Tak přeci ještě něco...

Povídka navazuje na můj text "Pravá podoba vlčího srdce" - mou japonskou fantasy. Na tento hlavní text volně navazují povídky "Prozření", "Tam, kam tě srdce táhne", "Poslední kapka" a "Dar". Myslela jsem, že už nic dál nebude, ale... Bylo třeba dát ještě víc prostoru jedné postavě. 

První situace je vlastně sen - vzpomínka, která pasuje do povídky "Prozření". Miroku se v ní opije a když se probere, vůbec netuší, jak se vlastně dostal do postele. V noci má však velmi neklidné spaní a to, o čem se v této vzpomínce baví, se také v "Prozření" odehraje. No a druhá situace... Tam je velký časový skok. Alice nám vystupuje v druhém epilogu "Pravé podoby vlčího srdce" a v "Daru". Přišlo mi ale, že jsem ji dostatečně neocenila a stejně tak Miroku. A že si to zaslouží. Krásné MDŽ. 

"Měl bys už jít."

"Ano, chichi-" škyt.

"Arisu, vem ho do jeho pokoje. Mám obavy, že tam jinak nedorazí vcelku." 

"Ano, Katsuro-sama." usmál se zelenovlasý démon.

"Tak pojď, Miroku-kun." Pomohl mu na nohy. Trochu ho zarazilo, když se do něj chlapec opřel celou svou váhou. Byl zřejmě tím alkoholem notně vyřízený.

Je to pořád ještě štěně...

Napůl ho vedl, napůl táhl do jeho místnosti. Nakonec to vzdal, zkontroloval, jestli je nikdo nevidí, aby z toho pak neměl Miroku nepříjemnosti, a vzal ho do náruče. Chlapec si o něj spokojeně opřel hlavu a zavřel oči.

"Kdybych si tě hodil přes rameno, mohl bys mě třeba potřísnit, jako Naomi Naota, jak vždycky vyprávíš s takovou škodolibou radostí." uchechtl se. Chlapec na to nic. Vypadal, jako když doopravdy usnul.

Odnesl ho do jeho pokoje, položil na kožešinu, kterou měl za lůžko a chtěl odejít, když v tom Miroku otevřel oči a podíval se na něj: "Arisu-kun! Víš, proč jsem dneska... Proč jsem utekl?" Hlas měl jistější než předtím. Všechno se s ním ale točilo.

"No... Tos mi nechtěl říct. Jsi si jistý, že teď chceš?"  Zajímalo ho to, ale také viděl, v jakém stavu je jeho přítel a nechtěl toho zneužít. 

"Hlídal jsem malou Naomi..." začal mladík rozvláčně. 

"Tak proto?" rozesmál se Arisu.

"Ne! Naomi je fajn. Jenže ona vběhla do pokoje rodičů a já tam šel za ní..." 

"A nachytals je!" Další smích.

"Co? Ne! Naomi tam našla knížku a zahodila ji a já ji zvedl a tam byly... No... Obrázky. Muži a ženy spolu."

Arisu se se zájmem zeptal: "Takový knihy existujou?"

"No, zřejmě jo. Jenže v tu chvíli tam přišla máma a myslela si kdoví co a pak donutila Naota, aby mi dal kázání." Miroku zrudl a otočil se obličejem do kožešiny.

Arisu se zajíkal smíchy: "Tak to pak chápu."

Ale určitě to nebylo tak hrozný jako to kázání, co jsem dostal tady...

Poněkud zblednul.

"Ale, Arisu-kun, já vím, že se to nedělá jen kvůli dětem... Že je to asi i... Sranda nebo co..." pokračoval Miroku s tváří zabořenou do kožešiny. 

Démon se znovu zachechtal. Tak tuhle konverzaci vážně nečekal.

"Jenže tam... Tam nebyli jen muži a ženy, ale i... Muži. Spolu. Jak je tohle možný?" 

Démonovi se zatočila hlava. Sake a takovýhle otázky!

"Miroku-kun! Jsi ještě štěně! Nic takovýho ti vysvětlovat nebudu!"

Arisu byl celý rudý a kompletně v šoku.

"Ale Naoto..." Chlapec se na něj podíval napůl překvapeně, napůl dotčeně.

"Kdybys neměl v hlavě, na nic takovýho se mě neptáš! Tak se zeptej jeho!"

"Já nechci..."

"Tak teď spi. Když tě to bude moc zajímat, časem to zjistíš sám..."

Sfoukl mu svíčku a rychle zmizel pryč.

Co ho tak naštvalo? Jeden mi chce dělat kázání proti mý vůli a druhej mi nechce odpovědět...

Otočil se a usnul.

------------------------------------------------------------------------------------------------------

Probudil se a chvíli nepřítomně hleděl do tmavého stropu nad sebou. Slyšel tiché oddechování. Ne jen jedno. Podíval se směrem, odkud vycházelo. Dvě malá miminka zabalená v zavinovačkách a vložená do látkových hnízd tvořila jakousi pomyslnou hranici mezi ním a Alicí, která spala z jejich druhé strany. Všichni byli pohrouženi v říši snů. Potichu se zvedl a došel do koupelny. Svezl se tam na chladnou podlahu. 

"Ach, Arisu... Za tohle už se ti nikdy neomluvím..." Vložil hlavu do dlaní. I po všech těch letech měl pocit, že rudne...

Místnost osvětlovalo jen měsíční světlo pronikající oknem nad ním.

Ani za nic jinýho už se ti nikdy neomluvím... Umřel jsi jen kvůli mně...

Měl zase slabou chvilku.

Nemůžu. Nemůžu na tebe už dál myslet. Mám ženu a děti, které mě potřebují... Promiň.

Vyhrnul si levý rukáv. Spíš cítil než viděl staré jizvy na lokti.

Arisu...

Nemohl se zabít. Věděl, že když by to udělal, matku a sestry to zle poznamená. A ostatní nejspíš také... Ale ve chvílích nejtíživějších pocitů cítil potřebu si nějak pomoct... Ulevit si... A tohle tenkrát pomáhalo.... Přejel si prsty druhé ruky po vyrytých znacích. Když ho přistihla při vyřezávání Maiya, dala mu hroznou facku... Ale fyzická bolest tenkrát opravdu pomáhala otupit bolest jeho duše... Alice o tom věděla. Samozřejmě. Jako o spoustě dalších věcí... A přesto s ním zůstala.

Teď rozsvítila v koupelně. Byl tak zamyšlený, že ji vůbec neslyšel přicházet.

"Miroku?" Sedla si na zem vedle něj, což byla v šestinedělí po dvojčatech celkem výzva.

"Promiň... Nechtěl jsem tě vzbudit..." zašeptal.

"Nevzbudil jsi mě." Přejela mu rukou po jizvách a stáhla mu rukáv, když se zachvěl, i když oba věděli, že to nebylo zimou. "Zlý sen?"

"Ani ne. Spíš vzpomínky. Omlouvám se, že... Na něj pořád myslím."

Podívala se na dveře před sebe. "První láska bývá silná. Vyprávěla jsem ti o té svojí..."

"Pořád se bojím, že mi za ním utečeš." Chytil ji kolem ramen a přivinul k sobě, jako by jí v tom chtěl zabránit.

"K tomu sobci zahleděnýmu jen do sebe? To určitě... Navíc. S dvojčaty se špatně utíká."

Pustil ji a nevěřícně se na ni podíval. Rozesmála se. Hned se ale zase ztišila, aby nevzbudila děti.

"Já jsem taky sobec... Už jsme spolu dýl než jsem byl s ním... Ve vztahu myslím a..." zašeptal.

"Jsi ten nejlepší manžel, jakýho jsem si mohla přát. Moc mi pomáháš. To dělá jen málokdo. Vím to. Znám to ze svýho okolí."

Pokrčil rameny. "Snažím se."

"Vím, že by byl rád, že ses posunul dál, i když jsem ho nikdy nepoznala." V hlase jí však zazněl náznak nejistoty.

"Líbila by ses mu. Hlavně tvoje dorty." Teď se musel zasmát Miroku. "Z fondánu by šílel." 

Také se usmála.

"Je toho teď na nás hodně.... Fyzicky i psychicky. Tobě je líto, že děti nemůže vidět tvá matka, mně zase, že je nemůže vidět můj táta..." Úsměv vystřídal smutek a téměř slzy v očích. Znovu ji objal.

"I tu ztrátu v dětství jste měli podobnou..." pravil tichounce a zamyšleně do jejích vlasů.

"Naštěstí ne, ta jeho byla daleko tragičtější."

Vymanila se z objetí.

"Ztráta je vždycky tragická." Pohladil ji po tváři a políbil. "Jsem rád, že tě mám. Tebe a děti."

"Já vím." Vrátila mu polibek.

Pak spolu chvíli jen v tichosti seděli a zamyšleně pozorovali dvěře naproti sobě.

"Je tu zima. Měli bychom jít spát." řekl nakonec, zvedl se a nabídl jí ruku, aby jí pomohl vstát. V tom se zarazil. Všiml si, že pravou rukou zamířila k ústům, ale když si uvědomila, že se na ni dívá, rozpačitě se poškrábala za uchem. Ten pohyb mu přišel zvláštně povědomý.

"Co to bylo?"

"Promiň... Zlozvyk z dětství. Snažila jsem se to před tebou utajit." Nervózně se usmála. "Když táta umřel... Začala jsem si okusovat kůžičku kolem nehtů. Někdy až do krve. Už dávno jsem s tím zatočila, ale... Někdy mě na to ještě přepadne chuť."

Byla nervózní a smutná a přece se smála. Takový byl i Arisu...

Z ložnice se ozval dětský pláč. Alice instinktivně vyskočila a až pozdě si uvědomila svou chybu. Zašklebila se, když ucítila stehy.

"No, nic. Rozdělíme si to. Já prsa, ty zadky."

Vyplázla na něj jazyk a pospíchala za dětma. 

Mám štěstí, že ji mám... Musím žít v přítomnosti...

Došel ke dveřím.

Zítra bych jí měl koupit kytku.