Stále sám

Stále sám. V pozornosti druhých. Stál uprostřed davu. Ale nepatřil k nim. Nikdo si ho nevšímal, nebo ho spíš přehlíželi. A to ho dovádělo k zuřivosti. Sám. V černém kabátu, kožených kalhotách a těžkých černých botách. Chtěl patřit k davu. Moc si to přál. Nejsem přisluhovač smrti, pomyslel si. Jen vykonávám její ortel. Proto mě nemají rádi?

Někdo do něho vrazil. „Promiňte,“ ozval se suchý hlas. Viděl auru omlouvajícího se. Ten brzy zemře, pomyslel si. „Nic se neděje,“ odpověděl. Muž, který do něho vrazil, tam už však nebyl.

Pokrčil rameny a vykročil. A každý jeho krok rozezněl žalostné tóny hudby smrti. Nenáviděl tu hudbu, která ho  pronásledovala. Všichni před ním ustupovali. „Už zase si pro někoho jde,“ ozývalo se kolem. Každý se tiskl ke každému. „Kdo to asi bude?“ Dav se rozestupoval a muž v černém kráčel se zvukem smrti v patách. Pak se zastavil u starce v bílém plášti. Starce obklopovala silná aura. „Musíš zemřít Jane Josefe Korsičane,“ oslovil starce. „Konej svou povinnost,“ řekl stařec. Muž byl překvapen jeho přístupem. Vždy, když přišel pro svou oběť, tak se krčila a prosila o milost. Zahnal myšlenky. Zpod kabátu vytáhl pistoli a vystřelil. Stařec padl k zemi s ranou v srdci. Muž zahodil pistoli a otočil se. Udělal krok a ozval se oslavný chorál. Zmizel v davu a byl zase sám.