V mlžných deštinách Madeiry

*

7. Monte

Naštěstí k luxusní příměstské čtvrti Monte, situované vysoko nad centrem, vede od roku 2000 moderní lanovka. Teleférico do Funchal impozantní délkou 3 173 metrů překonává převýšení 560 metrů. Jedna příjemně vzrušující jízda nízko nad střechami domů s nádhernými výhledy na město a jeho okolí uběhne za krátkých 15 minut. Čekání ve frontě před proskleným dvoupatrovým nástupním terminálem trvá nekonečně dlouhých, nudných a nervy drásajících 15 minut.

Městskou část Monte tvoří honosné vily, luxusní hotely a několik botanických zahrad s asociálně vysokým vstupným. Madeira není zvána Zahradou Atlantiku jen tak pro nic za nic. Mnohá domovní předzahrádka se může směle rovnat kontinentálním arboretům a v každém příkopu u cesty rostou květiny, za něž by u nás doma zahradník obětoval pravou ruku i s motyčkou. Všechna náměstí i široké bulváry jsou osázené kvetoucími stromy a keři. Kromě modrofialových žakarand tu poskytují stín liliovníky tulipánokvěté, žlutokvěté akáty, voňavé plumérie, oleandry nebo kanárské palmy. Každé rumiště, každá skládka se přespolnímu návštěvníkovi bez nadsázky jeví jako jedna velká rozkvetlá botanická zahrada, proč tedy pošetile vyhazovat peníze za vstupné, že, když je můžeme daleko rozumněji utratit za destiláty v kavárničce pod kostelem. Ano, pod kostelem Nanebevzetí Panny Marie v Monte (portugalsky Igreja de Nossa Senhora do Monte). Černobílá fasáda svatostánku na pozadí všudypřítomné zeleně působí velmi kontrastně a je dobře viditelná až od funchalského přístavu kdesi tam dole. Před vchodem nelze přehlédnout stopu naší české historie – sochu Karla I. Habsburského, posledního Habsburka, císaře rakouského a posledního krále českého a uherského. Ten zde na kopci trávil ve vyhnanství poslední měsíce svého života.

Karel sídlil se svou rodinou nejdříve v hotelu Victoria ve Funchalu. Záhy se však museli přestěhovat do vily Quinta do Prazer na Monte. Dům mocnáři bezplatně poskytl k dispozici obchodník Alfredo Guilherme Rodriguez poté, co mu byly odcizeny finance a všechny rodinné šperky. Jeho výsost neměla na zaplacení a ocitla se takříkajíc na ulici. A pak že je na Madeiře nulová kriminalita.

Ovšem ani v novém domě neměl císař na strelíciích ustláno. V zimních měsících bylo Monte imrvére zahalené v mlze a prolezlé chladným vlhkem. Jednou takhle z rána mu manželka Zita říká: „Karle, nechoď do té psoty, nachladíš se a umřeš.“ Karel ji neposlechl, nachladil se a umřel, mlád, třicet čtyři let. Prvního dubna roku 1922. V kapli Igreja de Nossa Senhora, nalevo od hlavní lodě, leží rakev s ostatky zvěčnělého mocnáře. Pod schody poutního kostela leží kavárnička Sweet Monte, ve které vaří skvělou kávu a míchají výtečnou ponchu. Také se zde nastupuje na tradiční zábavnou jízdu v proutěných saních. Přirovnání „nervózní jako sáňky v létě“ tady na Madeiře neplatí.

*

8. Carreiros

Nejúžasnější způsob, jak se po návštěvě Monte dostat zpět do centra Funchalu, se jmenuje Carreiros do Monte. Alespoň to tvrdí každý turistický průvodce. Jedná se o jízdu po asfaltové silnici v proutěném koši upevněném na dřevěných ližinách. Tato neobvyklá forma osobní dopravy na Madeiře funguje údajně od roku 1849. Dnes se samozřejmě jedná o čistě komerční a turistickou atrakci, která je díky své exkluzivitě v masovém měřítku využívána marketingově a jistě si její jedinečnosti brzy všimne organizace UNESCO, aby se cena jízdného mohla zvýšit na trojnásobek.

Řidiče saní nemůže dělat kdekdo. Takový šťastlivec se musí už narodit do cechu sáňkařů a musí mít ve skříni tradiční oblek tvořený bílými kalhotami, košilí, modrým sakem a slamákem s nápisem Madeira. Také musí nosit speciální boty s neprošoupatelnými podrážkami, umět zakřičet „Pomoc!“ ve všech světových jazycích a být přiměřeně nesmrtelným. Jízdy se totiž konají za plného provozu. Na křižovatkách mají dle obyčeje přednost saně, bez ohledu na dopravní značení, ale pasažéři, obzvláště majitelé řidičského průkazu, na každé křižovatce vřeští stejně, jako děti na horské dráze a snaží se pravou nohou prošlápnout prkno mezi sanicemi. K úrazům dochází naštěstí jen vzácně. Většinou jde o zadřenou třísku ve svalu hýžďovém.

Obcházím kolem startu, fotím si ječící páry v rozjíždějících se košatinách a kroutím hlavou, jak někdo příčetný může vyhodit 25,- EUR za takovou bláznivinu. Po chvíli mě z chvíle upřímného opovržení vytrhuje manželka a se slovy: „Kde furt couráš? Jdeme sáňkovat!“ mě táhne k nástupišti.

„Silniční sáně jsou asi jediným prostředkem osobní dopravy, ve kterém nelze zakoupit zpáteční jízdenku,“ sděluji svůj revoluční postřeh ženě a usedám se vším smířen po jejím boku do zpuchřelého proutí, dva krojovaní řidiči roztahují sáně na lanech aby nabraly ten správný švunk, najednou zpoza rohu přiskakuje fotografka, jen tak nazdařbůh střílí v rychlém sledu několik záběrů, ani jsme nestačili vycenit zuby, říkám si, že jí asi o pěknou kompozici nešlo, že je to nejspíš nějaká vnitropodniková direktiva stran bezpečnosti, kdyby cestou někdo vypadl, aby měli důkaz, že nahoře nastoupil, začínám si v těch saních připadat jako Santa Claus a pobízím zápřah k většímu chvatu výkřiky: „Makejte vy leniví sobi! Hop, hop, hop! Rudolfe hobluj!“ a tak podobně, borci naskakují dozadu, odráží se nohama, sáně už dosahují celkem pěkné rychlosti, dojíždíme jiný povoz, výprava před námi výská nadšením, nebo zděšením, to se nedá poznat, ale jejich Carreiro-boys ten ryk dělá zjevně dobře, vytáčejí proto sáně do smyku a jen taktak míjejí už dosti otlučený roh nějaké budovy, naši saňovodci zkoušejí stejnou fintu, točí nás také napříč a míří ližinami na poklop kanálu, aby to ještě navíc žuchlo, já předstírám, že jsem se zrovna probudil a fotím si znuděné selfie, chlapi za námi funí, potí se a portugalsky lamentují ve smyslu: „No, to je ale materiál, co jsou tohle za lidi, nemají strach nebo co? Nemůžou ječet aspoň ze slušnosti?“ já markýruju zívání, nakláním se k manželce a popichuju: „Vidíš? Vyhozené peníze jsou to. Když se ty snažíš zaparkovat auto před supermarketem, tak se rozhodně bojím víc.“ ještě míjíme několik křižovatek, zatáček a poklopů, ale řidiči už nemají snahu děsit, jen tak laxně udržují tempo a už jsme v cíli, povozníci smekají klobouky, ale ne před naší statečností, jenom si utírají zpocená čela, já mám sto chutí poplácat je po zádech a zvolat: „Tak hoši, a teď zase zpátky na start!“ ale jakýsi jiný, daleko méně zpocený zaměstnanec si diskrétně odvádí moji manželku kamsi do ústraní, já statečně předstírám, že mi to vůbec nevadí, žena po chvíli přináší rozměrnou obálku, z ní vytahuje naši laserovou fotografii v krásném barevném rámečku a nechce mi říct, kolik stála.