Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Oko gryfa (ukázka)

23. 06. 2002
4
0
2214
Autor
ICE_WIND

Máte tu čest, nebo spíše tu smůlu :o)))), že jste se dostali právě k tomuto literárnímu zločinu, jež jsem zde umístil jako ukázku ze svého dílka, rozuměj slátanini :o)))): Oko gryfa. Snad to přežijete ;o)))

 

Byla tma. Nevěděl, jak dlouho. Nevěděl, co se vlastně stalo. A chtěli-li bychom být důslední, vlastně ani netušil kdo je. Všude kolem něho je prázdno, i ve něm. Snaží se myslet, vzpomínat, uvědomovat si, ale všechno, co je jeho hlava schopna stvořit je ohromná bolest, tepající na spánky s razancí kovářského kladiva a pravidelností kostelního zvonu. Znovu a znovu se pokouší donutit mozek k aktivitě. Kdo jsem? Jak jednoduchá otázka, přesto se mu zdá tak nepředstavitelně těžké, položit ji sám sobě. A v tom, jako malá jiskřička v pohaslém ohništi, světélko v hlubinách osamění, pomalu přichází odpověď. Nejprve pomalu, skoro se ani nehýbá. Najednou se mu z ničeho nic před očima roztáčí šílený rej fantastických tvarů, barev, zvířat, lidí. Vidí, ne,  … netuší co vidí, vše se střídá v tak rychlém sledu. Postava v krvi, prázdné oči, malé ručky vztahující se k němu. Chce je chytit. Ty ručky mají strach, bojí se, strašně moc se bojí. Jsou pryč! Kde? Další výjev. Obrovský muž v plátové zbroji potřísněné rudou krví s havraními křídly na černé přílbě. Řítí se na něho. Nekřičí. K uším mu doléhá jen svist černých per. Těch křídel. Letí na něj! Meč! Kde jen má meč! Zbraň útočníka se zdvihá ke strašlivému úderu. Tma. Slyší vzdálené výkřiky, hrozivý smích, dětský pláč, třeskot zbraní, ryk boje. Hluk se přibližuje. Rychle. Je snad uprostřed bitvy? Je snad šílený? Co se to děje??? Proč nic nevidí? Co jeho, … oči, musí otevřít oči!!!

Sedí na okraji lesa, opřený o letitou borovici. Do plic mu proudí vůně jehličí, promáčeného vlahým podzimním deštíkem. Vždycky tuhle vůni miloval. Halucinace jsou pryč. Zpěv ptáků, zurčení nedalekého potůčku, dopadání kapek z vodou ztěžklých větví. Jedna vedle druhé se co chvíli rozbíjejí o potlučený pancíř. Rozpouštějí krev. Do čerta! Odkud krvácí? Musí se rychle prohlédnout … . Bolest! Zranění na hlavě. Pomalu zvedá nejisté, ještě se chvějící ruce, přejíždí po helmici. Na pravém spánku. Hrome! „To musela být pořádná rána,“ pomyslel si, nebo to někdo řekl? „Co na tom.“ Plech je prorvaný a vražený do kůže. Jen tak tak, že neprošel do lebky. „Musím se sundat přílbu,“ dlaně opět stoupají k hlavě, ale pravý nárameník je zaklíněný, nemůže pořádně obejmout helmici. „Nemůžu, nejde to! U všech svatých, potřebuji pomoc!“

Probudí ho zvučný ženský smích. Pradleny. Rytíř se zvedá, a vrávoravým krokem jde k potoku ve směru hlasů. Hlava stále notně třeští a větve, do větve bušící do zbroje duní jak beranidla. Přichází k říčce. Přes křoví rozeznává bíle oděné postavy žen, máchajících prádlo. Rozhrnuje neposedné větve a snaží se jimi prodrat. „Kraaaagg!“Zavřeští žena, která ho spatří jako první. „Utíkejte, to je kraaaagg!“

„Bllmm …“, snaží se  mluvit, ale nejde to. Všechny křičíce zahazují prádlo a utíkají pryč.

„Kraggu prosím,“ zazní  kousek od něho tenký, chvějící se hlásek, „prosím ušetři mě.“ Se silným zachrastěním poničeného brnění zdroj jejího děsu otočí ve směru hlasu. „Neee!“ Mladá dívka, jíž hustý porost zabránil utéct, se s zakrytýma očima, promáčenýma pláčem, třese opřena o starou vrbu. „Ja, …“neznámý se sípavě se pokouší mluvit, „nejsem, helmice …. sundat.“

„Co?“ Z pod řas vykouknou dvě pláčem promáčené oči, hlas se ji již tolik netřese.

„Helma,“ zkouší to nuž znovu, jako kdyby se právě učil mluvit, „ nemohu ji sundat, pomoz, prosím.“

„Ty jsi člověk?“ Ptá se dívka, strach pomalu odpadává.

„Krvácel bych snad, jako Kragg?“ Sedá si vedle ní. „Asi vypadám … opravdu strašlivě, když jste mě považovaly za Kragga, … prokletého krále“.

„Ach,“ úlevně si vydechla, „strašně jsi nás vyděsil, kdo jsi? Bojoval jsi u Hadronu?“

„Ja, …,“ zraněný se pokoušel ve své prázdné hlavě najít odpovědi na její otázky, avšak marně. „Já nevím,“ odpověděl, „dostal jsem ránu do hlavy. Prosím,“ připomněl, „moje helma.“

„Och, odpusť,“ popadla svýma ručkami, ten pomlácený kus plechu, jenž rytíři uvíznul na hlavě a trhla.

„Aaaaa!“ Zařval muž. Rychle ucukla rukama.

„Bolí to?“ Zeptala se starostlivě. Měla krásný, měkký hlas. „Ukaž, podívám se na tu díru. Mmm, myslím, že to půjde, tak hluboké to není, ale asi to trochu zabolí.“

„Jen tahej, neboj se,“ bolelo to jak tisíc čertů. Sklonil hlavu a zaťal zuby.

„Dobře, připrav se!“ Vzala znovu do rukou to co dřív bývalo přilbou a pomalu, ale na děvče velice silně zatáhla. Mužem projela bolest. Helma povolila, naposledy škrábla a svezla se z hlavy. Poraněnou hlavu ovanul vlahý větřík. Rána pálila a začala znovu krvácet. Bojovník se nadechl, promnul si oči a se zasyčením si přejel po jizvě. Pak zvedl hlavu a pohlédl do krásných očí, v nichž se zračilo zděšení. „Je to moc špatné?“ Mluvil už trochu lépe. Dívka neodpověděla. Popadla košili, jenž ji před chvílí vypadla z rukou, vyždímala ji a začala mu s ní obvazovat hlavu. Vlhká košile příjemně chladila rozpálenou hlavu. „Pojď, musíš do vesnice,“ objala mohutnou zbroj a snažila se ozbrojence zvedat, voněla po čistém prádle. „Musíme ti to zašít.“ Rytíř zasupěl, a zvedl se na nohy. Vlekla ho opravdu statečně. Se svou zbrojí  musel vážit alespoň sto kilo. Přebrodili potok když v tom zaslechli křik. Od vesnice za nevysokým vršíkem vybíhalo několik sedláků vyzbrojených sudlicemi, palicemi, kosami a klacky. Zraněnému se znovu zamotala hlava.

 

                                                                       *

„Pěkná jizva, rozhodně. Táhne se od spánku až k lícní kosti, dva a třicet stehů. A to může ještě děkovat bohu, že nepřišel o oko, ba i hůř, o život. Stačilo, aby jeho nepřítel, ať už to byl kdokoliv, dal do úderu o trochu více síly, a u Mierny by jsme našli za nějaký čas už jen jeho kosti. Ztráta paměti by měla za nějaký čas odeznít, je to typický příznak, snad se o něm za čas dozvíme víc.“

„Viděl si ho Srabone?“ Ozval se pobouřený hlas, „viděl? Jestli ne, tak já ti připomenu kdo to je. Našli jsme ho zakrváceného v potlučeným brnění a v jakým. Já už sem několik bitev přežil, a v tomhle, v týhle zbroji se nebijou žádný  chudáci. To znamená, že je to nějakej šlechtic. A to znamená, ať už vyhrál, nebo prohrál, budou ho tu hledat. A ať to budou spojenci, nebo nepřátelé, vyjedí nás, znásilní nám ženy a jestli se budou nudit, tak nám zapálí vesnici. Musíme se ho zbavit.“

„Jak to myslíš, zbavit? Musí ležet, sám ujde sotva dvacet metrů.“

„Nedělej, že nevíš, o co mi de, velebníčku,“ rozčiloval se hlubší hlas, zřejmě představený vesnice, zvláštní, že i v tak nicotných vískách si světská moc s církví nerozumí. „Podřízneme ho, a zakopem někde v lese. Sám bych to už udělal, nebejt toho, že ses vo něm dozvěděl dřív.“

„Dokud jsem tu farářem,“  rozohnil se kněz. „Nikdo tu nebude páchat takovéto barbarské činy!“

„Nějak si zapomněl, kde je tvoje místo kněže,“ promluvil jedovatě starosta. Kov se otřel o kov. Zřejmě vytáhl dýku. „Tebe se na svolení ptát nebudu.“

„Jsi tu zvolený představitel vsi, Wame,“ pokračoval břitce, beze stopy strachu kněz, „a ne diktátor, který si může vykonávat svou vůli kdykoli se mu zlíbí. Uvědomuješ si v tom svém omezeném mozečku co by se nám stalo, kdyby se přišlo na to, že někdo z nás zavraždil šlechtice? Nehledě na to, že když jsem vojsko přitáhne, skončíme stejně, ať už někoho hledají nebo ne!“

„Nikdy bysme nic nepřiznali,“ zabručel muž, Wam, „svedli bysme to na zbojníky.“

„Aha, někdy mě svou bystrostí opravdu překvapuješ,“ odfrkl si Srabon, „na jaké, žádní tu už dvacet let nebyli, a i kdyby, myslíš, že by tvé obhajoby někoho zajímaly?“

„K čertu s tebou!“ Vykřikl muž. „Musí zemřít!“

„Wame!“

„Dotkneš se mě, pse,“ procedil válečník mezi zuby a otevřel oči, „budeš žadonit o rychlou smrt.“ Myšlenka na to, že by ho zabil mu připadala odporná, přese všechnu svou brutalitu se staral jen o bezpečnost své vsi, ale proč trošku nepostrašit? Wam se zarazil, avšak vzápětí se osmělil. „Tebe? Ha! Do vesnice jsi nebyl schopen dojít po svých, bastarde. Já ti ještě předvedu jak se tě budu dotýkat! Vidíš, knězi? Je to násilník, čubčí syn. Zabiju ho!“ Nápřah. Chtěl rytíře bodnout do hrudi, a pravděpodobně se pojistit nějakým tím páráním. Ale bohužel, pro představitele vsi, muž měl svou hruď poměrně rád. Ruku s dýkou mu zachytil jen tak tak. Stále byl trochu otupělý, přesto, že se cítil již o mnoho lépe. Strhnul starostovi paži, tak, že se jeho nůž zabodl do stolu, který Srabon, místní kněz a léčitel užíval k ošetřování. Wam přitom ztratil rovnováhu a hezky nastavil hlavu rytířovu loktu.

   „No,“ pousmál se Srabon pobaveně, „jako představitel církve bych měl toto násilí odsuzovat, ale …“ popošel k bezvládnému Wamovi a pobaveně si ho prohlížel, „s přihlédnutím k okolnostem.“ Otočil se opět na svého pacienta, který už vstával z provizorního lůžka, a knězova noha skryta v šedé splývavé róbě, jakoby omylem přišlápla starostovi prsty. „Vítám vás pane v naší bezvýznamné vesničce, mé jméno je Srabon a zastupuji zde církev, což má asi stejný význam, jako cedulka se jménem naší osady na Wamově domě, neboť ji nikdo nedokáže přečíst. Ale to jsou problémy mé, teď k vašim. Maeve, dívka, jenž vás nalezla, mi sdělila, že jste pravděpodobně ztratil paměť?“ Poslední slova byla otázkou.

„Aano,“ promnul si rytíř oči a přejel si po dlouhé řadě zručně šitých stehů, „mmm, dobrá práce, vaše?“

„Oh  ne,“ zavrtěl kněz pobaveně hlavou, bojovník si až nyní všiml jak je svatý muž starý, „dny, kdy mé prsty byli schopny něčeho takového jsou již dávno pryč, to Maeve.“

„To děvče co mě našlo? Měl bych jí poděkovat, vidím, že jí dlužím za mnohé.“

„Jistě,“ usmál se Srabon. Válečník k němu zvedl oči. Farář byl starý, velmi starý, avšak jeho postava, lišácké, ale upřímné oči a držení těla mluvili o elánu, jež by mu mohl leckterý mladík závidět. Ušlechtilé rysy, přestože na ně život vykreslil již mnoho obrazů, mu dodávaly vzhled šlechtice. Oblečen v šedavé róbě se opíral o dlouhou sukovici, která určitě měla jiná uplatnění, než podpírat tělo tohoto mladého starce. „Avšak vraťme se k tobě pane, pamatuješ si něco?“ Na zemi zachrchlal Wam, otočil se a začal hlasitě chrápat. Srabon se zasmál. „Toho si nevšímej, to je zdejší právo.“

„Moc toho nevím,“ podepřel si bojovník hlavu, „byla bitva, nebo spíš masakr, asi … pak si pamatuji černého rytíře, to on mi zasadil tu ránu.“ Pak plácl rukou o nahé stehno a odevzdaně vydechl: „ale stejně nevím, co je pravda a co byl sen. Pak si matně pamatuji, jak jsem se dopotácel k potoku a to je vše.“ Zarachotily dveře a do místnosti vběhla Maeve s oblečením v náruči. „Přinesla jsem ty šaty, otče, mám ještě …,“ zarazila se při pohledu na mohutného muže, rozmlouvajícího s knězem. A zrudla. „Co je ti dítě?“ Zeptal se Srabon, ale pak se rozesmál, vzpomněl si, že všechno co měl rytíř na sobě, medvědí kožešinu, odhodil když vstával z lůžka, byl nahý jako prst. „Ano, ještě na něco si vzpomínám,“ zazubil se muž a jizva na jeho tváři se šeredně zkroutila, „vzpomínám si na nejkrásnější oči na světě.“ Děvče zčervenalo ještě více, odhodilo věci před sebe a vyběhla z chalupy.

„Prosím pane,“ ukázal farář s úsměvem rukou ke dveřím, „zkus si tento šat, kdysi je nosil jeden vznešený muž, snad ti padne.“ Mezitím, co se rytíř beze slova oblékal, kněz se pustil do proslovu. „No, bitva, ano, jsou zvěsti, že asi přede dvěma dny byla u Starého Hadronu napadena, „jakási družina zbrojného lidu, dalšími ozbrojenci.“ Nediv se prosím,“ usmál se Srabon. „Místní se v heraldice moc nevyznají.“ Pak zvážněl a zeptal se: myslíš, že bys mohl být jedním z nich? Starý Hadron po té bitvě lehl popelem.“

„Opravdu nevím,“ dokončil rytíř oblékání, „snad si později vzpomenu. Oblečení je jak kdyby jej na mě šili,“ pochválil si, „který to vznešený muž je nosil?“

„Já,“ zvedl stařec hrdě obličej, v jeho úsměvu již několik zubů přišlo o práci.

„Výborně, tak pojďme,“ najednou se zarazil, „poslouchej, … „

„Co?“ Napínal kněz marně uši. „Já toho už moc nezaslechnu.“

„Má někdo ve vsi koně?“

„Leda osla.“

„A tohle, to je kůň, a ne jeden!“ Muž se rozhlédl po světnici. V rohu stál opřený jeho meč. Vrhl se k němu, a přitom řádným kopancem probudil Wama. „Vstávej ty psí synu!“

„Cco?“ Zvedl se starosta a chytl se za hlavu.

„Zazvoň na poplach, nebo tak něco!“ Vykřikl rytíř a s obnaženým mečem se vrhl  ke dveřím.Vyběhl na malou náves. Spatřil vesničany, muže, ženy i děti jak utíkají do vsi, v naději, že jim poskytne bezpečí před rychle se blížící skupinou, asi patnácti jezdců v černém. „Kde jsem je jenom viděl?“ Za ramenem rytíře vykoukla zvědavá hlava kněze Srabona. „Co je to? Kdo to je? Kam běžíš?“ Rytíř ho nevnímal, poznal HO! Poznal toho muže, jenž vedl přepadovou skupinu. Poznal rytíře s havraními pery na černé přílbě. Poznal Dormuse. Poznal vraha svého otce. Myšlenky poznání tryskaly jak žhavá láva z útrob bouřící sopky. Jeho otec, zavražděn skupinou šlechticů pod vedením Dormuse. Toho bastarda co si užíval s královnou, s macechou, když jeho otec chřadl na smrtelném loži, poté on, zákeřně přepaden. A teď, teď natahuje Dormus své krví poskvrněné pracky po královské koruně! Po koruně co patří jemu princi Tarrenovi, dědici trůnu. První jezdec v černém, jenž pronásledujíc prchající vesničany vjel jako první do vesnice zemřel velice rychle. Princ vyběhl po nízké stříšce sklípku, a mohutným skokem srazil útočníka z koně. Padající ozbrojenec ještě než dopadl na zem, ucítil na krku ledové pohlazení. Život z něho vyprchal ještě dříve, než zjistil, co se vlastně stalo. Opodál starosta Wam ohánějíce se obrovskou sudlicí, posílal všechny do nevelkého kostelíka, jediné kamenné budově ve vsi. To ale Tarren nevnímal. Jeho hněvem žhnoucí oči se upíraly pouze jediným směrem. „Dormusi!!!“ Šlechtic s havraními pery ztuhl v sedle, poté sejmul přílbu a pozorně se zadíval na postavu oděnou v selském šatu, ženoucí se na něho na koni s černou čabrakou. Najednou prudce strhl ruku k hrudi, uchopil černý roh a mocně na něj zadul a nato propukl v šílený smích. Tarren zarazil koně. Od říčky Mierny se vyhrnula dobrá stovka černě oděných jezdců. Ten čubčí syn! Chtěl se sám pobavit vražděním boje neznalých vesničanů, ale teď když našel rovného soupeře, volá si posily. Dormus se dosmál. „Ha, hleďme, následník trůnu v celé své kráse. Nebýt tvých rytířů jsi dávno po smrti, stejně jako oni.“ Malé černovlásce z vesnice, jenž se schovávala s ostatními v kostele, a vyhlížela ven stékaly po tváři slzy. „Nechci dědice, ani svědky,“ zařval Dormus, „pobijte je všecky!!!“
Seregil
26. 06. 2002
Dát tip
Dobrý... jen tak dál...... *)

Marco
24. 06. 2002
Dát tip
jo přečtu si to celé - myslím s tím pokračováním... pak uvidíme ... :-))) Wopi: ... že jsem tu třikrát ... v tom nejedu ... to mi naopak přijde trochu zdlouhavé ... Howgh. °)

Radost
24. 06. 2002
Dát tip
ano, myslím, že je zručně napsaná...příjemná relaxační četba....:) klub

Lucy
24. 06. 2002
Dát tip
Ale hej, ujde... :oD* Vzbudilo to môj záujem po zvyšku

Marco
23. 06. 2002
Dát tip
sic tohle moc nečtu, ale nápsáno je to vcelku dobře... jen mi to chvílemi přišlo trošku zdlouhavé ..

Marco
23. 06. 2002
Dát tip
sic tohle moc nečtu, ale nápsáno je to vcelku dobře... jen mi to chvílemi přišlo trošku zdlouhavé ..

Marco
23. 06. 2002
Dát tip
sic tohle moc nečtu, ale napsáno je to vcelku dobře... jen mi to chvílemi přišlo trošku zdlouhavé .. :-)

Wopi
23. 06. 2002
Dát tip
Marco... chtěl jsem se jen zeptat... nepřišlo Ti ti to chvílemi trošku zdlouhavé? :o)))))

LaMouette
23. 06. 2002
Dát tip
ne.. není... líbí se mi to:-)))*

Android
23. 06. 2002
Dát tip
ICE_WIND, tak to sem dej celé. Wopi:-))))))))))))))))))))))))))))))

ICE_WIND
23. 06. 2002
Dát tip
Celé??? No nevím nevím, jestli by to třeba někomu nepřišlo až příliš zdlouhave ;o))). Díky všem!!! Všechny Vás TIPuju :o))))

StvN
23. 06. 2002
Dát tip
Ten začátek mě k dalšímu čtení rozhodně nepovzbudil. Je těžkopádnej a - zdlouhavej. Zajímá mě, o čem je to celé, protože takhle mi to téma nepřijde moc lákavé.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru