Otisky

Chtěl slíbat otisky jejich bosých palečků,

čeřících a čechrajících se v rozplácnutých kapkách deště,

voňavá voda se však před ním zavírala jako měsíc ve studánce.

Chtěl objímat odraz obrazu jejího vláčně krémového těla,

obejmout v pase, přitisknut ke zdi chrámových dveří,

na hrudi cítit bezpečno síly a touhy.

Chtěl vdechnout dešti moc vysvlečených hadích kožíšků,

prsty dotýkat se rámů obrazů křížové cesty,

na chladivém polštáři mramoru rozestřít její kůži.

Chtěl mezi blesky pochopit přitažlivost jejích sukýnek,

se záchvěvy zázračné bouře pít stékající pel,

s hlavou v klíně, očima v nebesích…..

Odešla.

Rozplynula se a rozpustila se v prvním paprsku slunce,

v duhovém zákoutí jeho prokleté duše,

jen ty otisky palečků, zhmotněné jeho žhavým srdcem,

zůstaly.