Z pekla do pekla 4. kapitola

Marcus

    Marcus byl jen pár týdnů starý a již byl navržen k adopci. Jaké štěstí. Marcus se dostal do kojeneckého ústavu ihned po narození. Matka o něj nejevila žádný zájem a ještě před porodem oznámila, že dítě nechce a podepsala všechny dokumenty povolující adopci. Chlapec ihned všechny kolem sebe okouzlil svýma velkýma očima a stálým úsměvem na buclaté tvářičce. Byl to zdravý, veselý a klidný chlapec. A byl jedináček. Domů si ho manželé Hackerovi přivezli v krásné bílé a bohatě vyšívané zavinovačce. Byla to ohromná radost, sledovat to malé princátko, jak spokojeně spinká. Dokonce ani ve spánku mu jeho nakažlivý úsměv z tvářičky nezmizel.

Miriam ani nedutala a s výrazem naprostého okouzlení koukala na miminko v mámině náruči. Byl pro ní jak živá panenka a chtěla se s ním hned mazlit a hrát si s ním jako s panenkou.
    „Opatrně, Miriam, to je opravdové miminko, ne panenka,“ šeptla na ni Judith.
    „Ploc je tak malinkej?“ nechápala Miriam.
    „Protože se teprve nedávno narodil, víš? Ty jsi byla taky tak malinká. A pak jsi vyrostla, tak jako vyroste i Markus,“ vysvětlovala trpělivě Judith.
    „Tak to já jsem nikdy nebyla takovej plcek. Já tedy ne,“ vedla si svou Miriam.
    „Ale byla, věř mi. I já, když jsem se narodila, tak jsem byla taky tak malinká. A tvůj tatínek byl taky malinký.“
    „Ne.“ Odmítala se s tím smířit.
    „Tatínek takhle plťavej nikdy nebyl! Tatínek je velikej a všechny nás ochlání. No pšeci, kdyby byl takhle plťavej, jak by nás mohl ochlánit?!“ mračila se Miriam na Marcuse, a přitom výmluvně gestikulovala svýma ručičkama.
    „Tatínek hodně papal, aby mohl být veliký a silný jako teď, víš?“ odvětila Judith s významným pohledem na Miriam.
Judith se usmála. „Ale ty nechceš papat a možná kvůli tomu zůstaneš takhle malá. Miriam, opravdu to chceš? Zůstat takhle malinká a nikdy nevyrůst?“
    „Ne. To teda ne. Já budu veliká.“
    „Tak musíš víc papat, zlatíčko. Platí?“ snažila se využít Judith situaci, jak jen to šlo.
    „Když mě to nechutná,“ založila si Miriam důležitě ruce na malém hrudníčku tak, jak to viděla dělat některé dospělé lidi.
    „No, tak to asi zůstaneš takhle malá. Co se dá dělat.“

Roky pomalu ubíhaly a děti rostly jako z vody. Miriam a Marcus byli nerozlučná dvojka, a to hlavně v lumpárnách. Lucas po práci každý den za plného chodu domácnosti přestavoval a opravoval starý domek, který zdědil i se svým dědečkem dohromady na malé vesničce, kde se také narodil. Byla to krásná, malebná vesnička obklopená hustými lesy, širokými lány polí, pastvin a doslova ikonickým kostelem, který se tyčil hrdě na vršku při okraji vesnice.
    
Tamní lesy byly proslulé svoji hojností lesních plodů, ale zároveň i svou zrádností. Každou chvíli se v nich někdo ztratil a muselo být vyhlášeno všeobecné pátrání. Zapojila se celá obec a mnohdy i policejní posily. Kdo byl neznalý, lehce ztratil orientaci, neboť jeho nepravidelné kopce a kopečky a zároveň náhlá klesání na všechny možné strany způsobovaly, že dotyčný věřil, že jde správným směrem, a ejhle, najednou šel zcela na opačnou stranu. V tomto lese jste mohli chodit i celé dny stále dokola, aniž byste našli východ. Místní na to již byli zvyklí a vždy se ochotně zapojili do hledání onoho nešťastníka. Lucas byl ale s lesem velmi dobře seznámen již od svého dětství díky svému otci, který ho učil sledovat jednotlivé styčné body a orientovat se hluboko v lese dle přírodních zákonitostí.

Ještě když neměli žádné děti, často spolu chodili či jezdili na staré motorce sbírat houby, borůvky, brusinky, nebo jen tak relaxovat a užívat si ten typický a uklidňující šum stromů, zvuk zvěře i vůni jehličí, a uvelebeni v mechu a jehličí pozorovali skrz větve stromů oblohu. Byly to pro ně vzácné a nádherné chvíle, které jen prohlubovaly a upevňovaly jejich lásku a pocit štěstí. Někdy se urodilo tolik hub, že jen stačilo jet pomalu po cestě a během chvilky měli plné košíky.

Dům měl tři místnosti, z nichž jednu měli pro sebe. V další bydlel Lucasův děda, který byl již v požehnaném věku a trpěl již demencí, a třetí místnost byla upravena jako kuchyň. Dům byl tak starý, že neměl ani toaletu a koupelnu. Muselo se chodit ven do „kadibudky“ a hygienu prováděli ve velkém škopku. Podlahy byly hliněné a elektrické rozvody vypadaly nebezpečně. V každém možném volném čase spolu doslova dřeli na rekonstrukci domku a zároveň se starali o pomateného dědu, jehož stav se každým dnem zhoršoval tak, že ho již téměř vůbec nebylo možno nechat samotného. Museli pečlivě dohlížet a pomáhat mu s hygienou, krmit ho a dávat pozor, aby si neublížil nebo neutekl. To byl velký problém. Děda byl zkrátka vášnivý cestovatel. I přes svůj vysoký věk byl schopen poměrně rychle ujít spousty kilometrů. Nikdy nikdo netušil, kdy a kam se vydá, a proč. Bylo to s ním těžší a těžší.

Z ničeho nic si například uprostřed noci najednou usmyslel, že si nutně musí uvařit. Špatný nápad. Ujal se toho velmi zodpovědně. Začal vytahovat z polic a skříněk všechny možné ingredience, povyndával hrnce a nádobí, co šlo, vysypal na zem s původním cílem nasypat to do hrnců, a náhodně vybrané hrnce pak postavil na zapálený sporák.
A usnul.
Zřejmě to byl pro něj tak vyčerpávající výkon, že se rozhodl pro trochu odpočinku. Na to, že měl původně v úmyslu vařit ,samozřejmě ihned zapomněl, takže se rozhodně netrápil tím, že se obsah hrnců na sporáku začínal škvařit a kuchyni zaplňoval štiplavý kouř a smrad.

    „Lucasi,“ vzbudila ho šťouchnutím Judith. „Cítíš to?“
Lucas nejdříve zmateně koukal okolo sebe co se děje, ale během chvilky byl naplno vzhůru.
    „Ježíšmarjá, tady hoří!“ Okamžitě byli venku z postele a vyběhli ven z pokoje.
    „Dědo! Probůh, co tu vytváříte?!“ vykřikla v šoku Judith.
Děda se probral ze spánku a jen se zmateně rozhlížel. Nikoho a nic nepoznával. Lucas mezitím během mžiku vypnul sporák, otevřel okno dokořán, aby kouř a smrad mohl jít ven, a hořící hrnce rychle uhasil studenou vodou. Dědu společně odvedli do jeho postele a uložili ke spánku. Děda se nijak nebránil a tvářil se spokojeně. Jakmile si lehl, okamžitě usnul tvrdým spánkem, což potvrzovalo silné, ale opravdu silné chrápání a sem tam i zamlaskání.

    „To bylo fakt o fous. To je šílený. Co bude příště, Lucasi? Co budeme dělat? Já mám opravdu strach. Teď už nám všem možná půjde o život,“ plakala Judith Lucasovi v náruči.

Bezmocně stáli v objetí v kuchyni a vzájemně se snažili jeden druhého uklidnit. Stáli tam vyděšení a třásli se vyprchávajícím adrenalinem ze šoku. Oběma jim v hlavě probíhaly všechny možné hrůzné scénáře. A žádný nekončil dobře. Věděli, že se to bude jen a jen zhoršovat, a již nyní byli vyčerpaní z toho, jak se snažili opravit dům a zároveň neustále hlídat a pečovat o dědu. Přesto ani jeden z nich nepomyslel na ústav, kam by ho mohli umístit, aby o něj bylo dobře postaráno. Když dostali dům, zavázali se k tomu, že tu dědu nechají v důstojnosti dožít a že o něj budou pečovat s nejlepším vědomím a svědomím. Bylo to ale stále náročnější a k tomu se přidal i strach. Nevěděli, co čekat, co si počít, jak ho nejlépe zabezpečit. Jak je nejlépe zabezpečit. Vše, co je zatím napadlo, již udělali. Zajistili okno v jeho komůrce tak, aby děda útěkář nemohl utéct oknem, jak se mu to již několikrát povedlo, dali na jeho dveře zvonec, aby je upozornil, že děda opouští svůj pokoj, ale nyní byli s nápady v koncích. A když do toho pak ještě přibyly děti, byli za hranicí svých sil.

Jakmile byl ale děda obklopen dětmi, ačkoliv zapomínal jejich jména a někdy to vypadalo, že je vidí poprvé, byl klidnější, a až s neskutečnou trpělivostí si s nimi hrál a vyprávěl jim nekonečné příběhy. Děti si ho velmi oblíbily a přilnuly k němu. Od té doby, co jim vyprávěl pohádku o Kouzelném dědečkovi, považovali ho za onoho dědečka z pohádky. Jenže děti s ním nemohly být od rána do večera. A v momentě, kdy se ocitl bez nich, stal se z něj zase zmatený človíček a obvykle vyrazil na túru nebo dělal jiné vylomeniny.

    Stalo se jednoho dne, že děda záhadně proklouzl ven a nikdo si toho nevšimnul. Přišli na to, až když ho šli po nějaké době zkontrolovat a zjistit, zda něco nepotřebuje. Ihned ho začali hledat. Prohledali všechna jeho oblíbená místa, zahradu, jeho oblíbené úkryty, ale děda nikde nebyl. Tušili už, že je to tentokrát velký průšvih. Zalarmovali všechny ve svém okolí a policii. Dědu se však nedařilo najít. Problém byl v tom, že když děda vyrazil na pochod, zdolával kilometry na svůj věk neuvěřitelnou rychlostí a navíc nechodil poslušně po silnicích, či upravených cestách, ale tak, jak měl z mládí naučené různé zkratky a cestičky. Tak i v tomto stavu šel automaticky po naučených stezkách.

Uplynul celý den a začalo se stmívat. Do pátrání se vydali neúspěšně další pomocníci, a Judith s Lucasem byli naprostou zoufalí. Děti svěřili Lucasově mamince, která bydlela poblíž. Byli vyčerpaní, bolely je všechny svaly na nohou, byli vyhladovělí a žízniví. Ale hrůza a děs z toho, že je děda někde sám, zcela odkázaný jen sám na sebe, bez jídla a pití, bez teplého oblečení, že vlastně i pravděpodobně někde leží zraněný, je popoháněly neúprosně dál. Hlasivky již měli celé ochraptělé od neustálého volání a oči oteklé od pláče.

    „Musíme se vrátit domů,“ zachraptěl vyčerpaně Lucas.
    „Já vím, ale já prostě nemůžu. Musíme ho najít!“ Její hlas byl plný zoufalství a naléhavosti.
    „Já vím. Jsem v koncích. Už je téměř tma a když půjdeme dál, tak pak nenajdeme cestu zpátky. Je to nebezpečný. Nemáme baterky, nemáme nic. A musíme se postarat o děti.“ Lucas stěží zadržoval slzy a hlas se mu třásl beznadějí.

Domů dorazili se spícími dětmi v náručích až pozdě v noci. Společně uložili děti do jejich postýlek, ale ony samy na spánek ani nepomyslely. Nejhorší scénář se stal skutečností. Ať dělali, co dělali, dědu se jim nepodařilo uhlídat. Oba to v sobě vnímali jako ohromné selhání. Seděli v objetí u zapálených kamen a každý byl pohroužen do svých myšlenek. Přemýšleli, kde se stala chyba. Jak se to vůbec mohlo stát. Jak to vůbec mohli dopustit. A jak vlastně a kdy děda zmizel. Před domem v ranních časných hodinách zastavilo policejní auto. Vnitřně oba věděli, že je to špatné. Oba sdíleli stejnou zlou předtuchu.

Policista vystoupil sám z auta, děda, jak stále tajně doufali, s ním nepřijel. Policista se tvářil vážně a s vyčerpaným pohledem a unavenou chůzí vešel do zahrady, kde už mu vstříc spěchali Lucas a Judith.

    „Dobrý den.“ Policista se na chvilku odmlčel a přemýšlel, jak špatnou zprávu co nejšetrněji sdělit manželům.
    „Nepřináším dobré zprávy. Je mi to líto, ale vašeho dědečka jsme našli bez známek života. Osudným se mu stal pád do louže, ve které se utopil. Pravděpodobně již nebyl schopen sám vstát, či se alespoň obrátit tak, aby mohl dýchat. Je mi to moc líto. Upřímnou soustrast.“ Policista se zadíval na zdrcenou dvojici, držící se za ruce, a nervózně přešlápl a odkašlal si.
    „Je mi to strašně líto, ale potřebujeme, aby jeden z vás nyní identifikoval jeho tělo. Odvezu vás tam a samozřejmě vás přivezu zpět.“
    „A-a-ano“. Vykoktal ze sebe po chvilce Lucas. „Samozřejmě. Jen se obléknu, moment prosím, dejte nám chvilku.“

Jak čas plynul, z polorozpadlého domečku se stával krásný a moderní dům. Lucas byl vynikající zedník a vše, co dělal, dělal s rozvahou a velmi pečlivě a poctivě. Ve svém oboru byl opravdový talent. Judith byla vyučená švadlena a rychle si našla práci v malé firmě na okraji vsi, a když to šlo, tak si přivydělávala roznášením pošty i po okolních přilehlých vesnicích. Pro oba to to bylo velice náročné období, ale byli velmi hrdí na vše, co se jim už podařilo udělat. Marcus s Miriam chodili do místní mateřské školky a oba jen vzkvétali. Školu oba milovali. Každé ráno, ať byl víkend nebo ne, se sami po svém chystali do školky a neustále se ptali, když už do té školky půjdou a budou si moct hrát s ostatními dětmi a hlavně s těmi úžasnými hračkami.