Z pekla do pekla

Kapitola 2
Kim, James, Rachel

    Vlastně si už ani pořádně nedokázala uvědomit, kdy tohle strašné peklo začalo. Kim bylo něco kolem třetího roku, když si ji a ještě její dva sourozence matka s otcem vzali do adopce.

„Vyhladověné a zanedbané děti nalezeny v uzamčeném bytě, který nikdo již několik dní neobýval. Děti byly ihned po ošetření předány do péče tamního dětského domova“, hlásal titulek v novinách, a pod ním frustrující fotka zanedbaných dětí, jak se choulí k sobě. Judith se zvedl žaludek a začalo jí šíleným tempem bušit srdce. Slzy jí kanuly z tváře na noviny a promáčely se kousek po kousku na další stránku. Děti se k ní tulily a dožadovaly se pozornosti a něhy. Začaly být vystrašené a pomalu nabíraly k pláči.

    „Maminko, ploc blecís?“ ptal se malý Marcus.
    „Maminko, neblec. Hele, my ti zazpíváme. Maminko, už nebuď smutná. My tě máme ládi,“ hladil Marcus Judith po noze a snažil se jí vyšplhat na klín. Děvčata stála po boku na druhé straně a držela se maminky za ruku. Děti nechápaly, proč jejich vždy tak veselá maminka, která nikdy neplakala, najednou pláče a nesměje se na ně. Začaly být vystrašené.

    „Ale to nic, miláčkové moji,“ snažila se Judith uklidnit děti a vykouzlit na své a jejich tváři úsměv.
    „Maminka si právě přečetla v novinách něco moc smutného, víte?“ Hladila je po vláskách. Marcusovi se konečně podařilo došplhat mamince na klín.
    „Už to je plyc. Uz neblec maminko. Já ti pšinesu knížku o plasátkovi, takovou tu, jak se tam hodně smějeme. A už nebudeš blecet.“
Judith se usmála a zahřálo ji u srdce, jak se ji snaží po svém rozveselit.
    „Marcusi, ty moje zlatíčko. Děvčata, taky už neplačte. Koukejte, já už taky nepláču. Víte, maminka si přečetla, že takovým krásným dětičkám, jako jste vy, někdo moc ubližoval a nemají ani maminku, ani tatínka. Já jsem plakala, protože mi jich bylo moc a moc líto, víte?“

Miriam se upřeně zadívala svýma velkýma očima na Judith: „A ty dětičky taky dostanou maminku a tatínka jako my?“
Kéž by, pomyslela si smutně Judith. Kéž by. Kéž bychom si o ně mohli požádat my. O oba sourozence. To by bylo úžasné. Sourozenci spolu a krásné, jisté, láskyplné zázemí. Musím to hned probrat s Lucasem, až přijde domů z práce. Třeba budou volní k adopci. Článek si ihned vystřihla a pečlivě uložila do desek.
Lucas ihned po přečtení článku zahlásil: „Musíme zavolat paní Douglové. Musíme se pokusit dostat je co nejdřív do naší péče. Souhlasíš?“

Paní Douglová byla sociální pracovnice z oddělení pro adopce. Byla to velice příjemná a laskavá paní. Své povolání velice milovala a věnovala mu téměř všechen svůj čas.
    „Že vůbec pochybuješ. Čekala jsem jen na tebe a na tvůj názor. Nejraději bych totiž zavolala paní Douglové hned, jak jsem si to přečetla.“
A pak to vše dostalo rychlý spád. Zavolali paní Douglové, která o situaci již věděla přímo od sociálních pracovnic v tamním okrese, kde byly děti nalezeny a kam budou i umístěny do dětského domova.

    „Víte, paní Hackerová a pane Hackere, jak asi tušíte, děti jsou velmi frustrované a zdravotně na tom asi také aktuálně nebudou dobře. Zjistilo se, že byly v bytě zavřené tři dny a ponechány svému osudu. Je opravdu veliké štěstí, že sousedé zavolali pomoc. Jejich biologický otec má těžkou formu Aspergerova syndromu a navíc v mládí prodělal vážný úraz hlavy poté, co na kole narazil plnou rychlostí do stojícího autobusu. Samozřejmě bez helmy. Byl prý dokonce několik týdnů v kómatu a nevěřilo se, že se z toho vůbec dostane. Nu, dostal, ale zanechalo to na něm trvalé následky. Žije údajně jen pro mašinky, ale svět okolo něj jej pouze míjí. A tak se vydal na výlet do Anglie na nějakou výstavu lokomotiv a absolutně zapomněl, že má doma nějaké děti.
A co se týká biologické matky, tak ta je nyní opakovaně již pár týdnů ve vazbě za loupežné přepadení. Děti jsou nyní umístěny do nemocnice k pozorování, a pak budou předány do dětského domova. Současně se zjišťuje, zda budou právně volné k adopci.“

    „Dobře, chápeme,“ odvětil pan Hacker
    „A můžeme vás poprosit, abyste nás průběžně informovala? Máme o ty děti vážný zájem. Jsme přesvědčeni, že jsme jim schopni dát krásné zázemí.“ Z hlasu paní Hackerové byla slyšet naléhavost a skutečný zájem i obavy o děti.
    „ Ano, samozřejmě. Vyplňte mi tu teď oficiální žádost o adopci dětí, ať ji můžeme zařadit. Všechny předpoklady pro výchovu těch dětí máte a váš psychologický profil a testy při první žádosti vypadají skvěle, takže není nutné je dělat znovu. Uvědomujete si ale, že budete mít najednou šest dětí? A každé z nich si prošlo svým soukromým peklem a každé z nich potřebuje individuální přístup?“
    „Ano, samozřejmě si to plně uvědomujeme. Jsme na to připraveni a počítáme s tím,“ odvětila Judith s úsměvem.
    „Je to naše životní poslání. Takhle to oba cítíme a jsme o tom přesvědčeni.“

    "Heč, já budu mít novou maminku. A tatínka. A nový dům, a taky budu mít pokojíček a plno panenek!" chlubila se malá Kim. Tehdy se vlastně ani Kim nejmenovala, ale hned po adopci ji noví rodiče přejmenovali na Kimberly Hackerovou. Bylo to tak strašně dávno, že už na své původní jméno docela zapomněla.
    "Moje nová maminka si plo mě pšijede, víš?" chlubila se přibližně stejně staré holčičce, které začali říkat Nicol, protože její skutečné jméno vlastně ani nikdo neznal.
    "A vezmeš mě s sebou?" ptala se tichým hláskem Nicol.
    "To nejde!" odvětila rázně malá Kim. "To je jenom moje a Jamesovo maminka." Na svého o rok staršího brášku nedala dopustit.
    "Ty dostaneš jinou."

Nicol se rozplakala. Na jejích malinkých, růžovoučkých tvářičkách se kutálely slzičky. Byly to opravdové a upřímné slzičky. Tak strašně moc by si přála mít maminku a tatínka. Kim bylo Nicol líto, ale co, taky bude mít jednou svoji maminku a tatínka, a pak se bude zase smát.

    "Kimi, poběž ke mně, honem." volala na ni teta. Tetu Beth měli všichni moc rádi. Vždy tu byla pro ně, chápavá a něžná.
    "Jakou mi dneska zazpíváš písničku, co princezničko?"
Kim ani nezaváhala, rovnou skočila Beth do klína a nadšeně vykřikla: „Tu o láckovi!"

Tu Kim přímo zbožňovala. Seděla tetě Beth na klíně, zpívala písničku o ráčkovi a teta Beth ji přitom něžně hladila po jejích dlouhých černých vláskách[ Vlasy mi ostrihali, když me dali do děcáku. Vši, atd. Stála jsem na stoličce a brečela jsem.]. V tu ránu pro Kim nic neexistovalo. Čas jakoby se najednou zastavil a existovala pouze ona, teta Beth, písnička a hlavně vytoužené pohlazení.
Až si ji a Jamese maminka a tatínek odvezou domů, tak se s nimi bude taky mazlit, ujišťovala se v duchu Kim. V domově to nebylo tak špatné, to ne. Tety tu na ně byly moc hodné a navíc ona měla ještě jednu velkou kamarádku. Nechala si od malé Kim klidně říkat křestním jménem, ačkoliv by jí klidně mohla dělat babičku.

    "Lucy, Lucy!" křičela na celé kolo Kim.

Byl to svým způsobem už rituál, na který si už všichni zvykli. Kim, jen co vyběhla z nádvoří domova, už se dala do křiku. Ne, že by se něco dělo, ale takhle měla přeci jen jistotu, že ji Lucy uslyší a stihne přichystat na ten nádherný malovaný talíř nějaké ty dobroty, kterých nikdy neměla méně, než jednu obrovskou polici ve spižírně. Lucy bydlela se svým manželem již přes čtyřicet let v jedné věžičce kostelíka, o který celá ta léta dojemně pečovali. Nebylo to daleko od dětského domova, snad ani ne než dvě stovky metrů a navíc v jedné zahradě, takže malá Kim mohla takhle odběhnout k Lucy, aniž by si někdo musel dělat starosti, že zabloudí, nebo že ji srazí nějaké auto.

    " Lucy!" křičela na celé kolo Kim.
    "Nekřič tak, vždyť já tě slyším,“ snažila se s úsměvem Lucy zklidnit rozjařenou Kim.
    "Copak se stalo, že tak za mnou pelášíš, jako by ti za patami hořelo?"
    "Lucy, já budu mít novou maminku a tatínka. Oni si pro mě přijedou a taky pro Jamese. A pojedeme domů. A můžeš k nám taky přijet. Viď, že k nám přijedeš, že jo?!"

Do Lucy začal vjíždět pomalu vztek, ale pochopitelně to na sobě nedala ani znát. Vždyť té své princezničce nemůže přece zkazit radost tím, že jí řekne: "Oni si to doma rozmyslí a pak stejně nepřijedou." Takových tu už bylo. Pusu plnou slaďoučkých řečiček a slibů, a pak je už nikdy nikdo neviděl. Těm malým dětským dušičkám dali naději a pak je nechali čekat. A ty děti stále čekaly a vyhlížely své vysněné rodiče a nikdy se jich nedočkaly. Jak jim má, těm tak lehce zranitelným dušičkám vysvětlit, že pro ně nepřijedou, že oni prostě lhali, a že tu musí dál zůstat a čekat, až se někomu možná zalíbí. To přeci nejde. Nemůže jim sebrat tu jejich naději a ten radostný plamínek v očičkách. Jak ona tohle nenávidí. Ze svého snění plného vzteku ji vyrušila Kim.

    "Jé, oplatky a ... - ta velká čokoláda je plo mě?"
    "Ano, Kim," odvětila něžně Lucy, "ta je celá jenom a jenom tvoje."
    "Mňam,“ olizovala se Kim.
    "Já dám taky trošku i Jamesovi".

Lucy by snad udělala i nemožné, jen aby vykouzlila na těch malých rtíkách úsměv. Sama se svým mužem své děti mít nemohla, a tak se upnula na ty opuštěné v domově. Věděla, že rodiče a pocit domova jim nemůže nahradit, ale snažila se jim dát alespoň tolik lásky, co mohla. Všechny děti ji milovaly, ale malá Kim k ní přilnula nejvíce.

Kim byla zpočátku velice zamlklá a nedůvěřivá. Když však po nějakém čase zjistila, že jí žádné nebezpečí nehrozí a že všechny tety jsou na ni a Jamese hodní, začala být veselejší a absolutně bezprostřední. Začalo se v ní probouzet její vlastní utlačované ego. Jenomže na to nikdo pořádně nebyl připraven a tak, když se poprvé začala vzteky svíjet na zemi a do toho ještě navíc modrat, nikdo si s ní nevěděl rady.

    Kim křičela jak smyslů zbavená. Hrůza jí naprosto ovládla.
    „Néééé! Néééé! Mýho blášku si nevezmete! Teto, ať toho nechají! Teto, zastav je! Já vám svýho blášku nedám!“. Kim a její vyděšený bráška James se vyděšeně choulili k sobě a srdceryvně plakali.
    „Můj bláska nezlobil! Jenom tlosku a pak se omluvil!“, křičela na čerta a Mikuláše vyděšená Kim.

Byla celá zpocená, obličejík zarudlý a její tělíčko se otřásalo zoufalstvím. Bojovala o svého brášku až téměř do vyčerpání. Tety, které postávaly kolem, byly v šoku. Tohle ne, to se nemělo stát. Tak tohle jsme opravdu přestřelily. To a plno dalších věcí jim kolovalo v hlavách. Jedna z nich rázně odvedla čerta s Mikulášem pryč a další se začaly věnovat sourozencům. Nebylo možné je od sebe oddělit. Když se o to pokusily, aby si je mohly dát zvlášť na klín a ukonejšit je, Kim spustila panický řev. Dostala se do takového stavu, kdy začala modrat a tety měly vážné obavy, aby nezkolabovala. Nechali je tedy při sobě a společně je daly do jedné postýlky. Něžně je zachumlaly do deky a tichounce k nim začaly promlouvat.