Indispozice

Je půl druhý ráno, čekám na tě v podkroví,

to, že jsem tu sama, to vážně není poprví,

až si přijdeš budu sedět, jako ryba mlčet,

v srdci temno, zoufale oči budou chtít brečet.

Přijdeš jako největší mág tohodle světa,

to, že mi lžeš, prozradí hned první tvoje věta,

rozvalíš se do křesla, otevřeš další flašku,

já už chlapče balím si svojí skromnou tašku.

Chodíš sem jak na návštěvu, do cizího domu,

to od toho okamžiku, to od toho zlomu,

kdy u oltáře stáli jsme, řekli si své ANO,

špatná volba byla to, není nám holt přáno.

Máš za sebou náročnou noc, možná taky den,

celou dobu usmíval ses na některou z žen,

to je totiž ta tvoje namáhavé práce,

vím to, přeci nejsme spolu zas tak krátce.

Tak sedím tiše v koutě, možná mě ani nevidíš,

rozhodně hledat mě teď v týdle tmě nemíníš,

ráno se zas vypaříš a já budu brečet,

nebudu ti ani psát, stejně bys to nečet...