Jednoho nejmenovaného roku navštívil naše město premiér a v rámci propagace chtěl uskutečnit jízdu tramvají. Nikdo, krom policie, v rámci bezpečnosti nevěděl, čím pojede a my jsme měli zakázáno ho kontrolovat a jakkoli obtěžovat.

      Ale to by nebyl Luba. Náš recesista… Vyslídil kdy a kde se bude pohybovat a počkal si na něj. Věřte mi, co následovalo, bylo fakt divoké…

      Luboš se svými kolegy nastoupil na Hlavním nádraží do vozu, ve kterém již premiér seděl a započal kontrolu. Ke cti předsedy vlády bylo, že ve voze jeli i normální cestující, a krom těch, co byli poblíž, nikdo netušil, že s nimi cestuje hlava nejsilnější politické strany. Premiér byl machr a měl kolem sebe jen pár lidí z ochranky.

      „Revize jízdenek,“ ozvalo se vozem.

      „Dobrý den, revize jízdenek, prosím,“ zazněl znovu Lubošův hlas na celou tramvaj.

      Nezajímali ho normální cestující, šel čistě po „něm“. Byl to přímý tah na branku. A dobře cílený. Záhadným způsobem prošel ochrankou a strčil odznak předsedovi vlády přímo pod nos.

      „Revize jízdenek, prosím,“ požádal zdvořile.

      „Tady ji máte,“ usmál se premiér a ukázal platnou jízdenku.

      Luboš ztratil pevnou půdu pod nohama. To nečekal. Jeho plán se zboural jako domeček z karet. Lístek byl naprosto v cajku. Poslední šance na záchranu jeho pověsti bylo nachytat chlapce, kteří zajišťovali jeho bezpečnost. A tam mu to také vyšlo. Premiér měl sice platnou jízdenku, ale to stejné se nedalo říct o jeho ochrance. Jeden z nich neměl nic. A to bylo něco pro Luboše. Zakousl se do něj jako buldok.

      „Takže vy nemáte platnou jízdenku?“ zaměřil svou kontrolu na svalnatého muže se sluchátkem v uchu.

      Mladík z bezpečnostní služby jen pokrčil rameny a pohledem hledal pomoc u svého šéfa.

      „Tak máte lístek, nebo ne?“ pokračoval ostře Luboš.

      Člen týmu trapně mlčel a netušil, co dělat. Šlo do tuhého. Předseda vlády si dobře uvědomoval, že jeho muž pochybil, ale nevěděl, jak z toho ven. A toho samozřejmě využil náš recesista.

      „Takže vy jedete na černo? Tak to, prosím, váš občanský průkaz!“

      Mladík se tvářil, jako by slyšel češtinu prvně v životě, pot mu tekl po čele a vlastně ani šéf strany nevypadal moc dobře. Nikdo nevěděl, co bude dál. Jen Luboš něco tušil, ale jak ho znám, nechtěl to nechat zajít až tak daleko. Měli jsme přeci jen z nejvyšších míst nařízeno – nekontrolovat premiéra. Jenže, jak už to v životě bývá, všechno bylo nakonec trochu jinak. Jeden z členů ochranky nenápadně označil lístek a podstrčil ho svému kolegovi.

      „Mám! Našel jsem ji, tady je,“ mával nešťastník označeným lístkem revizorovi před očima.

      Tehdy chtěl Lubin na takto rozehranou hru přistoupit a celou záležitost v tichosti ukončit. Měl v plánu překontrolovat platnost jízdenky, udělat na muže „ty, ty, ty“ a ve vší slušnosti vycouvat z tramvaje ven. Vzal jízdenku, prohlédl ji a hluboce se na mladíka zadíval.

      „Tak, abychom si rozuměli příteli, lístek máte řádně označený, to je v pořádku. Ale je třeba ho uschovat tak, abyste ho při kontrole mohl hned předložit a ušetřil si tak zbytečné starosti. Jinak je vše v pořádku a přeji pěkný…“

      „On si tu jízdenku neznačil. Dal mu jí ten chlap vedle. My to viděli,“ přerušil hlas lidu Lubošovo loučení.

      „Jen s ním, pane revizore, zatočte, ať platí stejně jako my, dejte mu pokutu,“ spojili cestující své síly proti mladíkovi, k velké nelibosti jak Luboše, tak premiéra, takže už nebylo kam couvnout.

      „Vy si ze mne budete dělat srandu? Kdo značil tu jízdenku? Vy jste to nebyl! Občanský průkaz, nebo pět set korun. A rychle!  Už s vámi nehodlám dál diskutovat!“

      Z Luboše byl jiný člověk. Měl tvrdý výraz a nekompromisní hlas. Jen někde v koutku duše věděl, že to bude velký průser.

      „Jak jste se rozhodl, budete platit na místě, nebo předložíte doklady?“ nepříjemně vrčel Luba a bral do zpocené ruky telefon.

      Muž z bezpečnostní služby najednou ztratil řeč. Oni vlastně ztratili řeč naprosto všichni. Ve voze bylo ticho jak v kostele. Každý jen sledoval, co bude dál. Dnes věřím, že cestující, kteří chtěli vystoupit, pokračovali v jízdě jen proto, aby jim neuteklo, jak to celé dopadne. Inu, český člověk se nezapře. Luboš začal pomalu, ale opravdu velmi pomalu mačkat čísla na svém mobilu. Byla to hra nervů, kdo z koho. On či premiér. Oba věděli, že když přijede policie, bude to špatné. Pro Luboše v práci, pro hlavu nejsilnější strany v politice.

      „Já to za něj zaplatím, kolik to dělá,“ usmál se předseda a začal vytahovat peníze. Nejspíš mu to bylo nepříjemné a chtěl už to mít odbyté, kdo ví.

      „Pět set korun,“ odvětil Luboš a měl co dělat, aby potlačil vlastní nervozitu.

      Pak už to šlo ráz na ráz. Lubin dostal peníze, premiérovi odevzdal pokutový blok a raději rychle vystoupil.

      „To jste mi teda pomohli,“ obořil se venku na parťáky, i když věděl, že oni s tím nemají nic společného. Byla to přeci jenom jeho sólo hra.

      „Tu pětistovku od premiéra si schovám na památku a budu ji ukazovat dětem,“ snažil se Luba ještě o humor, ale všichni mlčeli, neboť vidina problémů v práci, byla velmi reálná.

      Nakonec to nedopadlo tak zle. Nějaké napomenutí sice proběhlo, ale jelikož se proslýchalo, že nastanou velké změny, celé to šlo tak nějak do autu a už se o tom raději nemluvilo…

      A ještě jedna věc. Z ověřených zdrojů vím, že si Luboš tu pětistovku nikdy neschoval. Propil ji v hospodě, když dával tuto historku k dobru. A věřte mi, propil toho mnohem a mnohem víc...