Sled tónů mlhy v jemném prstokladu

co okamžikem padá v časném chladu,

co okamžikem těžkne,

tak spěšně,

tak neodvratně do rosného bodu,

jímž kapky vody prosí o svobodu.

Změť v bílém prázdnu mrazivostí pěje,

když smysly plní silou beznaděje,

když smysly plní tichem,

mnou vzniklém,

mnou rozechvělém hlasy mnoha vzteků,

jež umlkají do pouhého vzdechu.

Spleť marných přání umučených strachem

se mění, slábne, čeří ranním nachem,

se mění, slábne, mizí

v mé vizi -

- v mém probuzení nahé identity,

jíž touhy znějí s křikem neodžity.