Z pekla do pekla 3. kapitola

Miriam

    Mladý pár si vychutnával pocit spokojené harmonické rodiny. Tři děti ve věku dvou, čtyř a pěti let se jim motaly kolem nohou a dožadovaly se jejich pozornosti. Všechny tři děti měly jedno společné, a to byla adopce.

Nejstarší Miriam si přivezli domů po dlouhých bojích s úřady, ještě když jí byly necelé dva roky. Hned, jak ji poprvé uviděli, věděli, že bude jejich. Seděla v temném rohu místnosti, ve které si hrála spousta malých, roztomilých, leč nechtěných batolat, cumlala si prstík a houpala se v nedefinovatelném rytmu. Holčička byla silně zaostalá a zanedbaná. Bylo prakticky nemožné, aby se k ní někdo jen přiblížil, aniž by se dala do zoufalého řevu. Nikomu nevěřila. Uzavřela se do sebe a nikoho ke své raněné dušičce nepustila. Mladí manželé tušili, že to nebude snadný úkol, vypiplat z této hromádky neštěstí sebevědomou slečnu, ale věděli, že tak jako tak to bude jejich slaďoučká Miriam.

    "Na tu ani nekoukejte! Ta je pěkně protivná. A navíc jí toho Pán Bůh do té makovice moc nenadělil. Kdo by chtěl mít doma takovýho kripla? Má v papírech štempl, že je „nevzdělávatelná“, pohrdavě, aniž by se jí na to někdo ptal, se rozhovořila jedna z ošetřovatelek dětí.
    "Co si to vůbec dovolujete? Ptal se vás vůbec někdo na váš názor?" Vybouchl na ni mladý pan Hacker.
    "Tak abyste mezi námi teda věděla, tak ten -kripl-, jak vy říkáte, bude totiž naše dcera. A vy, milá paninko, si můžete být naprosto jistá, že se o vašem chování, péči a vztahu k dětem dočtete na stránkách regionálního deníku!"

Pan Hacker byl tak rozčílený, že se jen stěží ovládal, aby té ženské jednu pořádnou neubalil. Jak to, že ještě v dnešní době existují takoví lidé? Při představě, že by takováhle odporná ženská měla ještě dále pečovat o jejich malou berušku, se mu zvedal žaludek. Ne! Žádná takováhle ježibaba se k ní už ani nepřiblíží. Všechny náležitosti potřebné k adopci již měli vyřízené, a tak si mohli malou Miriam hned odvézt z toho příšerného kutlochu do svého království a jejího nového domova.

Když otevřeli dveře do svého, jak s chutí říkali, hnízdečka lásky, napjatě sledovali reakci malé Miriam. Jenomže té to bylo úplně jedno, kde byla. S absolutním zaujetím si žužlala svůj prstík a pranic jiného ji nezajímalo. Odnesli ji do přichystaného dětského pokojíčku a začali ji zahrnovat spoustou hraček. Holčička jenom koukala. Nikdy tolik panenek a cinkrlátek ještě neviděla. Po nějakém čase začala dokonce i reagovat na své jméno. Oba mladí novorodiče byli na tuto příjemnou změnu velice pyšní. Miriam se měla jako v bavlnce a jenom kvetla. Začala jezdit na výlety a začala se učit prvním krůčkům. To bylo pádů! Mladá Judith, pyšná na svou dcerku, se jí věnovala od rána do večera. Jenomže jí stále tížila jedna věc. Miriam měla ještě sourozence, jenže nevěděla kde, a ani kolik jich vlastně je.