Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Znamení kruhu 4

03. 07. 2002
3
1
2400
Autor
Android

...střípek fantasy díla

     „Odjíždíš?“ zeptal se Egrim.
     „Ano. Obchod je obchod, však to znáš,“ pokrčil Armin rameny a dál rovnal šípy do toulce.
     „Našel jsi toho posla?“
     „Samozřejmě že našel, i když si myslel, že našel on mě,“ pousmál se Armin.
     „Uznáváš divný způsob zábavy, Armine,“ zakroutil hlavou trpaslík, jemuž byly Arminovi způsoby známy. „Jednou se ti to nemusí vyplatit,“ dodal.
     Armin přestal zakládat šípy, chvíli hleděl na Egrima a potom se hlasitě rozesmál. „Nepřikládej si tolik na ohniště, Egrime, začínáš si myslet, že jsi nějaký věštec či co? Ty výpary ti lezou na mozek. Někdo může mít pocit, že riskuji, ale tak to není. Ve skutečnosti všechno kontroluji a mám přehled. To je vše. Taky bych mohl tvrdit, že při kování riskuješ, ale vím, že to není pravda a že ty se do palce nikdy neuhodíš, ikdyž to tak nevypadá.“
     Tentokrát se začal smát Egrim. V duchu si představil sebe jako věštce, jak sedí se zkříženýma nohama na dřevěném špalku a zaklíná starou rezavou podkovu, aby vydala svá tajemství a prozradila budoucnost.
     „Raději toho nechme,“ přestal se smát, „stejně vím, že jediné, co si ode mě odneseš, budou kvalitní šípy. Jak by mohl malý umouněný trpaslík, který se celé dny šťárá v peci a mlátí kolem sebe kladivem, poučovat někoho jako jsi ty?“
     „Beru to jako odplatu za minule, když jsem ti radil, jak máš kovat ten obouruční meč,“ mávl Armin rukou, jako že je věc vyřízená a naposledy zkontroloval, jestli má všechny věci, potřebné na cestu.
     „Ano ten obouručák,“ zavzpomínal Egrim, „opravdu se mi povedl a zákazník to štědře ocenil.“ „Hlavně se mu líbilo, jak jsem upravil ozubení u jílce a vyvážil tak jeho celkovou váhu – přesně jak jsi mi to radil.“
      Armin se překvapeně otočil, „takže nakonec jsi dal na mou radu?“
     „Ano dal. Byla to dobrá rada, i když jsem si to zprvu nemyslel,“ přikývl Egrim. „Ale o co šlo? Jen jsem dostal víc peněz. Naštěstí nepracuji v oboru, kde je každá rada drahá, že?“ mrkl Egrim lišácky na Armina, který jeho narážku pochopil a musel se pousmát.
     „Co na to říct?“ vyhoupl se Armin na koně, „díky za šípy.“ Když podkovy začaly zvonit svou melodii ve vytesaných chodbách skály, dodal: „a za tvou radu.“
     „Až budu starší, určitě si ji vezmu k srdci,“ zabroukal si pro sebe, když vyjížděl z jeskyně a koně stočil směrem k Wemaku, kde byl závod o zakázku odstartován.

 

 

     Armin zabouchal na velké vstupní dveře, které zdobily honosný dům v centru Wemaku. Zanedlouho se zevnitř ozval rachot klíče v zámku, a když se dveře pomalu otevřely, ven vykoukla hlava bez vlasů, pokrytá vrásčitou kůží.
     „Jste očekáván,“ zabručel stařík a otevřel dveře dokořán.
     Když Armin vstoupil, počkal, až stařík dveře zavřel a nechal se jím vést do přijímacího pokoje. Sice věděl, kde to je, ale nechtěl staříkovi upírat to málo, co měl v domě na starost. Stařík nasadil své nejrychlejší tempo a šouravým krokem vedl Armina chodbou směrem k velkým dvoukřídlým dveřím. Sípal přitom jako na cestě do hrobu, ale to mu neubíralo nic z jeho elánu, dovést Armina tam, kam měl.
     Když se nakonec dostali až ke dveřím, stařík chvlíli stál, jakoby sbíral síly a pak se celou svou vahou pověsil na kliku, která se skřípotem povolila a dveře se otevřely. Armin nad staříkovým úsilím uznale zvedl obočí a vstoupil do místnosti.

     „Tak a jsme tu všichni,“ pronesl slavnostním tónem urozený muž, který zakázku zadával. Seděl za velkým stolem a v obličeji měl vítězný výraz. Armin neřekl ani slovo a přistoupil ke stolu, na kterém ležely ostatní trofeje z vyřazovacího kola. Otevřel brašnu ze které vyndal zegrittí vejce a položil ho na stůl mezi ostatní artefakty. Když vejce pokládal, mezi ostatními věcmi si mimo jiné všiml náhrdelníku, který patříval nejvyššímu knězi Jagnarského cechu. Bohatě zdobený náhrdelník vykládaný diamanty, který nejvyšší kněz nikdy neodkládal, Armina fascinoval. Ten, kdo ho dokázal ukrást, byl výjimečný zloděj a Armin věděl, že je zde v přijímací místnosti a stejně jako on prošel prvním vyřazovacím kolem.
     „Tak tedy,“ začal urozený muž, kterého Armin viděl podruhé v životě, „vás pět uspělo a brzy se rozhodne, který z vás získá hlavní zakázku,“ pokračoval a přitom obracel v ruce náhrdelník nejvyššího kněze.
     Armin sice vypadal, že ho poslouchá, ale duchem byl někde jinde. I přesto, že si dopis, který mu byl před několika dny doručen přečetl jen jednou, dobře si zapamatoval pasáž, kde Hastur popisoval muže s rubínovou náušnicí v levém uchu. Toho muže, který teď seděl za velkým stolem a chystal se zbylým pěti finalistům sdělit jejich další úkoly. Muže, který netušil, že karty už byly rozdány.

 

     „Opravdu moc hezké věcičky,“ usmíval se muž s rubínovou náušnicí a zblízka si prohlížel náhrdelník nejvyššího kněze. „Dobrá práce,“ dodal znalecky a položil náhrdelník zpátky na stůl. Poté uchopil zegrittí vejce a mateřsky ho pohladil. „Nechtěl bych být u toho, až se to vylíhne,“ zakroutil hlavou, až se rubínová náušnice zatřásla.
     „No, ale zpět k tématu,“ mávl rukou. „Jak jistě všichni víte, protože jste splnili zadaný úkol, čeká vás teď závěrečné vyřazovací kolo...“
     „Když dovolíte!“ přerušil ho najednou Armin, „líbí se mi, jaká volíte slova.“
     „Prosím?“ zeptal se překvapeně urozený muž, ale to už Armin vytáhl ze svého bandalíru dvě vrhací dýky a hodil je proti řadě svých konkurentů. Dva z nich se skáceli k zemi s proklátými hrdly. Reakce zbylých dvou už byla mnohem pohotovější. Urozený muž vše sledoval se zatajeným dechem a ve svém křesle seděl jako přikovaný.
     Nadaný zloděj, který si z Jagnarského cechu odnesl náhrdelník nejvyššího kněze nezaváhal a rychle uskočil za velkou knihovnu, zatímco druhý z dobrodruhů tasil svůj meč a vrhnul se na Armina.
     Mnohokrát nacvičovaný pohyb ruky vyšel a Arminovi se u zápěstí objevila dvoubřitá čepel nože, na kterou si útočící dobrodruh sám naběhl, poté, co Armin uskočil před jeho mečem.
     Zbýval už jen jeden. Mrštný zloděj, skrývající se za knihovnou, který byl mnohem lépe připraven bránit se. Urozený muž stále seděl bez hnutí v křesle, bledý jako mrtvola. Že je stále naživu připomínaly jen jeho oči, které kmitaly sem a tam, jak nevěřícným pohledem přelétaly mrtvá těla na podlaze.
     Armin se snažil zjistit, co zloděj dělá, ale knihy byly moc tlusté a škvíry mezi nimi moc úzké, než aby něco rozpoznal. Věděl, že musí jednat co nejrychleji.
     Z pouzdra na zádech vytáhl svůj meč a začal postupovat ke knihovně. Když zahlédl, jak se na vzdálenější straně knihovny něco mihlo,  rozhodl se toho využít. Rozběhem napříč místností získal rychlost a vší silou do knihovny narazil, až ji převážil, a ona začala pomalu padat. Armin se do ní znovu opřel a těžká knihovna z masivního dřeva se začala nezadržitelně řítit k zemi. Postupně z ní vypadávaly těžké tlusté knihy a z druhé strany se následně ozvalo zaúpění, když jedna z nich trefila zloděje přímo do hlavy. Zpola omráčený zloděj upadl na podlahu a když otevřel oči, mohl už jen sledovat, jak se na něj řítí lavina knih, následována masivní knihovnou. V nastalém hluku zcela zaniklo křupnutí, to když hrana police rozdrtila zloději jeho hlavu.

     „Říkal jsem, že se mi líbí výběr vašich slov,“ otočil se Armin zpět k urozenému muži, jakoby se nic nestalo. „Vyřazovací kolo je tedy u konce,“ dodal a ukázal na podlahu, kde se válela mrtvá těla.
     Urozený muž ztěžka polkl a nebyl schopen se pohnout.
     „Takže,“ zasunul Armin meč zpět do pouzdra a usedl na židli na opačné straně stolu, „jaký pro mě máte úkol?“

 

 

     V době, kdy městská vojenská hlídka zjistila, co se stalo v domě člena městské rady, byl už Armin dávno pryč.
     Všichni členové hlídky obraceli oči v sloup, když viděli jatka v domě městského radního Thoperma.
     „Neušetřili nikoho,“ oznámil seržant a ukázal na starého služebného, který ležel na chodbě s hlavou oddělenou od těla.
     „Neušetřili? A jak víš, že jich bylo víc?“ zeptal se ho velitel hlídky, kapitán Brolen.
     „No,“ pokrčil seržant rameny, „podívejte se kolem sebe.“
     „Celkem šest mrtvých, z toho pět v jednom pokoji,“ začal se svou analýzou. „I kdybych nepočítal pana radního, pořád tu zbývají čtyři muži, kteří když se podíváte, nejsou žádní členové šachového klubu, ale pěkně ostří hoši,“ zakončil seržant.
     „Ano to máš pravdu,“ přitakal mu kapitán, pousmál se přirovnání svého podřízeného a dál se rozhlížel po pokoji.
     „Zvážil jsi možnost, že se ti čtyři pobili mezi sebou?“ otočil se kapitán zpět na seržanta.
     „Hmm, spíš ne. Myslím, že to udělal někdo další. Někdo, kdo je dávno pryč,“ uvažoval nahlas seržant.
     „Zajímavé. Proč myslíš?“ pokračoval kapitán ve vyptávání.
     „Všiměte si, že ani jeden z těch čtyř nemá svou zbraň od krve, přitom tady tenhle,“ kopnul do jednoho z mrtvých žoldnéřů, „je propíchnutej.“
     „Výborně,“ pochválil kapitán seržanta Jermiho, kterého si zvolil jako svého zástupce a teď se mu jen potvrdil jeho správný výběr.
     „Tenhle taky jako jedinej stihnul vytáhnout meč, ale už ho nestačil použít,“ pokračoval seržant bez vyzvání. „Tihle dva padli na místě tak jak stáli,“ ukázal na dvě těla, ležící vedle sebe. „Zřejmě vrhací dýky,“ doplnil a ukázal na jejich proklátá hrdla.
     „Přesně tak,“ dal mu kapitán zapravdu. „Teď jen zjistit, jestli jich bylo víc, popřípadě kolik, nebo jen jeden,“ mnul si bradu a rozhlížel se po pokoji.
     „Ať už byl jeden nebo jich bylo víc, jisté je, že pan radní se vzhledem ke svému postavení stýkal s velmi podivnými lidmi,“ zakroutil hlavou seržant a bylo mu vidět ve tváři, že ho tento fakt zneklidňuje. Měl rád, když byli lidé čestní, zvlášť když zastávali místo v radě a tady to smrdělo něčím opravdu velkým.
     „Dobrá. Zjisti, co byli tihle dobrodruzi zač a taky se porozhlédni po něčem zajímavém, co by nás zavedlo na nějakou stopu,“ rozkázal kapitán svému zástupci. „Já jdu informovat městskou radu o tom, že radní je po smrti a musím si ještě něco ověřit,“ vydal kapitán rozkazy a odešel.

 

 

     Ověřovací způsoby kapitána Brolena byly velmi osobité. Na vlastní kůži to pocítil Zazien, takzvaný král místních zlodějů. Jako muž, který měl pod palcem všechny zloděje ve městě, samozřejmě věděl co se kde šustne a toho si byl kapitán Brolen dobře vědom.
     „Co jsi to říkal?“ zeptal se kapitán znova, jako kdyby Zaziena přeslechl a ještě silněji mu stiskl krk svou obrovskou dlaní. Zazien zmodral a vykulil oči, div mu nevypadly z důlků. Brolen stisk povolil, aby se Zazien mohl trošku nadechnout, ale stále ho držel silou kovářských kleští.
     „Áá…chrr,“ chrčel Zazien, pokoušeje se něco říct. Brolen se rozčílil a jedním máchnutím odhodil zloděje stranou.
     „Radím ti, aby sis vzpomněl, a to rychle!“ hrozil Brolen varovně prstem k Zazienovi, který se snažně sbíral z trosek rozbité židle, na kterou ho Brolen odhodil. Zazien byl ještě modrý a rychle se nadechoval, držíc se rukama za krk, na kterém měl zarudlé otisky kapitánových prstů.
     „Zeptám se tě ještě jednou a naposledy,“ sklonil se kapitán Brolen ke zloději a jeho výraz byl hrozivý. I když nebyl Zazien žádná měkota, věděl, že by měl začít rychle vzpomínat.
     „No,“ začal chrčivě Zazien, „možná Škorpion.“
     „Škorpion?“ podivil se Brolen. „Chceš abych tě zašlápl!?“
     „Ne, ne! Myslím, …že ve městě se ukázal někdo, kdo je známý jako Škorpion,“ začal si krýt hlavu Zazien v očekávání políčku.
     „Pokračuj,“ pobídl ho Brolen.
     „No, slyšel jsem, že před pár dny ho údajně někdo viděl u severní městské brány.“
     „Byl sám?“ zeptal se Brolen.
     „Sám. Škorpion nemá žádné kumpány. On pracuje vždycky sám,“ vysvětloval Zazien.
     „Co je to zač, ten Škorpion? Nikdy jsem o něm neslyšel,“ zeptal se se zájmem kapitán Brolen, uchopil Zaziena za lem košile a zvedl ho na nohy. Král zlodějů, viditelně zbledl.
     „Je to…  je to….“
     „No tak, uklidni se,“ změnil Brolen tón hlasu a přinutil Zaziena posadit se na jednu z židlí, která byla ještě vcelku. „A teď mi pověz o tom Škorpionovi.“
     Zazien se zhluboka nadechl a spustil: „Je to zabiják. Mistr ve svém oboru. Já ho teda nikdy na vlastní oči neviděl, ale slyšel jsem, že se nedá přehlédnout. Nejlepší zabiják široko daleko. Všichni rádoby vrazi ve městě mu nesahají ani po kolena, aspoň co se jeho pověsti týče,“ dušoval se Zazien.
     „Zajímavé,“ broukl Brolen. „Kde ho najdu?“
     „To nevím,“ pokrčil Zazien rameny a okamžitě nato schytal silný políček do hlavy, což znamenalo, že kapitán Brolen se ptá na stejnou věc, ale očekává mnohem přesnější odpověď.
     „Opravdu nevím,“ zaječel Zazien a už se kryl před dalším políčkem, který ale nepřišel. „Vždycky ho někdo zahlídne když přijíždí nebo odjíždí městskou branou, ale kde se ve městě zdržuje, to neví nikdo.“
     „Hmm, to ukazuje na nějakého komplice. Takže nakonec nepracuje tak sám, co?“ nahlas přemýšlel kapitán Brolen a přecházel po místnosti sem a tam, přičemž neustále míjel na zemi ležící ochranku krále zlodějů, která odpočívala ve sladkém bezvědomí.
     „Na něj jste krátcí, co?“ zašklebil se Zazien. Brolen se zastavil a zpražil ho tvrdým pohledem, před kterým Zazien instinktivně uhnul stranou, div nespadl ze židle.
     „Dávej si pozor na jazyk, dokud ho máš v puse,“ zašeptal Brolen výhružným tónem a Zazien rychle viditelně zbledl. Dobře věděl, že podobné hlášky kapitána Brolena nejsou jen nic neříkajícími gesty. Jejich provedení by pro něj nebyl žádný problém. Zazien si rychle uvědomil, že pokud chce později seřvat svou ochranku za jejich neschopnost, raději by si měl podobné poznámky nechat pro sebe.
     „Chci o něm vědět,“ začal Brolen. „Chci abys mě osobně informoval, když ho někdo uvidí, rozumíš?“ upřeně se podíval na Zaziena, který jenom ztuhle přikývl na souhlas.
     „Jakmile zjistím, že se objevil ve městě a tys mě o tom neinformoval, vyřídím si to s tebou. Je ti to jasné?“
     Zazien nahlas polkl.
     „Modli se, aby se ke mně nedostala informace, že byť jen obyčejná krysa ho zahlédla v tmavé noční uličce. Velice nerad bys potom vzpomínal na mou návštěvu,“ zahrozil Brolen a na odchodu za sebou práskl dveřmi.
     Zazien ještě chvíli po jeho odchodu tiše seděl, než znovu nahlas polkl. Potom vstal a ze schránky pod svým stolem vyndal smotaný kožený bič. Nastal čas, promluvit si se svou osobní ochrankou.

 

 

     Armin se po celou dobu, kdy byl ve Wemaku, zdržoval v jednom z opuštěných domů na kraji města, kde mu jeho přítel Egrim zajistil ubytování. Zajistil mu ho jednoduše tak, že mu dal klíče od domu, protože byl jeho vlastní. Sice v něm nebydlel a naposledy v něm byl když ho kupoval, ale stále to byl jeho majetek, kterého se nehodlal vzdát. Jak občas tvrdil, až bude mít dostatek peněz, přestěhuje se do něj a bude si užívat na stará kolena trochu toho blahobytu.
     Armin dobře věděl, že se to nestane. Znal Egrima už řadu let a věděl, že ten trpaslík bude kovat ocel až do svého posledního výdechu. Už teď měl tolik zlaťáků, že by si z nich mohl nechat odlít svou sochu v nadživotní velikosti. Armina přitom napadlo, jak jsou si s Egrimem podobní. Oba měli rádi svou práci a i přesto, že byli oba natolik bohatí, že by s ní mohli kdykoliv seknout, ji dělali dál. A věděl, že oba ji budou dělat až do doby, než vydechnou naposledy.

 

 

     Zazien procházel tržištěm a rozhlížel se. Hledal něco, co ostatním uniklo nebo něco, čemu ostatní nepřikládali význam. Právě tento cit pro detail byla vlastnost, která mu zajistila jeho nynější postavení. Zazien zastával názor, že zloděj může být opravdu dobrý jen tehdy, když si všímá důležitých věcí, které, jak už to chodí, nebývají tak očividné.
     I přes velké množství lidí na tržišti, nečinilo Zazienovi jeho procházení žádný problém. Ti, kdo ho znali, mu ustupovali z cesty sami, a ti, kdo ho neznali, ustupovali z cesty jeho osobní ochrance, která ho doprovázela. Dva urostlí hromotluci s čerstvými jizvami od koženého biče na tvářích byli pro každého dostatečným důvodem k uvolnění cesty, aby mohl jejich chráněnec nerušeně projít.
     Zazien byl na nohou od brzkého rána. Procházel jedno tržiště za druhým a všímal si. Navštěvoval také hospody, kde se zajímal o ubytované návštěvníky a vyptával se na různé informace. I přesto, že měl po celém městě své špehy a informátory, nehodlal se spoléhat jen na informace z druhé ruky a sám se vydal hledat člověka, o kterého měl kapitán Brolen takový zájem. Rozhodně nestál o jeho další návštěvu, protože tušil, že by nebyla tak příjemná jako posledně.
     Pomalu se blížilo poledne a Zaziena už začínaly pořádně bolet nohy. Byl nevrlý, protože se mu za celé dopoledne nepodařilo zjistit nic, co by mu nějak pomohlo při hledání Škorpiona a taky už měl pěkný hlad. Zrovna když přemýšlel nad tím, jakou hospodu navštíví, zaujala ho jedna z těch maličkostí, kterých si nikdo jiný ani nevšimne.
     U jednoho ze stánků se zeleninou postával umouněný parchant a lačně pozoroval prodavače, jak vybírá ty nejlepší kousky ovoce a opatrně je vkládá do připraveného vaku. Když skončil, podal zelinář vak tomu malému parchantovi a ještě mu vrátil několik mincí. Zazien neměl tušení co bude následovat, ale každopádně měl v úmyslu to zjistit.
     Podobná situace se opakovala ještě u několika jiných stánků. Parchant předem zaplatil za vybrané zboží a poté se nechal obsloužit. Zazien si byl jistý, že na něco kápl. Nestávalo se, že by malí parchanti chodili po tržišti a dělali nákupy jako pro rodinný oběd. Parchanti totiž nikdy nic nekupovali, ti si vždycky všechno ukradli. Navíc ten spratek nepobíhal sem a tam, ale chodil najisto. Jakoby si přesně pamatoval věci, které má nakoupit. Připomínalo to nákup podle seznamu, který mu předtím někdo dal. Zazien tušil, že je na dobré stopě. Dočista zapomněl na předchozí hlad doprovázený hlasitým kručením břicha a dál sledoval nezvyklého kupce, doufajíc, že ho dovede přímo ke hladovému Škorpionovi. Až se tak stane a on si bude jistý, osobně to oznámí kapitánu Brolenovi a konečně snad od něho bude mít pokoj.
    

 

     Armin uslyšel zabouchání na domovní dveře. Očekával ho. Stejně jako každý den v tuto dobu, kdy mu jeho dobře zaplacený komplic nosil jídlo, na jehož výběru si dal Armin vždycky záležet. Když byla možnost, tak se vždycky rád dobře najedl a samozřejmě také napil. Denně čerstvé potraviny si dopřával už jenom proto, že když byl někdy na cestách, bylo velmi obtížné sehnat bohatou a chutnou stravu. Takto si toto strádání vynahrazoval, jak to jen šlo.
     Armin otevřel dveře, ale tam, kde se na něj měl zubit špinavý klukův obličej, spatřil široký opasek s prázdným držákem na meč. Než Armin stihnul zvednout oči, v mysli mu bleskla vzpomínka na Egrimovo varování, že by měl být ve vykonávání svého řemesla opatrnější.
     Stejně rychle, jako bleskla hlavou Arminovi jeho vzpomínka, se v ruce kapitána Brolena zableskla čepel jeho velkého meče.
     Armin na nic nečekal. Vší silou se pravou nohou odrazil od mohutného kapitánova hrudníku a začal utíkat chodbou dovnitř  do domu. Míjel jedny dveře za druhými a ve spěchu je za sebou zabouchával. Slyšel, jak se za ním valí ten hromotluk, kapitán Brolen, a dveře v domě neotvírá, ale jednoduše je proráží. Za tímto nezastavitelným beranidlem spěchal po schodech do prvního patra zbytek jeho vojenské jednotky.
     Kapitán Brolen byl muž na svém místě. Nebo lépe řečeno, nebyl, co se týkalo jeho protivníků, kteří by ho raději měli na své straně, než proti sobě, ale pro udržování zdejších zákonů byl tím nejlepším. Podobná věc napadla i Armina, když se snažil uniknout tomuto nečekanému přepadení zadní stranou domu.
     Když skočil z prvního patra na střechu konírny, šlo to ještě hladce, ale ústup se zkomplikoval v momentě, kdy z ní Armin seskočil dolů na zem a ocitl se za zády vojáků, kteří tam na něj čekali právě pro případ, že by chtěl uniknout zadem.
     Brolen opravdu nebyl žádný hlupák a nechal dopředu obklíčit dům. Armin by se s vojáky nezdržoval, ale nešlo to jinak, protože ve stájích měl svého koně, bez kterého nehodlal odejít.

     Ohlušující hvizd přiměl číhající vojáky, aby se otočili a spatřili za sebou Armina s mečem v ruce. Všechny zbraně okamžitě namířili proti němu a chystali se vyrazit do boje, když je překvapilo mohutné zaržání.
     Ani jeden z vojáků se nestihl otočit nebo rovnou uskočit, když se ze stáje přihnal velký černý démon a do jednoho je smetl na hromadu. Několik vojáků bylo odhozeno stranou a bylo slyšet praskání kostí a bolestivé výkřiky.
     Zatímco se otřesení vojáci mátožně váleli po zemi, Armin kolem nich proběhl a ztratil se uvnitř stáje. Bylo to opravdu nepříjemné překvapení. Těšil se na oběd a místo pečeného kuřete ho teď pronásledovala jednotka vojáků, kteří nedostatek svého bojového umu, více než dostatečně, nahrazovali svým počtem.
     Armin ve stáji popadl sedlo se zbytkem postroje a utíkal s ním zpátky za dům. Z prvního patra slyšel dupot mnoha nohou, jak vojáci spěchali zpět do přízemí. Byl rád, že si z něho nevzali příklad a nenásledovali ho oknem přes střechu konírny až za dům, protože by mu tak jenom ztížili ústup ze stáje. Možná si také mysleli, že Armin hodlá utéci předním vchodem, když z okna viděli, jak se vrací dovnitř. Ať už tak nebo tak, Armin byl rád, že při vybíhání ze stáje narazil jen na dva vojáky, kteří se zatím posbírali ze země. Jednoho z nich omráčil ránou sedlem do hlavy, druhého zneškodnil razantním kopancem do břicha.

 

     „Podejte hlášení,“ vyzval Brolen jednoho z vojáků, když dorazil za dům. Voják přestal pomáhat svým zraněným druhům a postavil se do pozoru, aby mohl svému veliteli podat hlášení.
     „Unikl nám, pane. Překvapil nás s tím jeho koněm. Ta bestie zranila nejmíň polovinu mužů,“ vysvětloval voják a přitom ukazoval na sténající vojáky, kteří polehávali na zemi.

      Kapitán Brolen mlčel a bylo na něm vidět, že hluboko v sobě se snaží ovládnout svůj vztek. „Půjdu s vojáky k nejbližší městské bráně. Snad ho tam ještě chytíme. Vy se zatím postarejte o raněné a osobně mi ručíte za to, že se do domu nikdo kromě mě nebo mého zástupce nedostane, rozumíte?“ skoro křičel na vojáka, který mu před chvílí podal hlášení. Brolen se kontroloval jak nelépe dovedl, ale ještě pořád měl obrovskou chuť někoho uhodit. Naštěstí pro někoho, na to nebyl čas.
     Brolen rychle vybral několik vojáků a vyrazil s nimi zpátky před dům, kde měli své koně. Museli se co nejrychleji dostat k nejbližší městské bráně, protože Brolen tušil, že právě tudy bude chtít Škorpion uniknout.

 

     Armin byl rád, že Egrimův dům stojí na okraji města, kde se po ulicích nepotulovalo mnoho lidí, kteří by mu teď jenom překáželi. Kdyby měl ustupovat přes střed města, bylo by to mnohem horší. Konečně zahnul za roh posledního z domů a padestát stop před sebou spatřil obrovskou městskou bránu. Byla zavřená.
     Armin v duchu pochválil kapitána Brolena, na co všechno nemyslel. Docela se mu začínaly jeho postupy zamlouvat. Není nad schopného protivníka, pomyslel si Armin. Jediné co na tomto plánu nebylo dotaženo do konce byla ostraha brány. Tento strategický tah tedy vyzněl naprázdno, protože bránu hlídalo celkem šest vojáků, což bylo zoufale málo. Armin také očekával, že na něj nebudou připraveni a měl pravdu. Nezdržoval se žádným plánem a jednoduše je překvapil přímým nájezdem.
     V momentě, kdy projížděl otevřenou bránou, zamyslel se Armin nad tím, kolik mužů asi postavil kapitán Brolen k nejbližší městské bráně.

 

     „Unikl nám, pane,“ oznámil kapitán Brolen vrchnímu radnímu Quantimu.
     „Jak?“ otočil se překvapeně Quantim od okna, ze kterého sledoval mladou děvečku, jak se osvěžuje v městské fontáně.
     „Kdo měl ksakru tušit, že si ten zmetek vybere nejvzdálenější městskou bránu?“ vybuchl kapitán Brolen ve vysvětlující odpovědi a v duchu si sám odpověděl. Kdo jiný, než on sám to měl tušit! Na svého zástupce se zlobit nemohl. Nenapadlo to přece jeho samého. A co zbytek jednotky? To jsou přece jenom nemyslící vojáci plnící jeho rozkazy, které tentokrát nestály za nic.
     Tohle se mu teda nestávalo a Brolen také věděl, proč se mu to stalo právě teď. Doposud se setkával jenom se samými žabaři, ať už zloději nebo zabijáky a to ho možná ukolébalo. Ale Škorpion byl jiný. Brolen se bránil pomyšlení na to, že by Škorpiona obdivoval, ale označení mistra v oboru bylo opravdu na místě.
     „Nejvzdálenější brána? Ta byla přece také střežena, nemýlím-li se,“ zvedl obočí vrchní radní Quantim.
     „Samozřejmě že byla střežena,“ osopil se Brolen, „ale šest mužů, vycvičených vojáků, ho nedokázalo zastavit,“ dodal zdrceně.
     „Doufám, že všichni byli potrestáni!“ vztekle zvýšil radní hlas. Kapitán Brolen chvíli hledal vhodná slova a nakonec spustil: „Neřekl jsem jim jediné křivé slovo, ale pokud byste je chtěl osobně pokárat za jejich selhání, najdete je všechny v márnici.“
     „Cože? V márnici?“ překvapeně hleděl radní, jakoby nevěděl co je márnice.
     „Ale měl byste si pospíšit. Jejich rodiny je budou brzy pohřbívat,“ dodal chladně kapitán Brolen a cítil, jak mu v hrudi buší srdce z toho, jak se ovládá. Jak může být někdo tak naivní, ptal se v duchu sám sebe a hleděl přitom na toho malého skrčka s velkým břichem, který si o sobě myslel, kdovíjak není důležitý. Kdyby to šlo, okamžitě by ho prohodil tím oknem, ze kterého ještě před chvílí špehoval mladou děvečku, naklánějící se k vodní hladině fontány.

     „To jsem nevěděl,“ řekl po chvíli radní Quantim hlasem se sotva postižitelným omluvným nádechem.
     „Ten Škorpion není někdo, koho bysme mohli podceňovat. Mám ho začít stíhat?“ zeptal se Brolen.
     Vrchní radní Quantim přešel ke svému stolu a rukou prohrábl několik papírů, které na něm ležely. „Myslíte, že to k něčemu bude?“ zamyšleně řekl.
     „To nevím, ale stejně bych to chtěl zkusit.“
     „Dobrá tedy,“ přikývl Quantim. „Vezměte si s sebou jen minimum vojáků, které budete potřebovat. Nerad bych měl ve městě oslabenou jednotku, pro případ,  kdyby se něco stalo,“ dodal.
     „Pojedu já a stopař. To bude stačit,“ oznámil kapitán Brolen. „Zatím co tu nebudu, velení jednotky převezme můj zástupce, seržant Jermin,“ oznámil Brolen a chtěl odejít, aby se mohl co nejrychleji dát do pronásledování Škorpiona, když ho Quantim na odchodu zadržel.
     „Ještě jsem s vámi chtěl mluvit o tom, co měl radní Thoperm na starost. Prošel jsem všechny jeho zápisy, ale nenašel jsem nic zvláštního. Byly to samé majetkové spory a několik dědických jednání, ale nic, proč by se u něj v domě měli zdržovat lidé, které jste tam našli. Opravdu nevím, do čeho byl zapleten. Snad se vám ještě podaří, nalézt nějaké pojítko v jeho domě.“
     „To doufám, protože tady jde o něco velkého, a to něco se nám děje přímo pod nosem,“ zasupěl kapitán Brolen a odešel.

 

pokračování příště...


1 názor

Android
29. 07. 2002
Dát tip
Gekon, to si piš, že budu!:-) ...psát dál.

Gekon
29. 07. 2002
Dát tip
píšu si ;)

Gekon
27. 07. 2002
Dát tip
Já se vyznám, piš dál!

StvN
26. 07. 2002
Dát tip
Jak je to s tím jeho úkolem? Původně jel na setkání kvůli nějaké zakázce. Jestli jsem to pochopil správně, tak toho chlapíka, kterej mu tu zakázku zadával Armin zabil. Proč?

Android
26. 07. 2002
Dát tip
StvN, zabil ho, protože dostal lepší nabídku (dopis od knížete Hastura) a Armin je věrný tomu, kdo nabídne víc. Samozřejmě jsem tam zrovna nepsal co bylo obsahem dopisu, protože by to prozradilo budoucí události. ...asi to brzy ukončím, nebo se v tom už ani prase nevyzná, jak se říká:-))

Deltex
19. 07. 2002
Dát tip
No to koukej... a rychle!

Android
17. 07. 2002
Dát tip
Moc díky! Pokusím se něco vymyslet:-)

Seregil
16. 07. 2002
Dát tip
Jo - tady nezbývá, než souhlasit.....*)

Deltex
14. 07. 2002
Dát tip
Juj, clelé jsem to přečetl jedním dechem... moc pěkné dílko... netrpělivě čekám na pokračování.... tak honem! Jo a... TIP jako hrom. *

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru