Mám dotaz - pane Kotas....mohou se i city v Síni smích na Petřině pohledem do vydutých a pokroucených zrcadel změnit v trpaslíky, otesánky či dlouhá bidla?

Kočkodane, nejedná se o huby, ale houby ;))

Zrcadlení se někdy až panicky bojí křivé huby. Můj strach ze tvých dílek se dá označit jen jako minimální, maximálně lehký. ;-)

jen aby! :D

koukám, že ty taky jedeš na perfektní časy v komentářích, hmmmmm ;)

nejen to, dálky se vzájemně protínají :)

zapomenutí snílkové, to je ono Evži! :)

to mě taky mohlo napadnout, díky ;)

myslíš Alegno, že se dálky potkávají? ;)

Několik zapomenutých smílků jsem dnes zahlédla a nebyl to pěkný pohled.

A taky byl mezinárodní den Barbín.

Obšas se ptám na to, co nepřichází, třebas jen v duchu ....tam, kde jedna dálka končí, druhá začíná ....

žejo, mimo je skvělý! heej, není to slátanina, pochopí jen kdo je ztracený :D

aaa, jé nás pro tenhle svět škoda, Bene, plujeme tak dlouho arktickými poli, dokud se jednou neroztřískáme :))

Pro ztracené existence které jsou úpa MIMO což jsem třeba například já je kategorie MIMO ta jediná správná volba. Botka. Kurwa! Jsem se až zapotil než jsem ze sebe vyblil takovouto slátaninu... Promiň. :D

a myslím, že ta kategorie "mimo" je perfektní pro tenle druh textů co prostě jsou divně zvláštní a mají svá zaprášená zákoutíčka :))

heeej, to je v pořádku, i prokleté básně a jejich komentování má právo na existenci, nepsal jsem to už??? :D

- beru to, že se z komentářů u divných básní dozvím něco co jsem vůbec netušil o sobě/světě/textu samotném, pokud má roviny k objevování.

rozhodně tě neodháním ;)

Inu, promiň mi - nechala jsem se unést, vracím se ke své oblíbené kratochvíli - sledování štamgastů u plastikovýho stolu v lokálce. 

kdybychom znali bolesti druhých, museli bychom křičet slučí ;)

nečekal jsem to, ale zajímavé reakce na totok :)

já nevím Norsko :D

je to pro tebe důležitý?

ahoj gemini, díky ;)

Když dlouho hledíme na určitý bod, periferní obraz začíná pomalu mizet. Mění se vědomí. Při pohledu do vlastních očí v odraze zrcadla se jeden může dostat až za hranici své fyzické podoby. Oči klamající, nedokonalé.

Zrcadlení citů - okamihová reflexe, záblesk odlesků sebe sama v jiném objektu. V jiné formě bytí schopné citů. Zrcadlový sál. Zakřivené plochy povrchů skel, ležící, stojící proti sobě v nerůznějších sklonech a úhlech. 

Včera mi přišlo na mysl, že zlomené srdce je jedna z největších bolestí, které jeden může zažít. Je skutečná a bodavá a palčivá ... Prožívat ji je skutečně náročné /jako regulerní nemoc fyzického rázu/. Když se však vyléčí, zůstane po ní jizva, která občas lehce zasvědí /třeba za špatného počasí/. Jinak o ní nevíme. A chodíme okolo lidí, mluvíme s nimi a přitom jejich zlomená srdce jen tak nepoznáme. Představ si. Podívat se jednomu do očí a cítit přesně to, co cítí jeho duše. Projektor.

Kdo se ptá na to, co nikdy nepřichází? 

I dálky někde končí.

=

Dítě v autě: "už tam budem?"

Sveřepé mlčení. Znáš ?

Hezké.

ó můj bože, co jsem to napsal? :D:D

"v hrobě," to je dobrý :)

Na koho se zrcadlo často dívá,

tomu se zdává, že trochu zívá. 

Některý jed chutná i sladce,

je prima si scrhupnout po pohádce.

Stane se mnohým (snad mně, snad i Tobě?) - 

- že oči si protřou až pod drnem - v hrobě!