Majestátným prostorem mohutné chrámové lodi se příjemně rozléhal každý nepatrný zvuk. To byla jedna z věcí, které Tomášovi na kostele imponovaly. Nejraději sem chodil ve všední dny, hlavně dopoledne, kdy tu obyčejně bývalo jen málo lidí, stejně jako dnes. Poslední dobou se sem uchyloval čím dál častěji.

Vzpomněl si na svoje dětství, kdy u nich na vesnici kostel nesnášel. Využil každé příležitosti, aby nemusel do náboženství a na nedělních bohoslužbách se neskutečně nudil. Chodil na ně s babičkou stejně jenom proto, že mu vždy slíbila nějakou sladkost. Později sice při svatém přijímání podlehl slavnostní atmosféře a cítil určitou hrdost, když v nových kalhotách a krásné bílé košili přijímal hostii od pana faráře. Potom ale na víru na dlouhý čas zapomněl.

Před pár lety, když od něj Magda odešla, ztratil jeho život smysl. Několik měsíců jen tak existoval a bylo mu všechno jedno. Dalo by se říct, že čekal, až dopadne na dno. Tehdy se ale nějakou náhodou zatoulal do chrámu (možná ho vedla sama Prozřetelnost) a překvapivě se mu tam zalíbilo. Začal postupně znovu hledat cestu k Bohu. Během modlitby vždy dokázal zapomenout na vše ostatní a vždy, když kostel opouštěl, cítil se určitým způsobem povzneseně. Začal s Bohem rozmlouvat a svěřovat mu své problémy, svá přání a tužby. Později se také odvážil zajít si ke knězi pro požehnání a dokonce ke zpovědi.

Jinak se mu ale moc nedařilo. Musel si vzít hypotéku, aby mohl vyplatit Magdu z bytu a v práci ho, kvůli konstantně špatným výsledkům, přeřadili na horší a méně placenou práci, takže splácení hypotéky spíš nezvládal. Nakonec byl nucen prodat i auto. Co hůř, ve finále s ním zaměstnavatel ztratil trpělivost úplně a prostě jej propustili. Něco si sice našel, ale tam zanedlouho redukovali stavy a nováčci ve zkušebce šli jako první. Teď chodil příležitostně na nějaké brigády a byl na pracáku.

Seděl v lavici ponořený do svého dialogu s Bohem. Jako již mnohokrát před tím, ptal se jej, proč ho takto zkouší. Prosil jej o odpuštění, o práci, o klid a spokojenost, žádal trochu štěstí, sliboval oddanost.

„Promiňte“, ozvalo se najednou. Trhnul sebou a otočil hlavou. Kousek od něj seděl ve stejné lavici mladík, celý v černém.

„Omlouvám se“, vypravil ze sebe překotně Tomáš, neboť se domníval, že se přestal hlídat a svůj dialog s Bohem nevedl jenom v duchu, čímž mladíka patrně vyrušil z rozjímání.

„Nemáte vůbec za co“, usmíval se mladík a poposedl si na lavici blíže k Tomášovi. Ten sice trochu znejistěl, ale měl v plánu se hned znovu ponořit do úvah o těžkém údělu. „Jenom si tak říkám, jestli konečně nechcete přejít na vyšší level“, pokračoval ale černovlasý mládenec. Tomáš na něj nechápavě hleděl, nezmohl se ale zatím na další slova. Mladík to evidentně poznal a tak sám pokračoval: „Myslím tím sofistikovanější verzi“. 

„Jakou verzi, čeho?“, vypravil ze sebe konečně Tomáš.

„Já to tedy vezmu od začátku“, odpověděl trpělivě mladík. „Víte přece, jak funguje freeware, ne? Je to taková verze softwaru, kterou můžete mít sice zdarma a můžete se dokonale seznámit s prostředím, ale většina podstatných funkcí je v této verzi nedostupná a dostanete se k nim teprve po zaplacení.“  Tomáš pořád vůbec nechápal, o čem mladík mluví. „Stejné je to i s vírou!“, pokračoval triumfálně přísedící. „Chodíte do kostela pravidelně?“ Než se Tomáš stihnul nadechnout, odpověděl si mládenec sám, „Jasně, že ano. Také máte na boha různá přání, viďte! No a teď mi řekněte: vyplnilo se vám už někdy nějaké z nich?“ Na chvíli se odmlčel a nechal ve vzduchu viset otázku. Když Tomáš jenom rezignovaně zakroutil hlavou, pokračoval: „To je právě tím, že používáte freeware, takovou verzi víry, která je zdarma a pro každého. Můžete chodit do kostela, modlit se a věřit, nechat se vyzpovídat, nechat si udělit rozhřešení, můžete chodit na mše, můžete přijímat Kristovo tělo i krev a nestojí vás to ani korunu, ale řekněte, má to pro vás nějaký reálný přínos?“ Tomáš chtěl namítnout, že u Boha hledá útěchu a porozumění, že neočekává…. „To si můžete namlouvat do nekonečna, když vás to baví“, uslyšel však hlas svého souseda z lavice dřív, než stihl něco vyslovit. Udivilo ho, jak může neznámý mladík vědět, co si myslí.

„Ale já, jsem nic…, jak jste věděl… “, soukal ze sebe rozpačitě Tomáš.

„To není tak těžké odhadnout, znám lidi, znám jenom dobře lidi“, usmíval se sebejistě neznámý. „A teď upřímně: vás to baví, takový život?  Nechtěl byste zase zažít úspěch, mít peníze, realizovat se ve skvělé práci, radovat se z lásky ženy?“ Ale opět dřív, než Tomáš mohl cokoli namítnout, valil se na něj další příval slov z úst výřečného mládence. „Nic mi neříkejte, jak říkám, znám dobře lidi. Jste dopoledne ve všední den v kostele, sám. Když k tomu přidám váš zanedbaný zevnějšek, zjevně již dlouho používané oblečení, kabát s roztřepeným rukávem a, promiňte mi tu netaktnost, také ne zcela příjemný odér, dá se z toho usoudit, jednak že: nepracujete, co byste tu jinak právě teď dělal, také si myslím, že už jsem vás tu párkrát zahlédl. Milionář zřejmě nebudete, abyste si mohl dovolit celé dny nic nedělat,  to byste měl alespoň důstojné oblečení. Rovněž vidím, že o sebe nepečujete, to znamená, není nikdo, komu by na vašem zevnějšku záleželo. Nebojte, to je jen trocha cviku, být hodně v kontaktu s lidma, mít oči otevřrné a člověk hned ví.“

Tomášovi z toho šla hlava kolem a nedokázal koncentrovat myšlenky, natož nějak adekvátně reagovat.  Toho černovlasý mladík využil a mluvil dál: „Takže, jak říkám, v této verzi víry víc nedosáhnete. Ale rozhlédněte se kolem sebe. Venku, na ulici, chodí krásně oblečení lidé, jezdí tam naleštěné bouráky, lidé jsou šťastní, mají své vysněné partnery, byty, nebo domy. Zažívají skvělé kariéry, podnikají, bohatnou a mají se jinak dobře. A víte, proč?“

„To bych fakt rád věděl, proč jiní ano a proč ne já“, vysoukal ze sebe trochu zoufalým hlasem Tomáš.

 „Já vám řeknu proč, je to proto, že používají placenou verzi!“ triumfoval vítězoslavně mládenec a oči mu úplně hořely. „V placené verzi mají přístup úplně ke všem funkcím. Poprosí Boha, aby měli dost peněz, Bůh jen v systému zkontroluje, zda pravidelně platí předplatné a pokud se mu monitor rozsvítí zeleně, řekne jen „Staniž se!“ a peníze jsou rázem na účtu. Stejné je to se štěstím, s láskou a vůbec, se vším, na co si vzpomenete.  Jak jinak by se k tomu ti lidi na ulici, ti kolem vás, jak jinak by se k tomu dostali, copak jsou lepší, než vy?“

Tomáš se zachmuřil, „někdy spíš naopak“, odvětil uštěpačně.

„No vidíte, a přitom je to tak jednoduché a snadné: pořiďte si plnou verzi, plaťte pravidelné, naprosto minimální splátky a je vše vyřešeno. Dokonce je to nastaveno tak uživatelsky přívětivě, že první měsíc máte úplně zadarmo. Při registraci vyplníte pouze číslo kreditky, a pokud se službou nebudete spokojen, stačí pár kliknutí a registraci zrušíte, teprve ve druhém měsíci, následujícím po datu registrace se z karty začnou stahovat pravidelné platby.“ 

Tomáš zůstal ohromeně sedět s otevřenou pusou, potom se trochu vzpamatoval: „Opravdu je to tak snadné, nechce se mi ani věřit.“

„Znova opakuju, třicet dní zdarma, nic neriskujete. Ale mně je to koneckonců jedno. Je to váš život. Jen jsem měl pocit, že jste nešťastný a jako váš bližní jsem se vám pokusil pomoci. Omlouvám se, že jsem vás vyrušoval.“ S těmito slovy se černý mládenec zvedl a chytal se k odchodu. Potom se ale ještě na moment zarazil a z náprsní kapsy tmavého saka vytáhl vizitku. „Kdybyste se však přeci jenom rozhodl využít výhod plné verze víry, obraťte se na tuto adresu.“ S těmito slovy podal Tomášovi vizitku, rozloučil se a ve chvíli doslova zmizel ve dveřích portálu, jejichž klapnutí se ještě chvíli neslo chrámovým prostorem, než zmizelo pod oblouky mohutné klenby.

Po tomto setkání se už Tomáš nemohl na nic dalšího soustředit. Po chvíli se rovněž zvedl a zamířil ven z kostela.  Na ulici se rozhlédl a viděl kolem sebe rozesmáté skupinky mladých, šťastné páry, bezstarostně svítící slunce se odráželo v oknech nablýskaných aut, lidé posedávali v kavárnách a cinkot nádobí se mísil se zvonivým smíchem. Tomáš na chvíli zavřel oči a polknul. Potom je znovu otevřel, nadechl se a pohledem zkontroloval vizitku, kterou ještě stále držel v ruce. „Katoware s.r.o., Pod kostelem 666“, stálo na ní.

Stejně neměl pro dnešek nic v plánu, tak se vydal na adresu podle vizitky.  Za chvíli stál před obrovskými černými vraty, které oddělovaly průjezd od ulice. Na chvíli ještě zaváhal, ale potom sebral odvahu a zabušil. Po chvíli čekání se vrata otevřela a on mohl vstoupit do potemnělého průjezdu. Pouze po stranách byl prostor osvětlen mihotavým světlem pochodní, jinak zde bylo šero. Všiml si, že mu průjezdem naproti kráčí muž v dlouhém plášti. Zdál se mu povědomý, ale neviděl mu pořádně do obličeje. Není to kněz od nás z kostela? Blesklo mu krátce hlavou. Bylo tu chladno. Z kanalizace se linul nepříjemný zápach. Průvan sfoukl světlo pochodní. Tomáš se lekl. Srdce mu bušilo až v krku. Už už si říkal, že se vrátí, když v tom muž promluvil…

Tento text je součástí exkluzivního obsahu, chcete-li jej dočíst do konce, zaregistrujte se a zaplaťte předplatné. Pro registraci klikněte zde.