. Jsem krátkozraký.

Ze dveří se ozve anonymní jméno. Někdo periferně vstane a zapluje do ordinace. Kam asi míří neznámá tvář na neznámém těle? Kdo spojil plastickou chirurgii s otvorem řitním? Krásu s konečníkem? Snad proto, že každé mládí skončí v prdeli? Pokud nechcípne a pokud se o kráse vůbec dalo někdy mluvit. Kočičky moje. Uchechtnu se hořce a mžourám na piče rozebrané do písmen. Ale pletu se v předpokladu. V odstavci je rozložené to moje pohlaví.

Text lámu těžko. Špatně se soustředím, když je kolem živo. Hned vedle se uhnízdily tři generace jednoho rodu. Ženský se rozbalují do krásy cibule. Pálí mě z nich oči. Odkládám knihu a předvádím zadumání. Jsem přeci chudej intelektuál. Lžu obrazem z druhé ruky. Lžu sám sobě z té první.

„Počkej!“ přikazují holčičce. Ona je věkem – zkusím to sama, ale ještě nedokážu. Obě dospělé na střídačku sundávají těžké kabáty sobě a té geneticky poslední. Jsou jako džezové trio. Vypadají, že každá si hraje svoje, ale celek něco poutá dohromady. Zde odložení teplého oblečení je poutem. Přitom děvčátko vytváří nástroj, kterému ostatní dva se musí přizpůsobit. Ona kňourá falešně. Využívá nedávného zranění, pomyslím si. Zkouší, kam až může v nové situaci. Co by jí před týdnem neprošlo, dnes vyvzdoruje. Vida, jak vznikají nové synapse. Ty mladé. Ty - ta nejpevnější nervová spojení, na kterých si každý psycholog vyláme zuby. Holka, později žena, může hrát falešně, pokud vypadá zraněná. Projde jí to. Zraněná může, ale silná nesmí. První je jistá odměna. Druhé hrozí trestem.

Hezký, pomyslím si a zabořím nos do knihy. Písmena se mi úplně rozmáznou. Předstírám intelektuála ve výčepu Bukowského.

„Zelinkovi?“ vyběhne sestra ze dveří. „S čímpak za náma jdete?“ Matka i babička tlumí hlasitost sestry. Jako by někdo otočil čudlíkem rádia. Přešly do šepotu. Nerozumím slovu. Zato děvčátku kroutí knoflíkem opačným směrem. Už hučí polední siréna. Ostrý poplach. Ostrý poplach! „Neboj. Všechno je dobrý. Nic se neděje. Vuá…“ Nevěřila jim. Pozorně sledovala ruce zdravotní sestry. „Mami, ne, mami, ne.“ Několikrát za sebou ucukla, jako když jsem od fotra očekával ránu. Sestra si toho všimla a svěsila otevřené dlaně podél těla. „Mami, nepůjdem, nikam nepůjdeme!“ „Nikam nepůjdeme,“ ubezpečovaly ženy vystrašeného tvora, který se snažil vměstnat mezi záda a opěradlo židle. Připomínala mi mládě medvídka koaly po požáru australských eukalyptů. Lili mu na spálené tlapky vodu, ale stvoření jenom naříkalo. „Pokousal pes…“ zaslechnu. Žádný oheň, ale dingo! Odlehčil jsem si prefrontální kortex pičovským můstkem mezi kontinenty. Výčepní kurvy odkládám a šilhám na zeleně označené díry. Odhaduji velikost čokla podle rozmístěných špičáků v obličeji. Rozhodně se nemazlila se štěnětem. Jeden zub se zastavil o lícní kost. Těsně pod spánkem. Druhý špičák projel tváří až do dutiny ústní. Třetí udělal stejnou škodu na druhém líčku. Čtvrtý měl nakročeno smrtelně pod pravou sanici. Být jeho tlama jen o malinko větší, už by zde nebulela. A já mohl mít emoční klid s hovny a spisovateli celého L. A. Ale takhle mě ta šedá svině, co mám za očima, nutí k soucítění. Prožívám slabý odvar sociální bolesti. Kolik asi? Tisícinu, co matka? Pětisetinu, co bába? Nebo ty představy z laloku čelního? Musela celým obličejem zírat do chřtánu psa. A ten ji rozhodně nepolechtal. Kdyby opravdu chtěl, obličej by urval. Muselo jít o velkohubýho hajzla. Prostě - ještě se zastavil. Spokojil se s pouhou perforací.

„Mami, babi, né!“ Zesílila ječení, protože se skloněná sestra narovnala. „Všechno je v pořádku. Nic se neděje,“ chlácholily ji všechny tři ženy, dokud ta v bílém nezavřela za sebou dveře. Malá ještě povzlykávala, než nastalo větší ticho než před výstupem.

Jak já ti rozumím, holčičko, pomyslel jsem si.

Nastal zase čas markýrovat intelektuálního šupáka. Když už jsem ten šupák. Než konečně se rozletěly dveře a vyplula zdravotnice. Měla na sobě kamufláž. Přes bílý plášť si oblékla jasně rudou halenku. Chvilku bojový civil zapůsobil. Ale po „Zelinkovi…“ a pohybu rodiče a prarodiče děvčátko pochopilo. Přichází bolest. Neodvratitelné. Bílá a hloubavá. Vede mě na ni máma. „Mami, já nechcu! Mami? Babi,“ békala hlasitěji než prvně, ale šla poslušně. Žádný odpor. Jako jehně na porážku. Židé do sprch. Zavřely se polstrované dveře. Prosakoval jimi pláč do mlčící čekárny.

Jak já ti, holčičko, rozumím. Mne taky matka vodila k bolesti. Taky jsem ji prosil. Taky marně. Taky za náma zaklaply dveře. A za mnou i vrata. Opustila mne. Taky do mne šťouchali skalpelem. A dnes? Chodím? Chodím! Všechno je v pořádku, no né? Zůstal ti, holčičko, celkem hezký obličej? Zůstal! Jenže ty zrady od lidí, kteří tě měli milovat. Ti, kterým jsi věřila, tě předhodili nožům. Opakovaně. Prosila jsi. Mámo, a nic. Budoucí slečno, jsi krásná? Jsi! Uzdravila ses. Ale co tvoje synapse. Ty rané, na kterých si každý psycholog vyláme zuby. Budeš někdy věřit lidem? Budeš někdy věřit především těm milovaným? Nebudeš se bát opuštění? Čelistí v zahradě?

Jak já ti, holčičko, rozumím.

Ozvalo se jméno Inkognito. Odkládám Bukowského na židli a vcházím do ambulance plastické chirurgie. Čeká mne rektoskopie. Nahý vystrkuju varlátka a řiť na zdravotní sestru v červené halence. Přichází doktor. Rve do mne nahrubo průhledný kolík. Neohlíží se. Chápu. Hnusná práce. Místo stárnoucího ksichtíku zírá do prdele tlustému praseti. „Vy jste se mi neuvolnil.“ Šroubuje mnou na sucho. Sténám bolestí. Kdyby mne právě znásilňoval, poznal bych to? Mám obličej? Mám. Měj se co nejlíp, děvčátko!