Hajííí

Náš dospělý syn si pořídil psa. Bylo nám odpočátku jasné, kdo se bude muset postarat, proto jsme vyjadřovali nesmělé námitky.

"Obohatím váš duševní život !"...nutil nás, abychom mu předem děkovali.

"A ty, když někde v lese padneš, pes nám aspoň přinese zprávu!... takže je to nutnost a ne můj rozmar " , dodával, narážeje na můj zdravotní stav v kombinaci s houbařskou vášní.

Dnes mu děkujeme. Máme čtyřnohého vnuka, který mi olizuje čelo, stojí-li na zadních. Miluje nás náruživě a divoce. Vždyť má jen nás.

Jeho lásku zatím s úspěchem přežíváme. Sice manželka měla již vykloubené rameno, když ji vlekl za veverkou, ale kdyby tam ta veverka nebyla, nic by se přece nestalo... Mne prozatím pouze překotil i s křeslem. Jen na záda...

Pes tráví se mnou většinu mého volného času, převážně v lese, spojeni vodítkem jako pupeční šňůrou. Neustále musím na něj hovořit, aby se nerozptyloval loveckým pudem, zato já musím mít postřeh větší než on, každého živočicha v pohybu musím vidět dřív a pevně se zapřít nohama i berlemi. Přesto mám pro jistotu vodítko omotané kolem jedné berly a ještě kolem ruky. V případě, že by vyrazil za kořistí, doufám, že bych se já nebo berla vzpříčil někde mezi stromy a zastavil tak jeho úprk.( Cestovní rychlost, kterou se pohybuje, je asi 60 až 80 km za hodinu.) Zatím takového vzpříčení nebylo třeba.

Po minimálně hodinové procházce bývám už docela unaven a doufám, že on taky. Většinou procházku končíme na naší louce, kde na povel "sedni" já zalehnu, on sedne, na povel "lehni" on lehne a na povel "hajííí" se rozvalí vedle mne v těsném tělesném kontaktu.

S vodítkem omotaným kolem ruky konečně bleskurychle usínám s jistotou, že jsem hlídán tím nejbáječnějším psem...a nevadí mi ani, že mi oddaně funí přímo do obličeje.

Včera na louce, kde jsme leželi všichni tři, manželka prohlásila: " cos to z něho vychoval ? nemáme Codyho Sarangu, ale psa Hajííí...! ".