Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Šedivý kohout (5. část)

21. 02. 2023
11
19
281

„Ty jsi tu byl taky?“

„Snažil jsem se tě chytit,“ pokýval hlavou Luboš. „Nebo aspoň zbrzdit. To se mi snad povedlo.“

„A… a co se ti stalo?“

„Zhmoždění kyčle. Kamarádky berle a analgetika.“

„Bolí to moc?“

„Tak vidíš sama…,“ odsekl Luboš a pokračoval směrem k obchodu. (...)

5

 

Když jsem vešla do kuchyně, Luboš už připravoval snídani. Obřadně zalil dva velké hrnky. Naskládal na talířek dva plátky citronu, namazaný rohlík a máslovou sušenku. Vše mi přinesl na velkém tácu s puntíky.

Usrkla jsem horký čaj. Musel to být Earl Grey, to jsem poznala bezpečně. Vždycky mi chutnal a dobíjel mě. Vzpomenu si konečně?

„Bolí tě nohy?“ zeptal se Luboš.

„Neměla bych se spíš ptát já tebe?“

„Nic, co by stálo za řeč.“

„Ráda bych si vyšla ven sama.“

„Sama?“ podivil se Luboš. „Akorát se někde ztratíš!“

„Neztratím. Vezmu si sebou telefon.“

„Kam půjdeš?“

„Do Kobylis. Něco si pamatuju, na zbytek se doptám.“

Luboš nervózně pozoroval, jak si oblékám bundu a obtáčím krk chlupatou šálou.

„Máš ten telefon?“

„Mám ho v kapse. Nejsem nesvéprávná.“

Schody jsem scházela kachní chůzí. Opatrně jsem našlapovala, nechtěla jsem si přivodit další pád.

Výtah pořád nefungoval. Někdo na něj pověsil ceduli s nápisem „DOČASNĚ MIMO PROVOZ“.

Vydala jsem se doleva. Pokračovala jsem po hlavní ulici ke křižovatce.

Minula jsem hnědý činžák s dvorkem, který sloužil jako toaleta pro cestující dálkových spojů. Po levé ruce se mi rýsovala hlavní dominanta Kobylis. Blyštivá vlajková loď, katastrální úřad.

Tady jsem pracovala!

Vybavovala jsem si otočné dveře a kartu, kterou jsem si pípala příchod. Znuděné pohledy vousatých zaměstnanců bezpečnostní agentury, moje milované kolegyně: vždy usměvavou Blanku a hypochondrickou Klárku, která co chvíli vybíhala z úřadu, aby si dokoupila životně nezbytné prášky. Zásadně pila jenom kyselku, sypaný zelený čaj a čerstvě lisovaný pomerančový džus (ano, měla velký a věčně ucpaný odšťavňovač přímo na pracovním stole). Kde je jim konec? Jsou taky v důchodu?

Zatočila se mi hlava. Tolik úspěšně nachytaných vzpomínek! Nebudu ztracený případ. Mám svoji kotvu, nesměřuju od ničeho nikam.

Postávám před úřadem a pobožně si ho prohlížím, zatímco do mě vráží lidé spěchající do jedné z dvaceti autobusových linek, které se tu křižují.

Je mi to fuk, dokonce se usmívám.

 

(...)


19 názorů

Biskup z Bath a Wells
před 10 měsíci
Dát tip Janina6

Janina: dobrá poznámka, to se běžně neříká...


Janina6
před 10 měsíci
Dát tip Biskup z Bath a Wells, Gora

To se fakt mezi lidma v běžném hovoru říká, "nebudu se cítit komfortně"? Já se z takových výrazů osypávám ;)


tak Ahmad není špatný, mohu potvrdit :)


díky moc :-)


na konci 5. části se něco vynořilo....je to čtivé...pokračuj!


díky...


díky, už jsem to jednou opravoval a nějak to neklaplo, snad teď...


tak jasně, že jich není 20, není to úplně podle reality...  ;-)

díky


K3
22. 02. 2023
Dát tip

T.


Vypadá to, že už něco vynořuje. Aspoň ty kolegyně.

Těch autobusů tam tolik nejezdí, myslím, že jich je 10. Na ten hnědý dům se kouknu, jdeme zítra na horní Klapkovu na oběd.


Moc děkuju. ;-)


Alegna
21. 02. 2023
Dát tip

Píšeš čtivě a uvěřitelně, to pomalé odkrývání paměti je docela napínavé


děkuji, přátelé. Budu. :)


Gora
21. 02. 2023
Dát tip

Jasně, pokračuj...


Kočkodan
21. 02. 2023
Dát tip

Ona pokračovala po hlavní ulici, ty pokračuj v psaní. (lehký úsměv)


Určitě. Původně v povídce dokonce byla podobná věta jako ve tvém komentáři. ;-)


Jamardi
21. 02. 2023
Dát tip

I malý úspěch hodně potěší.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru