Jednoho dne vylezl Bořivoj ze své chaloupky.

"Ach, to máme krásný den, sluníčko svítí, mraky hoblují oblohu, blýská se na lepší časy a do toho typicky jarní sněhová vánice," v příjemných -55°C, radost pohledět. Bořivoj, nabit jiskřícím jarním vzduchem zašel do kůlničky pro motyčku, aby zryl půdu před sadbou, ale motyčka se zasekla v krtčím krytu, protože Bořivoj byl tak trochu slepoň na obě oči a spletl si krtčí pevnost s jarní cibulkou, kterou kdysi vysadil jeho praděd a od té doby se předávala od kmetového praděda, k dědovi, přes otce, až k Bořivojovi.

"To snad drží jakýsi pazdřát, nebo co," zápasil s motyčkou marně Bořivoj. Po chvíli zápasu, kdy z Bořivojova potu došlo v okruhu jednoho sta kilometrů k mírné oblevě a oteplení o 75°C, motyčka vyběhla jako divá; vyskočila Bořivojovi z rukou a letěla si to akorát do sousedova okna, který zrovna včerejšího dne vyměnil elegantní historická, dřevěná okna za moderní plastová a užíval si z plných plic krásně zatuchlého, plísní nasáklého vzduchu, než,... než Bořivojova motyčka se promotyčkovala oknem v ložnici, proletěla skleněnými dveřmi do obýváku, kudy otevřenými dveřmi prolétla do dětského pokojíku, kde prorazila okno a skončila venku ve skleníku.

Soused vyrušen z inhalování bytové plísně vykoukl zděšen ven, předpokládaje, že je pod útokem berňáku, jelikož byl na štíru s placením daní. Proběhl bytem, vzal pod paži manželku, dvanáctero dítek, nějaká domácí zvířátka, jako koně, muflony, jeleny; vběhl do sklepa, kde se ve strachu před berňákem zabarikádoval a ozbrojen puškou mířil na dveře v sedě na konzervách fazolí.

"Hromdopole," zatím se Bořivoj škrábal na bradním strnisku, "teď abych zašel za sousedem a vzal si neprávem uzmutou motyčku, která jakýmisi nečistými čárami skončila neznámo kde v sousedově hradišti," ale Bořivoj byl i strašomil, tak si pro svou motyčku nedošel.

"Inu, koupím si raději nové zahradní náčiní, nač se přemáhat a mluvit s tím plísňoúchylem." Bořivoj zašel do ložnice, odsunul postel, kde v podlaze, pod třetím prknem měl ukrytý trezor s celoživotními úsporami dvaceti korun. Oblékl se do beránčí vesty a vyšel vsříc prodejně zahradních, železářských i jiných potřeb venkovského krámku Veselý Smajlík.

Bořivoj vešel do krámku a nekompromisně složil dvacetikorunu na pult.

"Dobrého skorodovečíra, chtěl bych novou motyčku na moji jarní cibulku, kterou si předáváme od praděda."

"Tož to je málo sósede, za to si motyku nekópíte."

"A nějaká jiná alternativa?"

"Mám tu kilo kradených trhavin z lomu, to by bylo zrovna za dvacku."

Spokojený Bořivoj si odnášel bednu trhavin, konečně pořádně oryje zahrádku, pak chtěl zajít pradědovi na hrob, trochu ho zalít a vyměnit karafiát, který tam měl už od předloňska. Bořivoj dle návodu rozmístil trhaviny okolo jarní cibulky, ukryl se v domě a... stisk čudlík, Bořivojova chaloupka vyletěla i s ním do povětří, který údivem otevřel hubu dokořán a přistál vedle hřbitova, kde odpočíval milovaný, kmetový praděd. Z Bořivojova pozemku byl obrovský kráter ze kterého čnělo krtčí opevnění, jež odolalo náporu nečekaně silného zahradničení. Zatímco ve vesnici všichni přišli o okna, na návsi stály zrovna dvě babky poudačky, pomlouvaly celou vesnici, když se prohnalo zemětřesení.

"Co se to děje Lído? Takhle jsme se starým dováděli, když byl ještě junák a šli jsme z veselky do prvního roští."

"Ále Bětko, to jenom Bořivoj zahradničí."

"No tak to nic, už jsi slyšela, že v Šanghaji mají levnější rohlíky o deseťák?"

"Vážně Bětko? Tak rychle poďme, než nám je vyfouknou."

Bořivoj šťastně přežil, vyvětral sousedům, stal se novým hrobníkem a mohl se konečně starat o svého kmetového praděda, kterého nikdy nepotkal osobně, pouze na jedné zažloutlé fotografii, kde stál s motyčkou nad právě zasazenou jarní cibulkou, kterou hodlal odkázat budoucím generacím.