Cesta nikam

Ty stovky veršů a slok,

byť špatných a zlých,

ty přehršle zbytečných slov,

chtíc ztéci ten tající sníh.

Pak krůpěje sněhu ve stráni

k Tvé modři očí,

za šedého jara svítání

v klín položit hlavu, jež se točí…

To slunce zažehlo

stíny mého srdce,

beznadějí sobě vlastní,

hledám sílu v peří světa…….

Sen nadechlý rozkoší,

krátké a přesto tak

nekonečné dny,

kdy mohli jsme být spolu,

chvíle,

které nám dával život,

nemilosrdný

ukazatel zla lásky,

ukrajoval rychle,

až příliš rychle,

z těch snů onen hvězdný jas….

Tolik přál jsem si pomstít,

krutou bolest mé duše,

padlé hvězdy na kolenou hostit,

odeznělo to však příliš hluše…

Viděl jsem víc, než jsem chtěl,

čekajíc na den zázraků

já v náručí bosou hvězdu měl,

a v poutech stříbrošedých oblaků,

najednou zapomněl………….

Nelze vrátit, onen života jas,

snad i kdybychom oba chtěli,

hluboká propast, vysoká hráz,

od oné jiskřičky nás dělí…

Ty polibky,

by byly jen zelenou náplastí,

oranžových brýlí lásky,

proprietou, jenž nebyla by lék.

Ty verše však patřily Tobě,

odpouštím, ač tvrdý byl k nám svět,

s melancholickou láskou vlastní sobě,

hledám cestu, však nikoli zpět………………..