„Snažil jsem se tě chytit. Nebo aspoň zbrzdit náraz.“

„A… a co se ti stalo?“

„Zhmoždění kyčle. Kamarádky berle a analgetika.“

„Bolí to moc?“

„Tak vidíš sama…,“ odpověděl Luboš a pokračoval k autobusové zastávce. (...)

5

Válela jsem se v peřinách a snažila se na nic nemyslet. To vakuum, které se mi vytvořilo v hlavě, bylo až opojné.

Když jsem vešla do kuchyně, Luboš vstal a zalil dva hrnky. Na můj talířek přidal dva plátky citronu a máslovou sušenku. Vše mi přinesl na velkém tácu s puntíky.

Po chvíli jsem usrkla horký čaj. Musel to být Earl Grey, to jsem poznala bezpečně. Vždycky mi chutnal, vždycky mě dobíjel. Bude fungovat zas? Vzpomenu si konečně?

Uvidíme. Říká se, že člověk vytěsní nepříjemné vzpomínky a pamatuje si jen ty hezké. Může to být pravda, ale vysvětluj to někomu, kdo se zmateně rozhlíží po vlastní kuchyni.

„Bolí tě nohy?“ zeptal se Luboš.

„Neměla bych se spíš zeptat já tebe?“ vrátila jsem mu otázku. „A bolí?“

„Nic, co by stálo za řeč.“

„Ráda bych si vyšla ven sama.“

„Sama?“ podivil se Luboš. „Akorát se někde ztratíš!“

„Neztratím. Vezmu si telefon. A když se nebudu cítit komfortně, zavolám ti.“

„Kterým směrem se vydáš?“

„Půjdu k metru. Něco si pamatuju, na zbytek se doptám.“

Luboš nervózně pozoroval, jak si oblékám bundu a obtáčím krk chlupatou šálou.

„Kdyby něco, hned volej. Máš ten telefon?“

„Mám ho v kapse. Nejsem nesvéprávná.“

„Dobře. Nehnu se z domova.“

Schody jsem scházela kachní chůzí. Opatrně jsem našlapovala, nechtěla jsem si přivodit další příhodu, i když by to byla dobrá šoková terapie.

Výtah pořád nefungoval. Někdo na něj pověsil ceduli s nápisem „DOČASNĚ MIMO PROVOZ“.

Vydala jsem se doleva. Směr jsem si už stačila zapamatovat. Nebo spíš vybavit? Musela jsem tudy jít milionkrát, protože ta vzpomínka se nikam neztratila, pouze ulpěla mezi závity v rozbitém mozku. Jak se říká – nikdy nic nerozbiješ úplně.

Pokračovala jsem po hlavní ulici, po chodníku ve zvláštní růžovo-šedivé kombinaci, zatímco mě míjela jedna uhrkaná červená harmonika za druhou.

Každý někam jel. A když nejel, pospíchal po chodníku, aby něco stihnul.

Poslední křižovatka. Velký kříž, kde na zelenou čekáš pět minut, a pak musíš skoro sprintovat, abys stačil přejít. Kdosi mě vytroubil. Ani jsem nezvedla hlavu.

Minula jsem hnědý činžák s dvorkem, který sloužil jako nechtěná toaleta pro cestující čekající na dálkové spoje. Po mé levé ruce se už rýsovala hlavní dominanta Kobylis. Blyštivá vlajková loď, katastrální úřad.

Tady jsem pracovala! Zcela určitě, úplně jsem si vybavovala otočné dveře a kartu, kterou jsem si pípala příchod. Znuděné pohledy vousatých zaměstnanců bezpečnostní agentury, věčně rozbitý výtah, moje milované kolegyně: vždy usměvavou Blanku a hypochondrickou Klárku, která co chvíli vybíhala z úřadu, aby si dokoupila životně nezbytné prášky. Zásadně pila jenom Magnesii, sypaný čaj a čerstvě lisovaný pomerančový džus (ano, měla velký a věčně zasviněný odšťavňovač přímo na pracovním stole).

Co se s nimi stalo? Jsou taky v důchodu? Těžko říct, ale vybavuju si, že byly zhruba v mém věku. Klárka byla sice o něco mladší, ale její strhaná tvář ji řadila o generaci výš. Určitě je vyhledám, musím si s nimi promluvit. Kolik věcí, kolik zážitků bych si mohla vybavit…

Úplně se mi zatočila hlava. Tolik úspěšně nachytaných vzpomínek! Nebudu ztracený případ. Mám svoji kotvu. Nejsem Bludný Holanďan, nesměřuju od ničeho nikam.

Postávám před úřadem a nadále si ho pobožně prohlížím, zatímco do mě vráží lidé spěchající do jedné z dvaceti autobusových linek, které se tu křižují.

Je mi to fuk, dokonce se usmívám.

(...)