Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

pohlednice ze srazu

10. 03. 2000
0
0
2228
Autor
Merle

Toto je moje verze událostí, a tak píšu jen o tom, co jsem viděl a zažil. Jestli jsem někoho, nebo nějakou důležitou událost vynechal (zpřeházel jsem něco celkem určitě), prosím omluvte mě, případně doplňte. Vtipně glosujte, vesele kritizujte, zapáleně obhajujte. Vždyť jsme přece na Písmákovi.

Stručný popis událostí z písmáckého srazu-nesrazu, Šílenkou pořádaném, v Praze se konajícím. Začnu až od vstupu do čajovny. Bylo za deset minut 11 dopoledne, když jsme (já, Špuntík a Šílenka) dorazili ke dveřím čajovny Duše východu. Sice nás uvítal nápis: "čajovna je otevřena, vítejte!", ale klika nechtěla povolit a celkově se dveře tvářily zamčeně. Po krátkém pokecu na schodech (přidal se Sly) jsme byli vpuštěni dovnitř. Ihned začalo zabírání těch nejvýhodnějších míst, které jsme po psím vzoru značkovali nepotřebnými bundami, čepicemi a batožinou. Později se ukázalo, že se Písmáci raději stulí k sobě, než aby je dělila přílišná vzdálenost, takže jsme označená území gentlemansky přepustili cizím příchozím. Postupně (pořadí fakt nevím) dorazili tito lidííí: Marigold s Amorfem, Lyryk se Zolli, Rivka, Sarken, Azalin s mnohonásobným překvapením jménem Ramona (další nicky diskrétně zamlčím), dále Hackman, Jákob a neposlední Vinil s Tanizaki. Po zvacím telefonátu Sláje přišla ještě neznámá pouzečtenářka Bambulka. Co se všechno dělo? Tradičně proběhl rozpad do skupinek, dvojic a trojic, přičemž cirkulace osob optimistů udržovala celkově víc než dobrou náladu. Pil se čaj. Jedly se oříšky. Padala slova, tu a tam protknutá nějakým tím veršíkem. Taky padlo první odhalení (hádejte kdo je Alenka?), následováno dalšími. Krátká sprška dohadů o nepřítomné Bebitce, Báře nebo tajemném Daimonovi, narazila na pevnou hráz mlčení případných informovaných, a tak nezbylo, než se věnovat přítomným, nebo méně tajemným. Ve fázi dvě přišel přesun většiny srážených na malou střešní terasu, která však pro naše účely byla opravdu malá. Ale netrvalo ani pár vteřin a prostoru chtiví písmáci obsadili okolní střechy. Pohled na Prahu, Karlův most, a širou dálavu střech, osvětlovalo nesměle vykukující sluníčko, a vše podbarvovaly šumivé tóny dopravního ruchu. Část osazenstva důstojně odmítla opustit terásku a likvidovala svůj denní příděl cigaretového opojení. Zbytek se bavil několika málo střešními hrami. Marigoldův skok přes propast byla ta nejúspěšnější a nejvíc následovaná, ale Vinilův hod Tanizaki střešně vpřed, se setkal s tak divokým odporem samotné Tani, že musel být ostatním odepřen. Šílenka, ovšem musela prokázat pravdivost vlastní přezdívky, a tak si vylezla na nejvyšší bod v dostupném okolí, a shlížela na nás z vrchu. Přes veškerá její lákadla a výzvy se žádný odvážlivec nevydal na cestu plnou praskajících střešních tašek, aby si vydobyl podobné uznání. Zásluhou Sarken je celá událost fotograficky zdokumentována, ale její historický význam bude potřeba ještě s odstupem zhodnotit. Proběhly první odchody se slibovanými příchody. Fáze tři vlastně kopírovala fázi jedna, pouze s tím rozdílem, že se začly psát, kritizovat a vůbec tak okecávat verše. Šílenka se Slájem využili opuštěné střechy, aby posílili svého ducha meditací, z čehož je neurvale vytrhla Marigoldova necitlivá návštěva, následována dotěrnými dotazy. Co s takovým Slájem udělala jedna malá meditace, to si nedovedete představit, a Sarken na to bude ještě dlouho vzpomínat. Krytyk ohlásil, že Bibša definitivně nepřijede, a odešel směrem na WC. Azalin se s tím nemohl smířit, a tak zavolal samotné naší nejmilejší, která mu zdrcující zprávu potvrdila. O to větší bylo naše překvapení, když za deset minut vstoupila do čajovny, uvítána obecný radostným jekotem a objímací smrští v Šílenčině provedení. Krytyk, Zolli a pár dalších nadšenců spustili hovor o tajích poezie. Já jsem s Azalinem rozjel náš oblíbený Magic the Gathering. Zatím co k nám doléhala slova jako metafora, trochej a imprese, kontrovali jsme výkřiky: za dva do trola, přerušuju, nebo seš mrtvej. Ovšem naše snaha o osvětlení hry, a předání jejího poselství všem lidským bytostem, nebyla oceněno tak jak jsme očekávali. Ano, ani ošklivá slova typu: jdi s tím někam, nebyla vyjímkou. Spolu se Slájem jsme si v dlouhé, filosoficko-logicko-názorově-osvětlující debatě ujasnili, kde je jádro našeho sporu, a proč si navzájem nemůžeme rozumět. Když jsme došli k uspokojivým závěrům, vrhli jsme se svorně oba na ubohou Sarken a její plyšovou opici (možná nebyla její, ale mateřsky ji svírala, takže žádné lichotky ani výhrůžky ji nedokázaly donutit opici vydat), a té nezbylo, než zoufale odrážet naše synchronizované výpady. Škody na opičí psychice mi nejsou známy, ale Sarken se projevila jako rozená bojovnice, a bravurně se bránila, proti zdrcující přesile, tu tam ukazujíc zuby v drtivém úsměvu. Ve fázi čtyři se mladší a nadšenější skupina vydala na dlouho očekávaný bod programu, tedy Hromadné Krmení Racků. Šílenčina taška plná rohlíkové munice, v našich rukách dokázala během pár vteřin zburcovat všechny racky v okolí. Společný boj o raččí výživu znesnadňoval silný protivítr, což mělo ale také výhody. Spousta munice se nám totiž vracela zpátky, takže když jsme vytřepali hlavy a bundy, bylo zase dál čím krmit. Do boje o rohlíkovou rozmočeninu se zapojily i dvě labutě, a několik zuřivě kvákajících kachen. Nakonec došel i poslední drobeček, a ječící Hitchkokovo mračno se přesunulo k zaslouženému odpočinku. My všichni nezranění, šťastní a promrzlí, navrátili jsme se zpátky do otevřené náruče čajovny. Pátá fáze začala pochmurně prvními zbabělými útěky (Špuntík se vymlouval na poslední vlak/autobus) a pokračovalo důstojným vzdalováním se (Vinil s Tanizaki neoblomně trvali na tom, že už přišel čas.) Později i Hackman a nezřetelně se vymlouvající Jákob zmizeli kdesi v širých dálavách. Nastala zavírací hodina, a my byli, po poslední společné fotografii, šetrně vystrnaděni okouzlujícím dívčím personálem. Venku, jako poslední hrdě odkráčel Lyryk spolu se Zolli, přičemž je vyprovázel mohutný řev "ahoj" pozůstalých písmáků. Svorným hlasováním bylo rozhodnuto, že Marigold bude vyprovozen na noční tramvaj. Dobrodružná cesta byla plna malých rozhovorů, při nichž si tajemství poletovala okolo hlav, a svěřovaná šepotání jiskřila okolo. Vltava Dvořácky ševelila kolem a v její hladině se romanticky odrážela světly obarvená mračna smogu. Marigold vidící svou tramvaj, urputně snažil se vytrhnout Bibše a Šíle, které ho chtěly nenasytně líbat na rozloučenou. Nakonec hrdinsky prorazil polibkovou blokádu a vysprintoval za vzdalující se hromadnou dopravou. Ale večer neskončil ve fázi pět. Ne, fáze šest začala rozhodnutím. A to rozhodnutí nebylo jen tak ledajaké, ale svorně společné. Ano, celonoční zlatokopský podnik, zval nás vlídně zatočeným schodištěm, byť hned zas zarazil zabouchnutými dveřmi. Ale starý trik se zvonkem znovu uspěl, a už jsme byli vevnitř. Putyka se sice plná zdála, ale po zákroku přesvědčovací dvojíce B+Š, byl pro nás nalezen separé kumbálek, který jsme sdíleli pouze s podnapilou partou hulákajících ukrajinců. Vlastenecky jsme se rozhodli, že se nenecháme zahanbit, a tak sotva po hodině, když zmizel poslední nepísmák se stáhnutým ocasem, vítězství bylo naše. Usměvavý číšník snášel naše vrtochy a neustále nosil, tu pivo, tu kolu, tu všemi oblíbenou česnečku. Ani Bibšina touha po střepovém štestí, chabě zakrývaná snahou pomoci s talířky, mu nedokázala smazat úsměv z obličeje. Bibša pokračovala touhou nás naučit, a zahrát si nějakou hru, byla pro nedostatečnou soustředěnost zakončena neúspěchem. To ji ale neodradilo, a tak navrhla, aby každý napsal báseň obsahující jenom slova na písmeno "p". To si ovšem upletla bič, protože P-mánie se rozlezla rychleji než malárie, a ani spavá nemoc se jí nemohla postavit. Za chvíli už jsme mluvili pouze P počínajícími příspěvky. Po půlhodině přestala paráda, pokračovalo pitomění. Prostě P přerostlo počáteční plány. Přímo Pé pohroma. Příšerné... Každý z nás se několikrát pokoušel přestat, ale pokaždé se to pokazilo. Všechno vyvrcholilo soutěží mezi mnou a Slájem, při které jsme se střídali a každý musel říct nějakou potravinu na p. Přestože jsem měl ku pomoci střídavě značnou část dívčího osazenstava (Díky Ramono, Šílo, Šari, Rivi, Bambulko), Sláj s přehledem zvítězil, a mě zbyla jen hořká čest a pbolení phlavy. Hořkost jsem spláchnul další dávkou česnečky, a odstraňování bolení hlavy se ujala soucitná Bambulka, vískajíc mé vlásky. Postupně však byl sydnrom P přecijenom potlačen vytrvalejší spací nemocí, a když číšník s úsměvem přinesl účet, všechny indície zapadly do sebe, a já už věděl jsem, že čas s velkým P... teda Č, se neúprosně blíží. Číšník sice účet roztrhl na dvě poloviny, ale ihned se málem roztrhl, jen aby nám vysvětlil, že ho zaplatit musíme stejně celý. Vršící se hromada peněz brzy přerostla velikostí útratu, a tak se muselo přistoupit k rázným opatřením a výhrůžnému vnucování peněz zpátky. Byl čas odejít... Závěrečná soutěž o nejdojímavější rozloučení (systémem každý s každým, v několika cyklických opakováních) probíhala jak uvnitř, celou cestu ven, tak i pod širou oblohou ještě tmavé noci. Osobně bych první cenu dal Bibše za její objímání (velice strhující) a zároveň Šílence za její přesvědčivě smutný obličej (dohánějící k slzám i otrlé kolemjdoucí opilce). Ano, tehdy, když první nesměle tápající sluneční paprsky zkusmo osahávaly obzorovou křivku a racčí melodie oplétaly hustý sirup výfukových zplodin, tehdy ze světa odešel písmácký sraz. Odešel, ale jeho části dál budou žít v nás, v našich srdcích, řekněme si na rovinu, i v našich žaludcích, a tak nikdy nezemře docela. Jeho sláva dál se bude šířit světem, a jako legendární vyprávění, zanecháme jej příštím pokolením. Amen. BTW: přídavné P-příspěvky poslušně pojmenujte "Pmanie - Pnázef", postupně předávejte písmákům před pohled.
Prokletí
17. 10. 2000
Dát tip
*pohlednice ze srazu: nevím, kdo to navrhl, ale jmenování Tě ofociálním Pkronikářem nejspíš stvořím a v nejbližší době ve formě auditoria ... skvělá próza ... hm Sarki: Tvé opičky je mi líto, jednou jí přivezu tu moji ... jmenuje se (Waldem)Árek ... hahahaha Špuntíku: neříkej, že Ti pády v klín toolik vadily ... ;o) m.

snoopy
16. 03. 2000
Dát tip
búúú..púúú

Sarken
15. 03. 2000
Dát tip
Merlíku, tos vystihl!!!!!!! Za tu opici se pomstím, ještě nevím jak, ale na něco určitě přijdu. Přesně o týden později jsme totiž čajovnu navštívili a chudák plyšák mi přišel kapku praštěný, asi jsi ho(ji) nakazil

Rivka
15. 03. 2000
Dát tip
:-))))))) Merlíku, naprosto není co dodat:-)))

Astrálka
11. 03. 2000
Dát tip
* Porozprávam presvedčivé pokračovanie písmáckého príbehu :-) Pohľadom poetického podsvetia : * Prezuť, prezliecť, postlať postieľky, pozhasínať Prahu, potajomky prenocovať , privinúť sa, previniť sa, poprieť prstienky, priasť, preplávať pôžitkami..PAUZA..Príliš presnívaní, potešením presýtení, príjemným prekvapením precitnutí.. PO PÍSMÁKOCH POTOPA ! :-) * Pa

ViNiL
10. 03. 2000
Dát tip
Krásné, popisné, poučné...

Špuntík
10. 03. 2000
Dát tip
Merle se takticky vyhnul předsrazové lapálii. Byly jsme domluveni, že se sejdem v devět ráno ve Fantově kavárně na hlavním nádraží a poznávací znamení bude kniha. Jenže obsah špuntíkova batohu byl následující, jízdní řád, telefon, peněženka, hřeben, klíče a kepesníky, ihned zavrhl, že by se procházel s jízdním řádem po hlavním nádraží. Poté co rychlík 831 přijel na první nástupiště, spěchal Špuntík do kavárny, když vystoupal po schodech a hledal mladém pěvce z Avalonu, narazil na jistý problém, u třech jistých stolků seděli osamoceně tři sobě navzájem velmi podobní mladí muži, Špuntík se vydal na okružní obchůzku a zkoumal každého člověka u stolku, poté, co byl naprosto zmaten tím, co viděl, sešel zpět do vestibulu a hlavou se mu honilo plno myšlenek, jak má přijít na to, kdo je ten záhadný Merle. Napadaly ho i takové myšlenky jako, že vyleze zpět do kavárny a zařve "Merle!!!", či si napíše cedulku, jako se to dělá na letišti, jenže se chtěl vyhnout trapasu. Vyšel zpět nahoru a zamířil si to k prostřednímu stolku s otázkou "Merle?", díkybohu se trefil napoprvé, čemuž se divil ještě večer. Při bujarém rozhovoru v jistém podniku na Václavském náměstí, jsme jaksi zapomněli na čas a vydali trochu zpožděně směrem k Orloji, tehdy se Špuntíkův orientační smysl rděl nad Špuntíkovými výroky o směru chůze. Ke Špuntíkovu zbabělému útěku: Poslední autobus do Chomutova, jež jel v 17:20, se stal pro Špuntíka málem osudným, když přiběhl řádně zachvácen a upocen, nastoupil do přeplněného a ještě více přetopeného autobusu, kde ihned začal odkládat své svrchníky, během jízdy párkrát usedl jedné sličné slečně málem na klín. Směrem k Chomutovu v autobuse chladlo i přes jeho přeplnění, když autobus vjížděl do Chomutova, nebylo vidět na krok. Chomutov Špuntíka uvítal ihned pádem po jeho výstupu. Díky tomu, jak jste skvělí, Špuntík definitivně přemluvil svojí tulinku pro Karlštejn. Díky Vám všem za krásný den, za skvělý zážitky, za skvělý básničky, za skvělý povídky, za kritiky, za všechno. Špuntík

Kyslik
10. 03. 2000
Dát tip
...dobre sa to cita...dufam,ze pokracovania nenechaku na seba dlho cakat...

Bambulka
10. 03. 2000
Dát tip
No sláva, konečně mi někdo trochu podrobněji popsal, co se dělo před mým příchodem. Díky, Merlíku. Ten telefonát Slyovi ho měl původně odtáhnout od vás ke mně, ale jsem moc ráda, že to nakonec všechno dopadlo tak, jak to dopadlo. Bylo to skvělý a naprosto strhující, všem vám náleží můj upřímný DÍÍÍÍÍÍÍÍK !!!

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru