Hlasy skal

Ve větru předzvěst hořce voní

kdesi půlnoc dutě zvoní,

V suchém moři horských tlam,

ve chřátnu stvůr se ocitám,

Slyšíc tichý tenký hles 

ozývat se ze skal kdes

slyšíc ozvu zas a zas

zmámil mě ten lidský hlas

Jako kvítko které zvadlo

stvoření tu z nebe padlo.

Podloží skropily rubíny,

tekoucí horami hrubými.

Bolem zžírán, sedám k tělu,

osud svedl mojí střelu.

Sleduji zlomen na scestí 

krvácející neštěstí.

Před očima padlou laňku,

v rukách držíc mrtvou schránku,

zoufám v duchu po nádechu,

pohyb víčka pro útěchu.

Tvář ji zdobí závan sněhu,

z milé smetám bílou něhu.

V údolí božstva zaříkám,

nevěstě závoj odkrývám. 

Měsíc skrytý antracitem,
plane pro ni zvláštním citem,
Nad mračnami obřad strojí,
Kéž vzal by si duši mojí.

Na sněženku naléhám, 

deštěm slz ji zalévám,

zoufalství je mi údělem,

kéž byl by mi jiný udělen

Prolhané hlasy mě mučí 

zpoza skal hlasitě skučí

nezprostím žalu své činy

ani když před Bohem, 
doznám své viny.