* 13.3. 1930
+ 9.7. 2021

Prolog

ne že by mě to nebolelo
to bych zastírala
racci by vyletěli z dráhy
byla jsem ráda - že vidíš ostrov mýma očima

A PAK SE TO STALO

den před tvou smrtí
brečela jsem ve vaně
oba jsme věděli že přijde ta víla prostoduchá
s náručí otevřenou
udělals to fikaně - než nemohoucnost a cizí podpírající dlaně
to radši spánek

štěstí je v tom
že měli jsme sebe vždy a všude

-

pamatuji si tě čerstvě a ostře
kostkovanou košili, podivné kalhoty, pach papírové tašky
usínals při mém dětském zpěvu - a já tě tak milovala
daroval jsi mi vatou vycpaného kluka
tancovala jsem s ním tobě na očích

občas jsem bývala zlá holka
to když jsem radost přepískla
brali mi krev mnohokrát
já tobě při hodu kostky taky pár kapek vzala

byla to radost
"tohle že je nemocná holka?" řekla máma
a já s tebou tančila po parketách dál

-

vzpomínáš si? pohádal ses s Evou
ukázala jsem ti pak plyšového osla
tvůj hlas se změnil, řekls: Je to krásné!

mučila jsem tě hrou na schovávanou
uměla jsem to tak že ses bál
jako kdybych nenávratně odešla
a mezitím ve vaně
spadla na mě ze šňůry ponožka
a hodinové ručičky se proměnily v netopýra
lekla jsem se
zakřičela

-

Epilog

nikdy ses nezměnil
tvář bez vrásek a klidný hlas
nikdy nic nevyčítal
hledala jsem odvahu ve stínu šedých budov
v Krči bloudila
a ležel jsi
poprvé usnuls než jsem promluvila
bála jsem se ti tehdy lhát a naříkat co všechno by se mi mohlo stát
bylo toho už trochu moc
když mluvíš ke spánku, strnulá je každá věta

o dva dny později jsem odletěla za mořem
poslals mi kámen s mozaikou barev
a tichým nápisem

zmizelo trochu světla z oblohy nad Opatovem
zmizelo trochu lásky z mého světa