(reedice)

Klasika

S nedělí můžeš pouštět nahlas klid, 
a než se pukavce a puky slijí k sobě, 
koukat, kde zas vykolejil podběl, 
od oběda mrkat na vlaky 
zúžením z ornic, 
škvírou ve výrobě 
pasovat k nebi čerstvé povlaky. 

Ať šplhá! Vzorní plní fotra byt: 
už z polévkových mis zhltali navařeno, 
ze zornic teď usmířený xenon 
na květ vrhnou. K botám do trávy 
— spouštějí uzly. 
Za severní stěnou 
vrbovek džunky, křenů koráby 

dají se bruslit mezi semínky. 
Od autokarů slib, přes zavedené trasy 
do kroků lze pasírovat štrasy: 
z profláknutých oken zemní kryt. 
Sem neměl asi 
nikdo zabrousit. 
Směs pod plexisklem pro laciný trik? 

Jaro má vůbec skvělé podmínky. 
Kam jen se vrtne, pšík — ups, všude nával krásy, 
ač už kvasí, patřím do bazarů 
na hromady polochromých klik: 
že prej je jaro 
letos na maděru! 
I houby marod… dneska v žáru, vzlyk

— neměl jsem šanci. Vždyť mě zardousí 
hned první z prudkých vln překotných optimismů! 
A že zimě kdekdo koptí tryznu, 
ženou mě ven jako starou psi. 
Zpět z duru na moll 
marnost. Tak se hryznu. 
Co tu chceš, kámo, ještě utrousit? 

Na ksichtě jaru
raší licousy. 

Z levandulí

Když nad obrubou kraje s levandulí
lehčí se kousky prádla, vzduly,
vzal mezi prsty vůni stulit
den, jak by léta přeťal v půli.

Pak ryze hmyzí průlet a
vpich roztančená ruleta
se sukénkami květních plátků —
zavrť se v látce, zdvihni laťku!

Kdo do slin sál pyl, na med utřel?
Teď čistý průstřel ostrou střelou,
i mlha, jíž mě obestřelo,

tu stála při mně, ano, při mně
tak upřímně, — tu neupřímně —
že žár se smiloval.

Život je terč, kde hrozí střet,
čas načechraným peřím
hřbet protáhne, než zteří plast,

ne každý zásah keři slast
a cvalem za soupeři
jen sedmimílová

zbroj výkon podá hned.