Dnes z jiného soudku. Můj šuplík s veršíky promine. 

Viděla jsem ho! V noci mě vzbudil nějaký zvuk. Zvuk, který nepatřil do klidné, tiché noci. Jako když někdo pouští autíčko na setrvačník. Zaposlouchla jsem se... ticho. Jen co jsem znovu začala usínat, ten zvuk se ozval znovu. Sedla jsem si na postel. Opět nic. Když mě stejný, ale silnější, zvuk probudil znovu, vstala jsem a vyplížila se z ložnice. Na chodbě se o mě otřel kocour Honza a silně zamňoukal. Jen ať, proboha, nevzbudí manžela. Vešla jsem do kuchyně a Honza za mnou. Tady se žádný podezřelý zvuk neozýval. Chvíli jsem jen tak seděla u stolu a napínala uši. Nic, ticho... Po chvíli projelo za okny jakési auto, jinak jen ticho hluboké noci. Rozhodla jsem se jít zpátky do postele a ty "halucinace" zaspat, když se to ozvalo znovu. Šlo to z patra? Vyšla jsem po špičkách na chodbu a s hlavou směrem ke schodišti napjatě poslouchala. Nahoře opravdu někdo (nebo něco) je. Vsadila bych se, že jsem zaslechla jakési ťuknutí, jako kdy kepnete dřívkem o dřívko. Pak se ozvalo znovu to autíčko na setrvačník a zase ťuknutí. Okamžitě jsem měla po celém těle husí kůži. Vzbudím přece jen manžela, ať se jde nahoru podívat. Ale nějaká nepochopitelná síla mě donutila místo do ložnice jít pomalu a opatrně nahoru. Na schodišti se rozsvítilo světlo. Jestli v pokoji fakt někdo je, musí světlo vidět prosklenými dveřmi. Nepočíhá si na mě a nepraští mě sotva otevřu dveře? Já jsem vlastně děsný poseroutka, ale tady mě vedlo něco, co jsem sama nechápala. Pomalu a tiše jsem otevřela dveře do podkroví. A uviděla ho! Seděl u stolu, před sebou papír a stojan na tužky, elektrickým řezátkem ořezal pastelku a s ťuknutím ji položil na stůl. Při tom se na mě díval těma nejkrásnějšíma očima, které jsem kdy viděla. Ten pohled jsem víc citila, než vážně viděla, protože osvětlení schodiště shaslo a v pokoji bylo jen matné světlo z pouliční lampy, která je téměř u samotného okna. Zvedla jsem ruku k vypínači a rozsvítila. "Ahoj", řekl. "Čekám tu na tebe. Já vím, že teď, na sklonku života, je už téměř pozdě... věř mi, dřív to nešlo. Ale znám tě snad odjakživa. Znám tě ze svých snů. Tady jsem ti něco namaloval." A zvedl papír na kterém byl pečlivě nakreslený můj rodný dům, se zahradou plnou stromů. Ale jak  mohl vědět, kde jsem se narodila? "Divíš se, vidím. Ale já ti to říkal. Sleduji tě roky". Nebyla jsem schopná slova, nedokázala jsem se pohnout. Stála jsem stále ve dveřích a doslova hltala jeho oslňující úsměv. Ten úsměv a ty oči já milovala od doby, kdy jsem ho prvně zaregistrovala. A to mi nebylo snad ani deset. Nikdy před tím, a nikdy potom, se nikdo nedokázal tak krásně usmát.

Dole něco bouchlo. Dveře od ložnice? Ten zvuk byl dost silný v tiché noci a způsobil, že předchozí obraz se mi docela ztratil a já viděla pouze na stropě svítící číselník  hodin. Ukazoval 03.25.

Bože, proč musí jít ten, co dennodenně spí vedle mne, na hajzlík právě ve chvíli, kdy se mi zdá o Robíku Redfordovi?!