Dvě etudy

Franta Václavík

Alenka v říši za zrcadlem (Poema na motivy knihy Lewise Carola)

věnováno všem vyšinutcům, potrhlíkům a divnošlápkům

I. zpěv

Ticho opíralo drápky do zdí pokoje. Knížky v poličce spokojeně oddychovaly v rytmu houpacího koníka. O parapet pootevřeného okna vyťukával ukolébavky déšť. Jen malá Alenka nemohla ponořit oči do spánku. „Mám ještě trošku hlad,“ stěžovala si plyšovému medvídkovi, který odpočíval na polštáři. „Možná půjdu ukrást jeden vdolek, co zbyl od večeře.“ Když tu líné ticho potrhal podivně zkroucený svist křidélek modré barvy. - Otevřeným oknem vlétl do útrob pokoje malý lišaj pomněnkového nádechu. Několikrát zakroužil kolem zdí ložnice, potřísnil vzduch třepetavými křidélky a potom usedl na postýlku, kde se Alence nedařilo ponořit očka do spánku. „Jé, modrý lišaj,“ usmála se Alenka a chtěla roztomilokrásnosnubné zvířátko pohladit. Však lišaj svist, co svist- odlepil dušičku od pelesti a opět jal se trhati ticho třepetavým názvukem modrých křidélek. Alenka- nevědomá chvíle, co plánovala býti následující, vyskočila z postýlky a chtěla podivně něžnomyslného tvorečka polapit. „Počkej chvilenku,“ šeptala. Ale lišaj unikal hubeným ručkám věru rychlosvižně. Svistem křidélek rušil vzduch, až konečně usedl na rám zrcadla, které zdobilo obličej stěny vedle dveří. Alenka kradmotichými kročejemi blížila se ke zvířátku. „Už tě skoro mám.“ Když tu lišaj zvedl modrou dušičku, zasvistl křidélky a ticho div se- prolétl zrcadlem, aniž by čajová konvice na stole stačilo cokoliv namítnout. Alenka- lehce překvapená podivnotvorným manévrem něžnomylsného tvorečkastála před zrcadlem. Údiv zaplétal z blonďatých vlásků copánky. „Když to dokázal modrý lišaj, proč bych to nedokázala taky,“ zavěsila do vzduchu otázku. Pomalu se naklonila k tváři zrcadla. „Chci najít modrého lišaje, co když to je princ z pohádky,“ Odhodlala se Alenka. Ale kořínky únavy svazovaly jí nožky. Přivřela dvířka víček, zívla… Zatočila se jí hlava. A nepozorná Alenka se naklonila přes rám zrcadla. Nevědomky překlopila tělíčko přes zdobný parapet skleněné hladiny a zmizela zcela, celá spolknuta zrcadlem, zavěšeným na stěně u dveří.

II. zpěv

Jen co Alenka odlepila tmu z víček, úlek pořezal jí oči. Nestála v ložnici, ale její nožky olizovaly jazýčky vtíravě zlomyslného mechu. Alenka se rozhlédla kolem sebe. Jakási podivná zahrada mlčela údivem. Místo broučků smály se z okvětních lístků bonbóny. Tráva lehce narůžovělého vzezření oddychovala klidně, jen občas se zakuckala. „To je tím podivně pokrouceným chladem,“ stěžovala si osmikráska. „Již podzim nakousává naši zahradu.“ „Jak to, že kytky mluví?“ Divila se Alenka. „Co bychom nemluvily, ty bláhová.“ Urazila se motýlídouška. „To máme pořád polykat ticho? Vždyť ty taky mluvíš. A to nejsi ani moc hezká květina.“ „Ale…“ Chtěla pochybné řeči motýlídoušky ubodat argumentem Alenka, když tu strnula. Letmě smutní prasojeleni klekali do můrožravého rusomechu. „Co to dělají?“ Ptala se pyšně vyvinutých zákvětních lístků moruše. „Chystají se na tepložravou zimu, ty hloupá.“ Odsekla jí moruše. „Copak jsi ještě nikdy neviděla prasojelena? A vůbec, co tak koukáš. Vypadáš, jako bys spadla z divizny. Jsi mi to ale divná kytka.“ „Já nejsem žádná květina, ale Alenka. A nespadla jsem z divizny, ale skrz zrcadlo.“ Zapletla do kradmošlapného vzduchu dívenka hrdocnostnou námitku. „Alenka?“ Zašuměl vzduch, který línoslinně olizoval její vlásky. Dívka sebou trhla přímo hrkatelsky. „Kdo to byl?“ Leknutí svazovalo jí nožičky do opatrné křeče. „Ale, jenom Šklíba,“ mávla zákvětním lístkem motýlídouška. „Nebo spíš Škleb.“ Opravila ji hrdopyšná moruše. „Kočka, která se ráda vypařuje.“ Doplnil výklad fenykl a zakuckal se. Alenka měla myšlenky spoutány nechápavostí. „To kočky obvykle nedělají.“ „Ale já nejsem obvyklá kočka.“ Vedle Alenky se ze vzduchu zvedla hlava mourovitě prolezlé šelmičky. „Tak Alenka…“ Šklebila se kočka. „No houseňák si tě teda asi představoval víc jsoucnou. Ne takhle rozdurděně nechápajícího pisklorepa, který se hádá s prasoschnilými morušemi.“ (Květiny se urazily.) „Pisklo---co?“ Zavrtěla myšlenkami Alenka. „A kdo je houseňák?“ „Houseňák je houseňák, jako ty jsi Alenka. Usmál se Šklíba a vysublimoval do ticha, čímž vysoce podráždil línokradmý vzduch. „Tak pooojď…“ Odlepil se z práznoplného prostoru hlas Šklíby. „To je vysoce neslušné, rozpouštět se, když s někým mluvíte,“ podotkla Alenka. Motýlídouška vyprskla smíchy. „Zlá květina.“ Hodila na ni zločarým pohledem dívenka, až motýlídouška zvadla. „Všichni se mi tady jenom smějí.“ Věšela do ticha stížnost. „Tak jdeš,“ odlepil se ze vzduchu obličej Šklíby, línotřesouce se vznášejícího nad zatáčkou cestičky, která byla lemována muchomůrkami, velice sprostě rozkvetlými. Alenka trhla tělem a jala se kročejemi věru rychlospěšnými ujídati cestičku. Šklíba vedl děvčátko rostlozvláštným lesem. Stromy po sobě plivaly mízu a nabubřelí jezevcosloni kuckali z nor nápěvy vskutku čarohnusné. „Kam jdeme?“ Ptala se Alenka mourovitě prolezlé šelmičky. „K houseňákovi, přece.“ Olízl se Šklíba línoslepě. „Musí posoudit tvoji jsoucnost.“ Alenka svázala rtíky mlčením. Pomalu si na divnosti srostlé s kradmomokrým vzduchem začínala zvykat. „Stejně se mi to všechno jenom zdá.“ Zalévala mysl uklidněním. Podivnotvorná krajina se začínala měnit. Mízoplivné stromy vystřídaly jedno, až pěti nohé houby, po kterých lezli slimácokoníci, zvesela řehtající zvláštnoznělou písničku: „Šla Nanynka do zelí, do zelíčka. Hrála si na pondělí, na Pepíčka.“ „Od kdy se Pondělí jmenuje Pepíček?“ Zavěsila otázku Šklíbovi pod krk Alenka. „Od té doby, co krásnosnubné labutě kouří pomněnkové doutníčky,“ zasvistl Šklíba ocasem. „Ostatně, když jsme u toho kouření…“ Alenka podrážděná namodralým kouřem potrhala ticho kašlem. „Fuj, co to…“ „Vítej u houseňáka.“ Usmál se Šklíba a vysublimoval do zadýmčeného vzduchu. „Kdopak jsi, děvenko?“ Alenka rozehnala hubenou ručkou neodbytně ztěžklý kouř. Zpoza namodralé tabákové tmy na ni věšel pohled divnokroucený tvor. Vypadal jako přestárlá housenka, celá opuchlá nabytými vědomostmi. Na malém nosíku hověly si veliké okuláry. V jedné z deseti praciček hrdě třímal hadici od obrovské vodní dýmky, která stála na zelenoskuhravém hřibu kolosálnostrašných rozměrů. Houseňák modré barvy zvědavě pohrdavým pohledem propichoval Alenku. „Kdopak jsi, děvenko.“ Zopakoval. „Nesnaž se mi namluvit, že jsi Alenka.“ „Kdo bych měla být?“ Odvětila Alenka a vylila z hlasu klid. Houseňák místo odpovědi vyfoukl modrokalný oblak tabákokousavého kouře. Alenka se znovu rozkuckala. „Na Alenku jsi málo jsoucná. My potřebujeme jsoucnější Alenku.“ Zamotal povzdechnutí do kouře houseňák. „Jak můžu být málo jsoucná?“ Nechápala Alenka. „Jsoucnost je zvláštní stav, kdy tělo odkázáno jest na harmonii duše a duše na harmonii těla.“ Jen nejsoucnější Alenka může pomoci Bílé královně porazit vojsko Černé královny a najít ztracený vdolek, kvůli kterému se sestry pohádaly.“ Houseňák znovu zakryl vzduch modrokousavým kouřem a zadýmčil celou zahrádku, uprostřed které seděl. Šikmobocí laňovepři rozutekli se šílenomyslným křovím zpět do svých nor. „Vůbec nic nechápu.“ Stěžovala si Alenka a slzy z jejích očí chtěly se rozběhnout po tvářích. Houseňák nadzvedl vzduch zachechtáním. Když tu ticho těhotné modrokousavým kouřem pobodalo vtíravé ťukání. Alenka se za zvukem otočila. U dvounohé muchomůrky stál bílý králík ve fialové vestě a nemilosrdně obtěžoval ťukáním na ciferník cibulově laděných hodinek. „Čas zahnívá, Alenko,“pošeptal houseňák. „Spěchej za Březňákem, provede tě dalším zrcadlem. Musíš ale získat zpět svoji jsoucnost, na to pamatuj.“ A houseňák vydechl na dívenku blanokřídlý oblak modrokousavého kouře, ve kterém se holčička dočista ztratila.

III. Zpěv

Když se Alence konečně podařilo rozehnat plicotrhající kouřové záclonky, oči jí opět rozkvetly údivem. Stála uprostřed zahrady, která se ale již tvářila daleko pyšněji a chlubila se pravidelnou péčí. Živý plot sice brblal cosi o nespravedlností nemocných motýlech, ale kadeřavorostlé vlasy měl učesané podle poslední módy. Na žlutosmutných gerberách posedávali houpací koníčci s průsvitnosvistnými křidélky a nadšeně debatovali o rodinných problémech pampelišek. Alenčina mysl byla opilá nepochopením. „Kde to zase jsem?“ Ptala se sama sebe, ale odpověď šeříku, který krčil ramínka uprostřed vyžehlených prstů trávy, ji zcela uzemnila: „Přeci v zahradě Černé královny. Vše tu patří samolibosti Jejího veličenstva.“ „Spíše Její krutosti.“ Opravil poučku upředenou z šepotu šeříku jeden zvláště nadutý tulipán. „Podívej se, co udělala s bílodušnými růžemi!“ Alenka (poněkud překvapena výřečností květin) pobodala očima skupinku žabáků v roztovtipných montérkách, kteří natíraly bílé růže sytomyslně rudou barvou. Růže sice protestovaly, ale trny měly svázány příkazem Černé královny a tak žabáci tvářili se zcela neohroženě. „Proč natírají ty růže červenou barvou?“ Proukousávala Alenčin hlas nechápavost. „Neb Černá královna má ráda krveplačné odstíny, podívej se na nebe.“ Alenka zvedla hlavu. Nachové mraky cinkaly strachem. „Já to pořád nechápu.“ „Stínání hlav jest její hlavní kratochvílí.“ Doplnil šípek vysvětlení tulipánu. „Jakmile jen malinko uhneš duší z jejích příkazů, už jsi o hlavu kratší. Filkový spodek má teď plno práce.“ „A na to si společně zavzlykáme,“ vydechla smutek gerbera a zahrada spoutaná mocí Černé královny se rozbrečela. „Však pozor, Její veličenstvo již přichází!“ Upozornil šalvěj a všechny květiny oblékly obličeje do úsměvů. Pyšnokypné růže vypnuly hrudníčky, žabáci odskákali ukrýt těla do studenochvěvné tůňky a gerbery si nalakovaly rty. „Tuposlepí mazáci!“ -Ječivý křik potrhal napětí vsáklé do trávy. „Tyto růže měly zůstat bílodušné!“ „Dám jim setnout hlavy, Vaše veličenstvo.“ Snažil se udobřit krutozlostnou babici Filkový spodek, který kráčel po jejím boku. Alenčinu dušičku začal prokousávat strach. „A ty jsi kdo? Podivná růže, či třezalka? Jak to, že nejsi nabarvená na rudo?“ Probodla vzduch otázkou Černá královna, když jsi všimla Alenky, která bezradně překážela na trávníku. Alenka vzhlédla opatrnoslušným pohledem na ebenovou postavu zlokruté šachové figurky. Na dřevěné hlavě měla zlatoněžnou korunku a okolo sebe zástup dvořanů včele s Filkovým spodkem. „Já jsem Alenka,“ odvětila hlasem věru šeptavosvislým dívenka. „Nejsem květina, ani nejsem z vaší země Za zrcadlem.“ „No,“ přetrhla nitku Alenčiny řeči Černá královna, „Je mi vcelku jedno, odkud jsi. Ostatně podivnosti jsou zde na denním pořádku. Ale jestli chceš, můžu ti dát setnout hlavu.“ „Děkuji za laskavost,“ polekala se Alenka. „Ale asi to není zcela potřeba.“ „V tom případě,“ povytáhla důležitomyslně obočí Černá královna, „Pojď hrát kroket. Pelikáááány!!!!“ Potrhala křikem okvětní plátky bílodušných růži přetřených na rudo. Následující sled událostí pádil vskutku rychlojsoucně. Ze studenochvěvné tůňky vyskákali žabáci v červenokousavých trikotech, rozestavěli se po učesaném trávníku a zaujali akrobatickou polohu zvanou „most“, takže ze svých těl udělali dokonalopyšné branky. Kárová sedmička se srdcovým Áčkem přinesli Černé královně v pytli hole na kroket -pelikány se svázanými pařátky a Bílý střelec donesl zásobu míčků - němosmutné ježky stočené do poslušných klubíček. „Kdo strefí první branku, vyhrává!“ Zakřičela Černá královna a třímajíc v rukou pelikána, stoupla si před první branku, rozmáchla se… „Drrrc.“ Tuposvištivý zvuk odpálil hlavou pelikána ježka směrem k žabáčí brance. Jenže ježek pozdě změnil směrostřed svého letu a nebohou žabákovitou branku minul. „Ježek fixluje!“ Zařvala Černá královna. „Setnout hlavu!“ Vlásky vzteku vyrůstaly z její zuřivosti. Drapla pelikána, roztočila jím nad hlavou a mrštila tvorem do živého plotu, který se tvářil věru vyděšenostrachovitě. Zpoza gerber, které ani nedutaly, vyběhlo hejno černých šachových pěšců, polapili vyděšeného ježka, svázali mu pacičky tupostudeným řetězem a odvlekli ho pryč. Alenka divnostrašnou hru pozorovala vylekaným pohledem. Černá královna v jejích očích začínala hnít a hnusatět stále více. „Jak může být někdo tak zlý a krutý!“ Nedokázala uteklé situaci Alenka uvěřit. „Pojď to taky zkusit,“ Nabídla Alence pelikána Černá královna, ze které už vztek vyprchal mezi trny hrdopyšných růží. Alenka nevěděla, co má dělat. Ruce spoutané nechutí, ale také strachem. Když tu uslyšela již známý zvuk. -Ťukání zajíce Březňáka na cibulově rostlé kapesní hodiny. Alenka si bílého králíka hned všimla. Stál v rohu zahrady u paty živého plotu. Oblečen ve fialové vestě netrpělivě obtěžoval hodiny ťukáním a zkoumavě propichoval pohledem Alenku. „Já, já…“ Koktala dívenka stísněná zločarou nabídkou Černé královny. „Pokud nechceš být o hlavu kratší, poslechni Její veličenstvo,“ šeptal Alence Filkový spodek. „Já už musím jít.“ Vyhrkla Alenka a rozběhla se za Březňákem. „Utnout hlavu!“ Uslyšela křik krutohnusné šachové figurky, když běžela za králíkem ve fialové vestě. Tupozvučný dupot černých pěšců cuchal účes trávníku. „Chyťte tu divnou květinu a utněte jí hlavu!“ Řvala na své poddané Černá královna. Ale Alenka už byla u cíle. „Tady, tady,“ špital živý plot a nastavoval jim zrcadlo, kterým Březňák bez mrknutí proskočil. Alenka to stihla tak, tak...

IV. Zpěv

Když opět otevírala oči, šílenotočivě se jí zamotala hlava. Ke svému údivu stála na jakési písečné pláži, nazelenalé vlny jí olizovaly promáčené botky. Alenka zjistila, že se ocitla na kraji moře. „Myslíš, že je to ona?“ Uslyšela zpovzdálí podivně se vlnící hlas. Podívala se směrem, odkud se hlas vlnil a spatřila dva roztodivnorostlé tvorečky. V polorozpadlých lehátkách seděli Paželv (přestárlá želva s bílým knírem) a pták Dodo v zeleném saku. Oba cucali pomerančovou limonádu, která potichu vzdychala. „Nevím, tu by si houseňák asi nevybral,“ zakdákal Dodo. „Já myslím, že to bude ona,“ oponoval Paželv. „Kdo mám být?“ Vyhrkla dívenka velice pobouřená neustálými pochybnostmi o jejím jsoucnu. „No přece Alenka,“ vydechli oba tvorečci naráz a dopili rozvzdychanou limonádu. „Nevím sice, za jakou Alenku mě máte, ale jsem Alenka.“ Řekla dívka ráznozněle. „No, to se uvidí,“ zablekotal zvláštně zvlněným hlasem Paželv. „Už jsi byla u houseňáka?“ „Ano, byla,“ odvětila Alenka. „Prý musím najít svoje jsoucno, nebo co.“ „Tak to se tváří jako problém,“ zakdákal Dodo. „Poněvadž hovoříme-li o jsoucnu z hlediska pářících se houpacích koníků, mluvíme o jiném jsoucnu, než když polemizujeme nad nesmrtelností prasojelena, který se otrávil pylem lilie tygrované a opačně…“ „Stačí.“ Zarazil Doda Paželv. „Zavedeme ji ke Kloboučníkovi na čaj. Ten jí poradí.“ „Kam?“ Ústa Alenky rozkvetly údivem. „Do spolku Vyšinutců!“ Vydechli Dodo a Paželv zároveň. Vedli Alenku písčitou krajinou. Kolem čas od času mravkokrab zatančil humří tanec lásky před růžovohrdou lasturou, jinak ale žádná podivnost vzduch nepopudila. Pták Dodo a Paželv dovedli Alenku k starému větrnému mlýnu. Zpoza stavby již poněkud zpuchřeloshnilé roztahovala prstíčky do líného ticha jazzová písnička s podivným textem o sebevražedném šnekovi. „Pojď, je akorát pět hodin, dýchánek začíná!“ Lákal Paželv Alenku. „Zdar všem potrhlínům, vyšinutcům a divnošlápkům!“ Pozdravil Dodo podivný spolek, do kterého právě přicházeli. Alence se naskytl pohled opravdu divuplný. Na pustoslepém trávníku stál dlouhorovný stůl, který, pravda, čas od času přešlapoval, ale jinak stál v klidu a byl zcela zaplněn různými čajovými konvičkami, konývkami, konvicemi i konvemi, šálky, šálečky, šálovníky i šálkohrnky, sem tam se po břiše stolu povalovala sušenka, nebo dortík. A nad tím vším se línopyšně procházela čajolibá vůně. Za stolem hověly tři křesla. Každé z nich bylo příbytkem jednoho ze tří účastníků čajového dýchánku. Prvního Alenka už znala. Byl to uspěchaný zajíc Březňák, který Alenku vždy provedl dalším zrcadlem, hloub do Krajiny divů. Druhým čajovníkem byl šedovlasovitě učesaný Plh v kostkované košili. Svědomitě popíjel z puntíkatého hrnečku tupočichý čaj. Celé společnosti vévodil a čelo stolu okupoval zvláštnozjevný muž postaršího věku v semišovém saku s motýlí kravatou. Rusokudrnatou kštici již lehce šedivovrtošivých vlasů ukrýval alespoň z části pod roztovelikánským kloboukem. Hubenými prsty objímal čajovou konvici a neustále se něčemu pochechtával vysokokřiklavým smíchem. „Proč nám sem vedete tu housenku?“ Zeptal se zcela vážně Plh a napil se čaje. Kloboučník se rozchcechtal. „To není housenka, ty myší patvare!“ Okřikl Plha Březňák. „To je ona! Naše Alenka!“ „Alenka?“ Nevěřícně zakroutil vousky Plh a ukryl trapnost do čajníku. „Tohle, že je Alenka?“ „A kdo bych měla asi být?“ Nasupeně se hájila slabotřesným hlasem dívenka. Paželv s Dodem se z oslavy začali pomalu vytrácet. (Spolek Vyšinutců byl proslulý svojí drzostí a divnovtíravým humorem.) „Mohla bys být všechno a zároveň nic,“ pustil mluvu na procházku Kloboučník. „Protože pokud připustíme, že nic může být zároveň všechno a všechno může být vším, zároveň však ničím, tedy přihlédneme- li k povaze počasí a času, tak pro nás bude ale nejkrásnopříhodnější, když budeš Alenka, protože Alenka je Alenkou a ne čajníkem, což je vskutku čarovhodné, protože čajník může být zároveň šklebochtivým kocourem, což vysvětluje…“ „Dost!“ Zakřičel Březňák. „Dík,“ špitl Kloboučník a omluvolisně se usmál. „Alenko, my tě potřebujeme,“ zavěsil na dívenku prosebnovroucí pohled Březňák. „Ale proč?“ Skrývala se do údivu před spolkem vyšinutců dívenka. „Já pořád nic nechápu.“ Zajíc Březňák si důležitoslibně odkašlal a začal: „Chystá se velká šachová bitva mezi Bílou a Černou královnou. Důvodem jejich sváru je ukradený vdolek, z jehož odcizení Černá královna osočuje Bílého šachového koníka, který však tvrdí, že nic neukradl. Poněvadž povaha Černé královny je vskutku zlopřísná, trvá na svém a vyzvala vojsko Bílé královny na důležitotvářivé šachové utkání. Bílá královna je velice zarmoucena, ale zákon praví, že v naší zemi není dovoleno odmítat výzvy na hru. Kdo vyhraje, bude po dvě stě let vládnout. Posledních sto padesát let naštěstí vládne míromilující Bílá královna. Pro celý Kraj za zrcadlem je velice důležité, aby vládla dál, protože zlobaba Černá královna je krutohnusná a určitě jsi slyšela o její kratochvíli utínaní hlav. Pokud zvítězí, dá roztříštit všechna zrcadla a setne hlavu času, aby nemohl pádit dál, a ona by tak mohla vládnout už na věky věků. Chápeš?“ Opřel do Alenky modré oči Březňák. „Ale jak s tím souvisím já?“ Lomila dušičkou Alenka. „Za to může ten starej modrej blázen.“ Odplivl si do čaje Plh. „Ale prosím, neurážej našeho moudromyslníka,“ Napomenul Plha Březňák a pokračoval: „Houseňák říkal, že jen tvor zpoza zrcadla může svojí jsoucností přelstít Černou zlobabu a nastolit tak klidnokrásný mír. Musíš být při partii co nejsoucnější.“ „Ale jak mám být víc jsoucná, než jsem?“ Alenka začala očka oblékat do pláče. „Pod kloboukem mě tlačí myšlenka, která šeptá, že je čas na trochu čaje!“ Protrhl napětí zavěšené do vzduchu Kloboučník a polil horkým mokem chudáka Plha. „Ty bláznošlapný hnusopychu!“ Zařval na Kloboučníka Plh a mrštil po něm zubatý koláček, který se ihned zakousl do roztovelikánského klobouku. „Věřím ti, Alenko.“ Pošeptal dívence do ouška Březňák a podal jí šálek s čajem. „Teď se pojď s námi opít časem věru čajoslibným!“ „A když přišel čajočas,“ vloudil mezi hrnky s odpočívajícím nápojem mluvu Kloboučník, „Je ta správná chvilka na jednu malou básňoznělku.“ Plh zaúpěl a raději schoval hlavu do konvičky, bohužel zpola plné. Kloboučník se však nenechal jeho manévrem zaskočit a spustil: „Je čajočas. Lysnoslivní prasojeleni se vrhavě vrtosnubí v bažině. Marnoduší můrovníci a leptaví lychonožci svistí stesknosvištně. Střes se, střes se Žvahlavouna. Má chřtán trnitozubný a nabroušen dráp. Káně Zlošilov těší se na žranici, číhá na tě Mašlotřes.“ Alenka spolkla údiv. „Jediné, co na té básničce nedokážu pochopit,“ vrtěl větou ve vzduchu Kloboučník, „Proč je havran jako psací stůl… Nevíš, Alenko?“ Alenčiny myšlenky byly popletené jako housenka, co omylem spolkla zubatý koláček. Vůbec té básničce samozřejmě nedokázala porozumět. „Já,“ koktala, protože její krček byl stažený nechápavostí, „Já tomu vůbec nerozumím.“ „Ale no tak, Alenko..“ Opřel na ni vyčítavý pohled Plh. „Čemu tam nerozumíš, je to jasnější než ten nejjasnější úsměv slunce.“ „Kdo jsou prasojeleni, mašpotlap, nebo jak to bylo a ty další podivní tvorové, o kterých se ta básnička zmiňuje?“ Bodala otázku za otázkou a čas zahníval v žaludku čajové konvice. „Tak přede vším“ Opřel lokty o neposedný stůl Kloboučník: „Prasojeleni jsou všechna zvířata začínající na ‚P‘. Jako je třeba paprika, ponožka, pameloun.“ „Ale paprika, nebo ponožka přece vůbec není zvíře!“ Námitka Alenky však byla vzápětí utopena v čaji. „Na tom přece vůbec nesejde! Když budeš chtít, může být paprika stejně jako třeba čajník, protože oba mají jistou slabost pro růžově kvetlé osmikrásky.“ „Mašlotřes je obluda, která žije v podzemí zámku Černé královny. Kdysi spolykal jednoho oděvníka a od té doby se mu říká Mašlotřes. Mělas vidět, jak jím tehdy třásl.“ Kloboučník přetrhal vysvětlování piskloznělým smíchem. Plh raději skryl pohrdání do čajové konvice. „Zákony logiky potom praví, že můrovníci jsou malá papírová zvířátka podobná motýlům, Lychonožci mají jen sedm nohou a Žvahlavoun je krutosnubnozlý ještěr, kterého Černá královna uvrhla do žaláře, aby jí sloužil a děsil lid.“ Nedalo by se moc říci, že by byla Alenka moudřejší, ale už přeci jenom vysvětlivky vyšinutého kloboukofyla pusinkovaly se více, než dříve. „Čas umírá,“ zvolal z ničeho nic Březňák. Najednou se všichni divnošlápci zvedli a automaticky se posunuli o židli, či křeslo (značně rozvrtělé) vedle. „Alenko,“ pošeptal Kloboučník. „Zabij trochu čaje, ten ti pomůže u Houseňáka…“ Nalil podivnou směs do hrnečku, který lehce protestoval, ale bylo mu to shnilý lístek platné. Alenka čaj spolkla a zavrtěl se jí pohled. Myšlenky se jí zapletly do podivného klubka, které nikde nekončilo, ani nezačínalo. „Čas umírá,“ bodal hlásek Březňáka vědomí malé dívenky. Opět slyšela ten podivně tupoznělý zvuk. Zajíc Březňák rušil tvář hodinek ťukáním a Plh vytáhl zpod stolu čarovstupné zrcadlo. „Proč je havran jako psací stůl, Alenko?“ Slyšela ještě z dálky.

V. zpěv Šachovnice Bílé královny

Alenka odlepila z víček mokrou tmu a otevřela oči. Pohladila pohledem okolí a zjistila, že stojí na obrovské šachovnici. Všude kolem překážely políčkům bílé šachové figurky, které na ni věšely zkoumavovskusný pohled. „Vítej, Alenko.“ Usmál se na dívenku pěšec a podal jí ruku na pozdrav. Alenku zaléval příjemnocitný klid. Poprvé, co se zatoulala dušičkou za zrcadlo, se k ní někdo choval přívětolysně. „No tak, no tak!“ Volal někdo z dálky. -Bílý král svolával svoje vojsko: „Musíme jít cvičit!“ Pěšáci se začali řadit do rovnočarých zástupů. „O Alenku se postará věž!“ Rozkázal ještě Král a plně se oddal svému vojsku. „Tak pojď, Alenko.“ Přisunula se k dívce cimbuřím starozjevná, ošumtělotělá bílá věž. „Zavedu tě ke Královně.“ Chytla holčičku za ruku a vysadila ji na cimbuří. Alenka se zde uvelebila a čekala, jaký zážitek jí zkříží cestu tentokrát. Věž se sunula mezi roztosloženými skupinami šachových figurek. Střelci trénovali střelbu z luku na mrtvé terče, koníci se cvičili ve skoku do „el,“ Pěšáci mezi sebou boxovali a věže vše kryly hradbami. Bílý král všechen ten mumraj pozoroval z trůnu, pokuřoval doutník a tvářil se spokojenocitně. „Všichni musí cvičit.“ Drápala vysvětlením do vzduchu věž. „Protože velká partie už se blíží rychloskočně. Ostatně, proto jsi tady, Alenko. Už bylo na čase, aby tě sem Březňák zavedl.“ „Já vím,“ sklonila hlavičku dívenka. „Ach,“ vydechla věž překvapení. „Tam ji máme. Královna. Její Bělost tě již očekává.“ A vysadila Alenku na drobkem z vdolku ušpiněném černém políčku. „Dobrý den,“ špitla Alenka. „Vítám tě na šachovnici,“ pohladila úsměvem dívku Bílá královna. „Už tě očekávám.“ Alenka měla jazýček svázán ostýchavostí. „Moc mě těší,“ pokusila se rozplést slova. „To mě také, pokynula hlavou Bílá královna. „Už jsem se bála, že tě Březňák zapomněl někde mezi zrcadly. Musíš se připravit na boj. Především musíme pro tebe najít tu nejvhodopříhodnější velikost.“ Alenka se už zase ztrácela na vlnkách nechápavosti. „Jak to myslíte, Vaše Bělosti?“ Polechtala ticho otázkou Alenka. „Dám ti okusit různopečné koláčky, které ti budou měnit velikost podle potřeby. Musíš najít tu nejvhodnější, abys mohla bojovat proti přesile. Protože Černá královna miluje podvádění.“ „Dobře.“ Skryla odpor pod mašli na vlasech Alenka. Bílá královna zavedla Alenku na soustavu políček, na kterých postával stůl s občerstvením. „Sem chodí pěšáci svačit.“ Pošeptala dívence do ucha Bílá královna. Stůl na rozdíl od stolu vyšinutců stál vzornoskvěle, vůbec nepřešlapoval. Na desce byly rozestavěné mísy s koláčky, které potichu oddychovaly. „Podívej,“ ukázala sněžným prstem Královna na jednu mísu. „Po těchto koláčcích se zmenšíš. To bych ti ale nedoporučovala. Spíš potřebuješ být vyšší a silnější. Zkus tohle.“ Podala Alence malodušný koláček žlutotvářivé barvy, který trochu pohekával strachem, protože dobře věděl, že bude v následující vteřině sněden. Alenka ukousla koláčku kraječek a on se rozplakal. „Je docela chutný,“ utrousila dívka. (Tím udělala koláčku radost.) Ukousla ještě trošku. (Koláček opět ohrnul dušičku do smutku.) A najednou začala Alenka růst. Protáhly se jí ruce, nohy a krk. Bílá královna ji se zaujetím pozorovala. „No, není to úplně to, co bychom potřebovali.“ Alenka vypadala jako housenka, která snědla želví nádivku. Nohy, ruce a krk se jí výrazně prodloužily, čímž trochu překážela obloze zavěšené nad šachovnicí. „Sněz tohle.“ Královna jí podala malou vystrašenou sušenku. Alenčiny nohy růstaly dlouhé stejně, jen jedna ruka se výrazně zkrátila a krk se také poněkud smrskl do původní délky. „To už je lepšovhodnější.“ Pokývala Bílá královna hlavou. „Ale pořád je co vylepšovat.“ Podala Alence malý, uplkaný vdoleček. Alence se po několika soustech poněkud umoudřily nohy, vrátily se do původní délky, i ruce se rozhodly sekat dobrotu. Jen krk se opět protáhl, Alenka nyní získala vzhled vyšinutého krtkopycha. (Zvíře s dlouhým krkem a přelétavou duší milující hlínu.) „Ještě tohle vyzkoušej.“ Královna podala dívce lineckou sušenku, která vesele drobila na šachovnici. Alenčin krk se zkrátil. Celé tělo se rovnoměrně zvětšilo, takže Alenka teď měla postavu jako slon, který spolykal moc hlemýžďů. „To je ono!“ Zatleskala dlaněmi oděnými do sněžných rukaviček Bílá královna. „To je ta správná velikost!“ Alenka si oddychla. Už jí přiliž nebavilo měnit svoji postavu, protahovat si nohy, nebo zkracovat ruce. „Nesmíme poztrácet moc času, Alenko.“ Krčila neposlušné vrásky na čele Bílá královna. „Musíš teď ještě jednou za houseňákem, aby posoudil tvoje jsoucno. Snad bude ze slov vylévat spokojenost.“ Z tohoto manévru Alenka moc nadšená nebyla. Houseňák se jí na první setkání moc nezalíbil. „Opravdu tam musím?“ Opřela se prosebnozjevným pohledem o tvář Bílé královny. Ta jen zakývala hlavou, div jí neposedná korunka neseskočila na šachová políčka. „Zavolám cvalíky, aby tě k němu dovedli…“ Bílá královna zvedla hlavu: „Toudledume! Tudlidame!“ Alenčiny myšlenky přetékaly očekáváním. Za malou chvilku zpoza jedné z věží přicupitali dva zvlášnozřiví chlapečci. Byli si podobní jako vejce pánvičce. Oba byli zamčeni v kostkovaných kalhotách a na hlavách jim hověly vtipnoploché čepičky. „Co si račte přát, Vaše Bělosti?“ Promluvili naráz. „Zavedete tady Alenku k houseňákovi, musí posoudit její jsoucno před bitvou.“ Stručnozněle vysvětlila Královna a pohlazením po hlavě se s dívenkou prozatím rozloučila. „Tak pojď se mnou,“ podal ji ruku jeden z chlapečků. „Ne, se mnou pojď, on nezná cestu!“ Odporoval druhý. „Ba ne, já znám, on nezná cestu. Se mnou musíš jít.“ Toudledum a Tudlidam se začali hádat. „Nemohla bych jít s vámi oběma zároveň?“ Přeškrtala jejich hádku Alenka. „Dobře. Tudy.“ Vydechli jednohlasně. Toudledum a Tudlidam vedli Alenku okolo opevnění šachovnice až k živému, vzorně učesanému plotu s mašličkami okolo kvítků. Za plotem už začínal houbový les. Šachovnice pod nohama počínala se nořit do modře nadýchaného mechu a pahýly hub čím dál tím více překážely cestičce v rozpínavosti. Za chvíli věru rychlokvapnou už Alenka cítila tabákotočivou vůni houseňákovy vodní dýmky. „Už tam brzo budeme, jak čichám.“ Breptl Tudlidam. „Ne,“ odporoval Toudledum. „Už tam skoro jsme.“ „Není to stejné?“ Vrtila otázkou do tabákovité vůně Alenka. „Není!“ Vydechli oba chlapečci zároveň. Malá chvilka zemřela na obličeji času a trojice stanula před muchomůrkou leopardí, jejíž tělo zakrýval do modrokašlovité mlhy kouř z vodní dýmky. „Ahoj Alenko,“ promluvil zpoza kouřovité mlhy hluboký hlas. „Zdravím,“ špitla Alenka. Trochu zamávala ručkou, aby rozehnala modroukousavou kouřovou mlhu, která zahalovala houbový les. „Jak se máme?“ Zeptal se jí houseňák, který zcela klidnokradmě seděl na houbě a pokuřoval vodní dýmku. „Máš, koukám, mnohem lepší velikost. To ti přidá na jsoucnosti. To je dobře.“ Vydechl oblak kouře dříve, než stačila Alenka cokoliv říci. „Byla jsi na čaji u kloboučníka?“ Zeptal se jí houseňák. „Ano, prosím,“ špitla Alenka a rozkuckala se. „Takže jistě víš, kdo jsou můrovníci, nebo proč na tě číhá Mašlotřes…“ Opřel hlubokoznělý hlas do kouře houseňák. „Můrovníci jsou taková malá papírová zvířátka,“ vzpomínala na čajočasovou básničku dívenka. „Mašlotřes je nějaká obluda, která snědla oděvníka a prasojeleni jsou všechna zvířata začínající na ‚P‘.“ „Výborně, výborně,“ chválil ji houseňák. „Ale zdalipak víš, proč je havran jako psací stůl?“ Alenka spolkla prázdnotu ledabyle pohozenou na křídlech kouřové mlhy. „Asi protože čajník je jako punčocha?“ Vyblekotala podivnotvarnou větu, která ji připadala ze všech podivností, které ji napadaly ta nejpodivnější… Houseňák zatleskal chapadýlky. „Ano, tak se mi líbíš, Alenko.“ Dívce na tváři vykvetl opatrný úsměv. „Jsi mnohem více jsoucnější, než když jsi tu byla naposledy. To mám radost.“ „Ale ta velikost mi příliš nevyhovuje.“ Dovolila si položit na houbu námitku Alenka. „Na velikosti nesejde, je jen potřeba, aby doplnila tvoji jsoucnost a abys měla dost síly na to, rozehnat kárové karty z vojska Černé zlobaby. Musíš ji porazit, to mi věř.“ Houseňák dlouze natáhl z vodní dýmky, až se houpací koník, který poletoval kolem lekl a schoval hlavičku do borůvčí. „Já…“ Hlas Alenky poněkud škobrtal. „Já se budu snažit.“ „To doufám,“ zavrtěl kouřem v ústech houseňák a ponořil se do modrokousavého oblaku dýmu. … Alence se z toho zadýmčeného prostoru zamotala hlava. Jediné co rozeznávala, bylo tupoznělé ťukání zajíce Březňáka na obličej cibulových hodin. „Rychle, rychle, Alenko.“ Šeptala modrá tma. „Partie se už blíží.“ Alenka škobrtla o rám zrcadla, které obtěžovalo nohu houby, na které houseňák seděl a její tělíčko spolkla mlčenlivá tvář skleněného časoprostoru. VI. Zpěv Když Alenka rozehnala modrotěžkou kouřovou mlhu, zjistila, že stojí uprostřed šachovnice. Polechtala pohledem okolí. Ticho se snoubilo s napětím zavěšeným nad hlavami šachových figurek. Na obou stranách šachovnice čekaly sešikované legie Bílé a Černé královny. Pěšáci v prvních řadách třímali meče, střelci měli napnuté luky, zkrátka všichni byli připraveni na velkou bitvu. „Setnout hlavu!!!!“ Zařvala najednou Černá královna. Alenka sebou trhla. Její dušička byla pošlapána strachem. Zpoza černého šachového vojska vyběhl houf srdcových karet. Pádily rychlokvapnými kročejemi rovnou k Alence. „Nééé!“ Volalo děvčátko a pokoušelo se skrýt obličej do dlaní. Srdcové karty už byly skoro u ní. Když tu Alenku obestoupila němotvářivá, pustoslepá a tichomrkající tma. … Alenka po malodušné chvíli otevřela oči. K jejímu překvapení za okny pokojíčku z mrakových peřin vstával nový den. Sušenky na stole tvářily se téměř nedotčeně a medvídek na jejím polštáři zívl. „Dobré ráno,“ pozdravily jí knížky v poličce. Alenka seděla na postýlce a byla opředená údivem. „To byl vážně jenom sen?“ Ptala se ticha zavěšeného pod stropem. Ticho jen pokrčilo fialovými křidélky. „Kdo ví.“ Špitl modrý lišaj, který odpočíval na parapetu okna. Zamával dušičkou a odletěl.

Krysař

(na motivy novely Viktora Dyka)

Prolog

Šel Krysař světem a kůrku bolesti lámal jako chleba.
Šel Krysař světem, na flétnu hrál, že krys netřeba.
Krysař světem a pláči se smál, do stesku ohýbal tvář.
Jen vítr vál zády polí. Šel Krysař světem a na flétnu pískal, jak samota bolí.
Zima krčila hlasy, lámala úsměvy. Šel Krysař jako časy, které tolik voněly.
Šel Krysař světem a hrbil bídu flétnou. Lhal mrakům, že ptáci vzlétnou k nebi blíž.
Šel Krysař světem a tvář- němou mříž stesku a ticha. Jen bolest dýchá z výklenků.
To Krysař- tmavý stín pokory přichází. Co schází tmě, prozradím mně, tak i tobě.
Přichází Krysař, v této mocí nasáklé době.

Město Hamenl
Město Hameln.
Město škrtnuté němou řekou. Město, kde dětský pláč zvoní o tváře okenic.
Kde bída dopíjí poloprázdné talíře polévky.
Kde podivně zkroucený smutek krčí uši úsměvů.
Město Hameln. Město, kde vyčichla z domů radost a kde tma drápe ze střech mlčení.
Město, kde soumrak přichází dříve a kde rána chodí v kabátě ušpiněném urousaným spánkem.
Město Hameln. Město, kde pokrytectví a závist podává si ruku s přetvářkou a falší.
Město, kde léto zdrží se jen coby můra mávla křídly a zima krčí stesk do korun stromů.
Město Hameln. Město, kde přemnožily se krysy lidských nešvarů,
kde pýcha okousává samolibosti uši a chudoba vyškrabuje oči tmě.
Město Hameln. Město, kde úsměv hledali byste celé odpoledne
a dobré slovo bylo zašlápnuto mezi kočičí hlavy zdivočelé pomstychtivostí.
Nevlídné, deštěm oprýskané, stařičké město Hameln, kde noc stéká z okapů celý den.

Město, kam jednoho šedivého večera přišel stín pomsty
s tváří hlubokou a bílou, očí temnějších, než duše krkavce,
který čas od času přilétal nažrat se z mršiny smíchu a kostí radosti.
Stín, který jablečnému sadu kradl klid a trávě cuchal obličeje.
Přišel- pozván nikým, Přišel- poznán leda ztěžklým vzduchem.
Přišel v kabátci upleteném z bídy. Na struny tmy drnkal pohledem a mlčením česal vítr.
Nenosil na obličeji žádné jméno. Jen v duši svíce vyhaslých nářků.

I.

Noc se zubatýma očima procházela se mlčenlivou zahradou.
Ticho v němém plášti tmy kvetlo z posmutnělých rukou stromů.
Agnes- mladá dcera kováře již věšela duši do spánku,
když zaúpění branky potrhalo klid rozlitý za hubenými okny noci.
Vítr se polekal vyzáblé vysoké postavy v dlouhém kabátci ušitém z němých strachů.
V tváři tmu a pod srdcem díru vytepanou bídou. Oči temnější než duše krkavce.
Na krku podivný amulet- píšťalu jako hubený prst smrti,
u pasu křížek s umučeným Kristem a pod duší stesk. Vyhaslý noci lesk stékal po kabátci upleteném z bídy.
Obličej bez tváře ukrytý pod mohutnou kapucí. „Kdo jste?“
Rozespalá Agnes nevrlou větou oběšenou na nitce strachu přivítala stín
- kradl jablečnému sadu klid. „Jsem nikdo,“ zařinčel vítr vrhnutý do zahrady.
„Jsem hůř, než nikdo. Jsem Krysař.“ Ticho vyděšené tmou zakuckalo zpod křídel noci.
Agnesiny oči rozkvetly strachem. „Co chcete?“ „V Hameln se přemnožily krysy.“
Zavěsil do prosté fráze křeč žalu Krysař. „Já vyháním krysy nářkem flétny.“
„To budete muset na radnici, tam je krys nejvíce.“ Radila Agnes a oči se jí chvěly strachem.
„Ale počkejte, až ve městě rozkvete den, až po střechách bude protahovat prsty unavené ráno.“
„Budiž.“ Sklopil pohled plný vyhaslých svící Krysař.
„Nevíte, kde bych mohl tělo přikrýt spánkem? Jsem utrmácen dlouhou cestou a duše vzdychá únavou.“
„Pojďte dál.“ Probodla napětí udušené tmou Agnes. „Krysař je jméno podivnější, než odvrácená tvář noci.
Zvoní větrem v listoví stromů, ohýbá se ve vzduchu jako melodie mrtvých očí,“
děla Agnes, pohrávajíc si s větvičkou jasmínu. „Krysař není jméno, je to práce ošklivější řemeslu kata.
Povolání, které v uších lidí probouzí strach a v dětských duších vzbuzuje opovrhování.“
Odpověděl stín, který jablečnému sadu kradl klid a trávě cuchal obličeje.
„Mojí prací jest odvádět z domů a měst krysy, které se přemnožily v lidských duších.
Až píšťala zapěje, všechny krysy vzdechnou smrtí.“ Agnes se zachvěla.
„Bojím se tmy z vašich očí.“ Krysař se jen lehce uklonil a ohrnul stísněnost do nočního vzduchu.
„Mohu tu složit tělo do spánku?“ Opakoval otázku. Agnes ukázala na seník.
Krysař pokynul hlavou. Noc šeptala mrakům elegie, když vyzáblý muž svlékal kabátec.
Stín vrhnutý do zahrady se zachvěl. Několik hvězd zemřelo na talíři oblohy,
když Krysař hloubil spánkem do sena důlek.

II.

Rozbřesk protáhl prsty unaveným nebem.
Agnes chystala snídani podivnému hostu. Krajáč polévky a skýva chleba nasytily Krysaře.
Poděkoval úsměvem, oblékl kabát ušitý z mrtvých pláčů a vydal se třísnit kroky záda ulic města Hameln.
„Kým jste?“ Tázal se starosta města rozespalého nečinností vyzáblého návštěvníka, jehož oči lkaly tmu.
„Jsem Krysař. Mojí prací jest vyvádět krysy za hradby měst, topit je v potocích smrti.
Řeka čeká na zástupy chlupatých samoživitelek bídy.“ Starosta pokrčil údivem.
„Zvláštní povolání. Kolik za vyhnání krysích duší bereš grošů?“
„Kapsy mého kabátu pláčou hladem,“ děl Krysař. „Sto zlatých za vyhnání všech krys.
Ulice páchnou jejich skřeky. Kradou radost a okusují pohodlí vašich občanů.
Hameln jest zamořeno chlupatými tvářemi. Potřebujete stín člověka.
Kráčí světem, odírá patami prach cest a pěje na píšťalu krysám smrt.“
Starosta dlouze ponořil myšlenky do rozhodování. „Děj se, co říkáš.“ Rozhodl nakonec.
„Hameln napadlo stádo těch páchnoucích samoživitelek, labutí bídy, dvořanek hnusu.
Vyžeň z našich ulic krysí zástupy, plivou nemoce do duší mých obyvatel.“ Krysař se jen lehce uklonil.
„Ale zaplatím, až dílo bude vykonáno.“ Vzhlédl starosta od čela stolu. Krysař se usmál kyselostí.
Chtěl probodnout vzduch námitkou, ale nakonec jen pokrčil útlými rameny.

III.

Ďábel se chvěl, když Krysař kráčel ulicemi zkroucenými bídou do vyhublých obličejů domů.
Obyvatelé Hameln ukazovali si pohrdáním nasáklými prsty na stín chudoby
-třísnil kroky chodníky jejich města. „To je on, Krysař!“ Šeptalo si podloubí.
„Vyžene z duší pýchu, nešvary krysích tváří utopí v řece za hradbami.
Chybu vmetl do tváře svého rozhodnutí starosta, když nezaplatil vyzáblému stínu.
Krysař neodpouští a píšťala je hladová po melodiích. Krysař vždy nejdříve nasytí zlaťáky kapsy kabátu,
aby záloha za špinavou práci byla stvrzena. Kyselost vytékala z úsměvu starosty,
když sliboval výdělek, který chce uschovat do svojí pokladny.
Krysí prsty hamižnosti poškrábaly jeho duši. Však i na něj dosáhne Krysařova píšťala.“
Krysař s mlčením ukrytým ve tváři kráčel městem.
Pomalu osvobodil z řetízku kostěný prst flétny a vdechl do tónů smrt.
Tu podivné věci udály se za hradbami města Hameln. Nebe ohrnulo křídla za věž kostela
a napětí prosáklé vzduchem stékalo z průčelí domů do úst kanálů.
Krysař třísnil kroky záda ulic a z lidských duší vybíhaly zástupy labutí bídy- chlupaté obličeje krys
-kradly klid a trhaly radost. Teď však ze všech škvír a děr vylézaly těla krysích samoživitelek a spěchaly za zpěvem flétny.
Krysař procházel městem jako stín strachu a krysí zástupy tančily tanec smrti v jeho patách.
Krysařovy šlépěje mířily za hradby, tam co vlny divoké řeky olizují břeh.
Všechny krysy poslušně následovaly němého pěvce
- prsty smrti loudily z flétny bílé tóny.
Voda hladové má ruce -kradla životy krys jako groše z cizích kapes.
Než slunce ukrylo tvář za kopcem,
Krysař všechny labutě bídy zpěvem flétny v řece utopil.
Nezbylo ani vzdechu po plesnivých kožížcích.
Ani drozd nevzpomenul na prach z krysích očí.

IV.

Již kat chudoby dílo dokonal. Teď jde si pro odměnu zaslouženou.
Snad starosta nebude mít hamižností zastřené oči a zaplatí stínu muže za práci dobře odvedenou.“
Šeptalo si podloubí, když Krysař kroky ujídal cestu zpět.
Však skica strachu ze zraků občanů města Hameln neodtančila.
„Sto grošů za práci tak rychle odbytou zdá se mi poněkud moc.“
Děl starosta – lakotou měl svázána ústa. „Práce nesnědla ani půl dne. A ty říkáš si o tolik.“
Ani ne polovinou mzdy odbyl starosta sluhu smrti. Krysař neodlomil z úst jediné slovo.
Jen pokrčil útlými rameny a odvrátil tvář. „Chybou popálil vzduch starosta.“
Šeptalo podloubí. „Květ vzteku rozpíná se v Krysařových myšlenkách.
Však flétna – služebnice smrti mocný má hlas. Zvládla krysí duše, zvládne ale mnohem víc.“

V.

„Co žádáte?“ Naklonila do slov strach Agnes, když Krysař zavěsil němý úsměv do jejích očí.
„Nic než prosbu o odpuštění.“ Odpověděl Krysař. „Bojím se tmy z vašich očí.“
Pošeptala Agnes. Krysař ji políbil na čelo. „Zapomeňte na stín muže v kabátu ušitém z potrhaných žalů.
Nestojí za němou vzpomínku.“ Žádal Krysař a vyzáblými prsty pohladil údiv ukrytý ve tváři mladé dívky.
Rozpačité bylo rozloučení. Jen havraní vzdechy zněly zahradou,
když kočičí šlépěje cuchaly trávu. Stín se rozpustil ve tmě stejně snadno,
jako se z ní vynořil. Noc s hladovýma očima rozestoupila se městem.
Ale Krysař nesložil tělo do spánku. VI. Město Hameln rezonovalo strachem,
když stín, který kradl sadu klid, procházel ulicemi.
Sňal z krku kostěný prst flétny a opřel vítr z úst do dřevěné dutinky prosáklé smrtí.
Píšťala zapěla havraní píseň. Kočky v ulicích zježily kožichy a mrtvolné ticho bylo potrháno.
Krysař hrál na flétnu a mraky skryly měsíc do závějí pláče.
-To děti z Hameln vytrhávala ze snů. Mlčky opouštěly rodná hnízda a kradly kroky po smutných ulicích.
Zpěv flétny odváděl smích a radost z dětských očí.
Ratolesti omámené vábivými tóny Krysařovy flétny, zaslepeni zpěvem kostěného nástroje,
následovaly kata bídy.

Však řeka hladové má ruce.

Krysař odváděl děti za město. Nikým nepozván, poznán leda němým větrem.
Utopil v řece poslední noty smíchu. „Pomstil se.“ Šeptalo si podloubí.
„Stín, který v očích nosí tmu a vyhaslé svíce skoncoval s hamižností.
Vymýtil z Hameln radostné hlásky dětských snů. Chybu vmetl do tváře rozhodnutí starosta,
když odmítl zaplatit hubenému katu bídy. Flétna silný má hlas.“
Ráno potrhané pláčem již probouzí se ze střech domů. Občané potrháni údivem hledají svoje děti.
Leč marně. … Dál Krysař chodí světem a kůrku bídy láme jako chleba.
Dál ohýbá vítr do kostěné flétny a skrývá obličej bez tváře do mohutné kapuci.
Dál jde Krysař světem a pláči se směje. Na flétnu hraje jak samota bolí.
Zima krčí hlasy, láme úsměvy. Jde Krysař jako časy, které tolik voněly.
Jde Krysař světem a hrbí bídu flétnou.
Lže mrakům, že ptáci vzlétnou k nebi blíž. Jde Krysař a tvář
- němou mříž stesku a ticha. Jen bolest dýchá z výklenků.
To Krysař- tmavý stín pokory přichází.
Co schází tmě, prozradím mně, tak i tobě.

Přichází Krysař, v této mocí nasáklé době.