Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

13. Večeře / 14. Bolo de Mel

15. 03. 2023
6
14
272

V mlžných deštinách Madeiry

*

13. Večeře

Když na Madeiru padne šero, prudké svahy hlavního města ostrova se rozzáří tisíci světly a Funchal připomíná rozevřený vějíř posetý drahokamy. Je čas povečeřet. Bez zájmu míjíme luxusní obytné čtvrti, honosné usedlosti se zahradami, nákupní centra, parky, katedrály, dokonce i dvě fotbalová hřiště, když tu nám v ústrety zablyští křišťálový zámek – skleněné průčelí úplně prázdné restaurace.

Z kazetových stropů visí křišťálové lustry, na stolech se bělají hedvábné ubrusy, na čalouněných židlích ze vzácných dřev sedí pouze dva lidé, konkrétně číšník s uklízečkou, a hrají domino. Zvědavě obklopujeme venkovní pultík s jídelním lístkem, ceny nám nepřijdou větší než hlad, kterým jsme souženi a hotovíme se vstoupit. V tu chvíli vrchní vychází za námi na terasu, prosklené dveře za sebou rychle zavírá, pro jistotu je ještě přimačkává zády, dlaň pravé ruky vsunuje mezi třetí a čtvrtý knoflík pruhované vesty a s pozdviženým obočím se táže, čeho si žádáme. Žádáme si večeře.

V hostinském hrkne. Představa, že by všichni snobi ze sousedství průhlednou stěnou jeho mondénního podniku viděli uvnitř sedět hordu špinavých batůžkářů, jej k smrti děsí. Prohlašuje tedy, že mají zcela obsazeno, rezervace přijímají až na červen příštího roku a doporučuje nám dle jeho názoru skvělý podnik s nízkými cenami a vzornou obsluhou na opačné straně města.

A protože na opačné straně města jsme už byli, odtud zrovna přicházíme, tam nás nikdo posílat nebude, zvlášť ne takový pruhovaný jeliman jakýsi, volíme alternativní postup. Plán bééé. Všichni, a je nás počtem dvanáct, se hrneme do malého obchůdku s potravinami, téměř všechno zboží cpeme do malých nákupních košíčků, pan prodavač je očividně rád že nás vidí, neposílá nikoho nikam, naopak povzbuzuje kolektiv i jednotlivce k větší rozhazovačnosti slovy: „Máte výborný vkus, slečno, skvělá volba, mladý muži, milostivá, sám bych to nevybral lépe,“ a kasa cinká, až se před krámem kolemjdoucí zastavují. Když krám vypadá jako z románu Ignáta Herrmanna, s plnými batůžky míříme rovnou domů, do Vily Lusitanie, ale jen tak nejdeme, utíkáme kopec nekopec anžto se těšíme na sprchu a opulentní home-made večeři.

Po návratu s úlevou konstatujeme, že ručníky jsou vyměněné, postele ustlané, notebooky zůstaly na nočním stolku a rezervní peníze pod hromádkou spodního prádla. Na terase před zavřenou hotelovou restaurací srážíme stoly, jako aperitiv si naléváme sklenku madeirského a chystáme pozdní společnou večeři z nakoupených lahůdek. Při lukulské hostině starořímských rozměrů se kocháme pohledem na noční Funchal ozdobený jen mihotavými pablesky neonů, oken domů a světel lodí, přičemž si vyprávíme hrůzostrašné historky z práce, z rodinného života a tak. Když jsme v nejlepším, z pokoje sousedícího s terasou vychází jakýsi nerudný pán v kožených šortkách s bičíkem v ruce a slovy: „Halt die Klappe vy smějící se bestie, sic vám ukážu konečné řešení!“ nás prosí, abychom už šli spát, a my jdeme, protože v nejlepším se má přestat.

*

14. Bolo de Mel

Santa Cruz je důležitým městem na jihovýchodním břehu ostrova. Pyšní se historicky významným kostelem z 16. století, krásnou radnicí, interesantní budovou městského soudu, ale to zdaleka není všechno. Druhou nejdůležitější pozoruhodností v této lokalitě je mezinárodní letiště Cristiano Ronaldo International Airport.

Dnes ráno si to hasíme do Santa Cruz po rychlostní silnici z Funchalu. Projíždíme přímo pod přistávací dráhou nesenou sto osmdesáti betonovými sloupy o průměru tři metry, sahajícími až do padesátimetrové výšky. Z oken minibusu runway působí dojmem dlouhého mostu končícího daleko v oceánu. Řidič kličkuje mezi domy a parkuje až dole na ulici Praia, před číslem popisným 1, malý kousek od vkusně vybetonované promenády vedoucí podél kamenitého pobřeží a spiklenecky na nás mrká. Stojíme přímo před tou první, zdaleka nejdůležitější atrakcí městečka Santa Cruz. Před cukrárnou Doce Satisfação, ve které pečou naprosto jedinečný, famózní a dokonalý Bolo de Mel, v překladu medový koláček. Moučník chutí připomíná vláčný perník s mandlemi, vlašskými ořechy a kandovaným ovocem, voní po exotickém koření jako je hřebíček, skořice, zázvor, muškátový oříšek a oslazený je medem nebo melasou, možná že i obojím, protože je hodně, hodně sladký. Avšak nadpozemsky dobrý. Místní si jej dopřávají na Vánoce. Turisté celoročně. Koláček se podle tradice nekrájí, ale láme na kousky, vkládá pomalu do úst, s rozkošnicky přivřenýma očima se nechává rozplynout na jazyku a zapíjí se madeirským vínem. Vlastně jde o jakousi formu eucharistie.

Po této turistické liturgii se vydáváme k přístavu Canical, proslavenému dlouholetou velrybářskou tradicí, která by nepochybně trvala až dodnes, kdyby neočekávaně nedošly velryby, pokračujeme kolem pláže Prainha, na jejíž podkovu, vsazenou mezi skály, černající se lávovým pískem, svým patriotickým prstem hrdě ukazuje pan řidič. Je totiž jedinou písčitou pláží s vlastním pískem na ostrově, protože zbývající dvě, v Machicu a Calhetě, se chlubí pískem nevlastním, importovaným z Afriky. Přijíždíme na úplně nejvýchodnější výběžek ostrova, který vítá přilétající návštěvníky hledící z oken těsně před přistáním; pokud nepřilétají v noci, jako my. Pustý skalnatý dráp poloostrova Ponta de São Lourenço, zaťatý do širého oceánu, jakoby k Madeiře ani nepatřil. Zastavujeme na velkém parkovišti, které je zdarma, přesto téměř prázdné. Vítá nás pouze veliká cedule s informací, že za peníze EU zde byly zbudovány chodníky, aby ochránily přírodu. Dřevěná stezka se schody a zábradlím vede asi sto metrů dolů z kopce a náhle končí. Asi v tom bodě došly EU peníze, ale ten kus holé skály, který je vidět škvírami mezi prkny chodníku, není opravdu ani trochu ochozený. Nazouváme pohorky, oblékáme větrovky a vydáváme se na svůj první madeirský trek.

 

 

 


14 názorů

Já vím, mám takovou manželku. Přes kosodřevinu sice nevidí, ale vybudovala vlastní firmu, ve které vládne třiceti lidem. Nechtěl bych být jejím zaměstnancem.


Andreina
před rokem
Dát tip

Stanislave, jenomže Tobě se to klidně trpí příkořím, když jsi pořádnej chlap. Ale představ si ženskou 155cm/45kg, která by si nechala všechno líbit. Kdepak, my malí se musíme pořád vzpírat, protože jinak by nás svět přehlížel. 


Člověk se nemá bránit ani domělému příkoří, které na něm svět páše, protože jej ta zkušenost může posunout někam, kam by se jinak nedostal. Všechno je k něčemu dobré. 


Andreina
před rokem
Dát tip

Stanislave, teď jsi mě zklamal. Nechat se vyhodit od nějakého pingla s oddůvodněním, že je úplně prázdná restaurace plně rezervovaná? Taková ostuda. To by skusil jen jednou a už by neměl kde pinglovat.

Tu ranvey v Santa Cruz znám, ale naštěstí jen z pohledu z hladiny a mohu odpovědně říct, že jsem zvolila správné povolání. 


Aleg - a to je teprve rozjezd. 


Alegna
15. 03. 2023
Dát tip

Představuju si tu večeři, víno, pohled do kraje .... kouzelný obrázek, ale ani představa medového koláčku není špatná :)


Děkuji, přátelé, jsem poctěn. Vlastně je to jenom takové plácání o ničem, jak už fejetony bývají. Madeira je malý ostrov a tak je návštěvník vděčný za každou pitomost. Pardon, zajímavost.


Našli jste na Madeiře "Hospůdku na mýtince". 

Je to super čtení.


blacksabbath
14. 03. 2023
Dát tip Gora

home-made večeři...jsem si vychutnala s tebou a neboj nelámala jsem na kousky, ale vkládala pomalu do úst, s rozkošnicky přivřenýma očima nechávala rozplynout na jazyku....mňam


Kočkodan
13. 03. 2023
Dát tip Aru

Bez sebemenší stopy studu se sebepochválím za výborný vkus a skvělou volbu, když jsem čtenářsky sáhnul po tomto tvém dílku.


Gora
13. 03. 2023
Dát tip

Oba díly mají velmi vtipnou pointu, baví mne číst tvé zážitky. 


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru