Povídka je pokračováním mé japonské fantasy "Pravá podoba vlčího srdce". Sama o sobě toho asi moc nepoví, vystupují tu dvě postavy z ní, kterým chyběl žádaný slow burn, tak byl dodán v podobě povídek "Prozření", "Tam, kam tě srdce táhne" a tato třetí je již zakončením a opravdu poslední kapkou. Když jsem dávala text dohromady jako knihu pro jednu kamarádku, která ho chce mít vytištěný, dala jsem nejprve "Pravou podobu vlčího srdce", následovala zmiňovaná trojice textů a nakonec bych dala povídku "Dar". A tím se to celé završí. :)

A protože už chyběla jen pomyslná poslední kapka, tento text už je poměrně krátký a vše už šlo rychle... Však se ti dva dávali dohromady přes dva roky, tak jim to přejme. :) 

Jinak se musím pochlubit pro mne velikým úspěchem, který mne zahřál u srdce víc než tisíc "lajků". :D Poprosila jsem o pomoc někoho, kdo se v Japonštině a japonských reáliích vyzná daleko více než já a krom služeb beta readera mi byly nakresleny tři fan arty a byla jsem požádána k zapůjčení dvou postav do její povídky, takže první opravdový crossover, jej!  Moc si vážím toho, že můj text učaroval někomu natolik, že nad ním dál přemýšlel a dokonce něco dalšího vytvořil, nedal jen bezmyšlenkovitě "lajk" a téměř ihned zapomněl o co v textu vlastně šlo (nebo ještě hůř, bylo mu to jedno). A tak by to mělo být.

Vždycky jsem si přála někoho svým textem okouzlit. Potěšit ho. Pomoct mu v temných dnech tak, jak mně pomáhalo spoustu podobných povídek psaných bezejmennými autory na internetu. Nechci být domýšlivá a myslet si, že jsem toho dosáhla. Ale něčeho snad přeci jen. A to mi v těchto depresivních dnech pomáhá víc než cokoliv jiného.

Stokrát díky za každého okouzleného čtenáře! 

Poslední kapka

„Zatraceně!“ Nebylo to poprvé, kdy ho po tréninku s otcem něco příšerně bolelo. Bylo to ale poprvé, kdy po něm krvácel. Ano, zlomený nos také dost krvácel, ale… To byla spíš nehoda. Tohle ne. Ztěžka dosedl na kožešinu rozloženou na zemi v jeho pokoji.

„Ukaž, pomůžu ti.“ zašeptal Arisu vážně. Společně opatrně svlékli chlapcův vršek kimona, jehož rukáv už se začal zbarvovat do ruda.

„Hmm… Je to jen škrábnutí. Jestli chceš, vyčistím ti to a obvážu, to zvládnu. Nebo se můžeš vrátit ke své tetě…“ pronesl zelenovlasý démon po prozkoumání přítelovy rány.

„Ne, to ne…“ Mirokovi se domů nechtělo. Z vícero důvodů. Nahlas však řekl jenom jeden z nich: „Víš, jak by se asi zachoval strýček Toshiro, kdyby to viděl…“

Arisu jen kývl a vyndal z brašny, kterou si přinesl, malou lahvičku: „Teď to bude trochu štípat…“ Vylil mu její obsah do rány. Mirokovi se zatmělo před očima. Nejradši by démona praštil, ale na to se cítil příliš slabý a malátný. Neštípalo to. Pálilo to, jako by mu ránu vypaloval žhavým železem. „ARISUUU!“ zaúpěl.

Jeho přítel se jen tiše zachechtal: „Říkal jsem, že to bude trochu štípat…“ Masti a tinktury tety Amayi trochu štípaly. Tohle ho žralo zaživa.

„Co je to?“ procedil skrz zaťaté zuby.

„Saké. Mám tě rád natolik, že jsem ho na tebe trochu obětoval… Takhle čistíme rány my.“ zazubil se démon. Z brašny vytáhl pruh látky a začal Mirokovi paži obvazovat. Chlapci se dělalo nevolno.

„To je teda fakt dárek… Od vás obou.“ zabručel. Dnes mu bylo sedmnáct. Měl se raději vrátit domů.

„Chápeš, co ti otec dal, že jo?“ zeptal se Arisu po chvilce.

„Další jizvu?“

Jeho přítel sjel mimoděk pohledem po mladíkových zádech. Tři jizvy po otcově biči byly stále vidět, i když už mnohem slaběji než dříve. Zamračil se a sklopil raději pohled zpět k rozdělané práci.

„Ne… Dneska jste poprvé bojovali naostro… Doslova. Věří ti natolik, že už nebude svou zbraň víc chránit kouzlem, aby ti neublížil.“

„Takže mi k narozeninám usekl ruku…“ Miroku si nemohl pomoct. Popotáhl, v očích ho štípaly slzy bolesti a vzteku.

„Nepřeháněj. Kdyby ti opravdu chtěl něco useknout, tak to udělá.“

Jenže chlapce přepadla další náhlá vlna nevolnosti. Zatočila se mu hlava a padl mírně dopředu. Zastavil se čelem o čelo svého přítele. Nebylo to schválně. V tu chvíli se však čas pro oba zastavil. Miroku v šoku otevřel oči doširoka. Stejně tak Arisu. Bylo to jen pár vteřin, ale jako by ten okamžik trval věčnost. Než se mladík s omluvou zase napřímil, démonův obličej se ještě víc přiblížil a Miroku ucítil na svých rtech ty jeho. Další nekonečný okamžik, než se chlapec natolik vzpamatoval, že se odtáhl a znovu pořádně posadil.

„Arisu!“ vydechl vyděšeně. Zadržované slzy se mu samovolně draly ven. Démon si to špatně vyložil, vyděsil se a vyskočil na nohy.

„Promiň! Myslel jsem, že to cítíš stejně… Promiň!“ Otočil se a zamířil rychle ke dveřím. Bylo však vidět, že i on je stále v šoku. Než však stihl dveře otevřít, chytila ho za paži Mirokova zdravá ruka. Otočil se s překvapeným výrazem ve tváři. Mladík si stoupl na špičky, přitáhl si ho za kimono, jak jen se svým zraněním dokázal, a políbil ho zpět. Po chvilce se však Arisu začal potichu smát. Miroku ho vyděšeně pustil.

„Ty… Vůbec nevíš, co děláš, že?“ smál se démon, ale jeho pohled byl laskavý.

Mladík se zamračil: „Jak to mám sakra vědět, když to dělám poprvé? Víš co? Běž radši pryč!“ Otočil se k němu zády a šel si naštvaně sednout zpět na kožešinu.

„Promiň… Budeme se učit spolu… Stejně jako boj s katanou a psaní.“ Arisu se posadil vedle něj a vzal jeho tvář do dlaní. Miroku byl celý rudý a rozpálený, oči se mu leskly jako v horečce. Démon se sklonil a znovu ho políbil. Po chvilce se oba zase odtáhli. Chlapec těžce oddechoval, Arisu se zasněně usmíval.

„Co to… Co to děláme?“ vykoktal mladík tiše. Měl pocit, že má zimnici. Opravdu se třásl. Zda chladem, kvůli ráně nebo vzrušením, netušil. Nejspíš vším. Arisu si toho všiml, našel mu čisté kimono a opatrně ho přes něj přehodil.

„No… Tomu se říká…“ začal trochu rozpačitě.

„Ne! Já nemyslím tohle… Já… Vždycky jsem měl za to, že… Se zamiluju do ženy…“ Tváře mu hořely, i uši měl rudé. Nedíval se na svého přítele, a tak neviděl, jak se potěšeně usmál, když slyšel jeho slova. Pak se démon úlevně rozesmál: „Tak tohle tě trápí?“ Miroku se na něj nechápavě podíval.

„Víš… U démonů to není nic zvláštního. Jdeme za těmi, ke kterým nás to táhne. Je jedno, jestli je to on nebo ona… Jen to většinou nebývají lidé.“

 Chlapce to překvapilo.

„A já celou dobu bojuju s tím, že jsem o tolik starší než ty…“ uchechtl se Arisu a sklopil pohled.

„Na staříka vypadáš docela dobře…“ vrátil mu Miroku předchozí popichování.

Démon se na něj podíval a zazubil se: „Díky. No a taky jsem si říkal… Že jsi šéfův syn a…“

„Nebudeme mu to říkat, jinak nás zabije…“

„No, tebe ne…“ Arisu se nervózně poškrábal za uchem.

„Počkej… A jak dlouho si tohle vyčítáš?“ došlo chlapci najednou.

„No… Všiml jsem si, jak jsi začal rudnout v mé přítomnosti, byl jsi nervózní a roztěkaný… Nejdřív mi to lichotilo, že jsem asi první, kdo se ti tak líbí, ale pak…“ Arisu odvrátil pohled a sám jemně v tváři zrůžověl.

„Bylo to tak vidět?“ Miroku vyděšeně polkl.

„Toho si nešlo nevšimnout…“ ušklíbl se jeho přítel. „Ale neboj se… Stalo se to většinou, když jsme byli sami, tak myslím… Že to ostatním uniklo…“

To chlapce trochu uklidnilo.

„Chceš ještě jeden dárek k narozeninám?“ zeptal se zelenovlasý démon a v očích mu zajiskřilo. Mladík pomalu kývl na souhlas, oči široce rozevřené. Arisu se usmál, přitáhl si ho blíž a políbil. Nedával dostatečně pozor a stiskl přítele v náručí trochu víc, než měl v úmyslu, z pod sotva dodělaného obvazu mu tak stekla na kožešinu kapka krve, ani jeden z nich tomu však nevěnoval pozornost.