V mlžných deštinách Madeiry

*

11. Poncha

Městem Funchal protékají tři říčky, pramenící v horách. Jejich toky však byly důvtipně svedeny do krytých regulačních kanálů, aby nehyzdily novou betonovou výstavbu. Beton najdete všude. Snad jen s výjimkou několika historických budov a uličky Rua de Santa Maria. Řadu nízkých, původně rybářských domků od místních obyvatel vykoupilo město a jejich dveře, zdi, chodníky a další prostory poskytlo umělcům. Dveřní galerie pod otevřeným nebem je skutečně unikátní sbírkou obrazů všech žánrů. Je zábavné procházet ulicemi a objevovat výjevy postav reálných i fantastických, obrazy realistické i zcela imaginární, malby vtipné i takové, které vás přinutí k zamyšlení. Dnes k velké radosti návštěvníků místo opět ožívá galeriemi, krámky, restauracemi a kavárnami. Mezi mnoha druhy kumštů zde ovšem výrazně vyniká umění přípravy nápoje zvaného poncha.

„Tož kde seš tato, pohni! Podívé se, co to ten chlápek kvedlá tym srandovním šprudlákem.“

„No ja. Co to klohnite, pantáto, v té konývce?“

„Quê? É poncha, amigo, poncha.“

„Mamo, povidá že Tonča. Néspiš nejaká jejich sóduvka.“

„Tož mně ze dvě objedné, já mám žížeň jak vemblód.“

Barman drtí v pevné skleněné nádobě nastrouhanou citrónovou kůru s cukrem pomocí dřevěného nástroje zvaného Pau de Poncha. S drcením si dává na čas, dokud nevznikne kašička, pak nádobu do poloviny naplní směsí čerstvě vymačkané citronové a limetkové šťávy, zbytek doleje Aguardente da Cana, což je šedesátiprocentní pálenka z cukrové třtiny, a vzniklou směs míchá skoro do pěny roztočením koncové profilované části kvedlačky mezi protichůdně se pohybujícími dlaněmi. Při míchání přidává med, potom led a snad by došlo i na jed, ale dav čumilů před barovým pultem už slintá jako psi soudruha Pavlova a žádá si ochutnávky. A tak popíjíme ponchu, přikusujeme k ní nakládané boby, a jen kousek od klidné oázy uličky Rua de Santa Maria pulsuje život stotisícového města na plné obrátky. Z ještě vzdálenější dálky se ozývá táhlé zabučení. Tam někde je moře, přístav, pracovní ruch všedního dne a obří parník odvážející armádu turistů zase na jiný ostrov.

*

12. La Santa María de la Inmaculada Concepción

Odpoledne už se nachyluje k večeru a v přístavu rybářská i obchodní plavidla vystřídaly turistické jachty, trajekty a katamarány. U mola se dokonce pohupuje i zavalité břicho malebné a velice fotogenické repliky Kolumbovy lodi Santa Maria, jednoho z plavidel, s nímž objevil Ameriku.

Karavela vypadá přesně tak, jak jsem si ji představoval. A jak si ji představovali její stavitelé, protože žádné plány ani nákresy se nedochovaly. Navzdory nejasné podobě a neznámým rozměrům lodi bylo už ve světě postaveno nejméně pět jejích věrných replik. Tu zatím poslední dokončil v nedalekém přístavním městečku Camara de Lobos Holanďan Robert Wijntje za pomoci sedmi místních řemeslníků v roce 1998. Oproti původní Kolumbově lodi má ovšem naftový motor s lodním šroubem a lavice s polstrovanými sedadly, aby si turisté nezadřeli do zadku věrnou repliku historické třísky. Stejně nechápu, že něco tak malého mohlo doplout až do Ameriky. Úzká paluba, kde pomalu není k hnutí, nízká kapitánova kajuta a podpalubí, rozdělené na sklad potravin, rumu a jednu kajutu pro celou posádku. Ponorková nemoc snad musela začít už druhý den plavby. A to šlo o největší z flotily tří lodí při Kolumbově první cestě přes Atlantský oceán v roce 1492.

Kocábka se původně nazývala La Nau a výpravě ji nabídl Juan de la Cosa ve chvíli, kdy se budoucí objevitel potýkal s nedostatkem plavidel a nemohl si vybírat. Těžko říct, jestli byl mořeplavec prvním dojmem zaskočen stejně, jako já, jisté však je, že se okamžitě rozhodl malému vratkému plavidlu dodat důstojnost alespoň novým košatějším jménem – Santa Maria de la Inmaculada Concepción.