Když se tak dívám,

do šedé modři Tvých očí,

mám pocit, že líbám

zbytky lásky, duší jenž točí….

Snad poprvé u Tebe jsem přišel,

na definici lásky,

snad jsem ji cítil nebo slyšel,

narůstajíce na čele mém vrásky.

Nebylo mi dáno, abych pochopil,

co rodilo se ve Tvé duši,

proč srdce mé tak zasmušile bije,

Tobě však tohle asi více sluší,

prostě něco tu je a v Tobě žije…….

Leč jenom blázen, mohl by si přát

a aby bylo to k smíchu,

ten oheň co plápolá a bude hřát,

rozmetat, a popelem lásky v tichu,

rozvířit hladinu studánky bezedné….

S radostí topil bych se ve vlnách moře,

tu slanou vodu, nemusel bych pít,

o co sladší, bylo by mé hoře,

mohl bych se usmát, nemusel bych snít……..

Proč jenom ve Tvém štěstí,

je tolik bolesti pro mou víru,

beznaděje, jenž iluzí si život klestí,

perlička vláhy, co dodává mi sílu….

Nemusíš mluvit, smíš se jen dívat,

zbytečná slova, byť tišící,

byla by pískem, s nímž začal bych splývat,

věky pomalu, jako mé srdce bušící ….

Vím, že mi rozumíš,

a na nic, nemusíš se ptát,

vždyť ani zlá, být neumíš….

a nikdy už, nebude se Ti zdát…

A já, jenom tisíceré díky dešti,

jež smývá mou touhu mít tu nebe,

co dokáže plakat, smát se a věštit,

nad tím, že jsem sám, tady bez Tebe…………

Celým tím životem jsem si přál,

bez těla a duše definovat lásku,

a asi úplně zbytečně jsem někdy si hrál,

ve spleti kvítků, pelu a vlásků…..

A teď, když cítím, že jsem u cíle,

myslel jsem si totiž, tak trochu v roli….

a slova, jimiž dá se láska popsat,

jimž už nedokáži vdechnout sílu,  b o l í ………………………